Před pár lety jsem poznala jednoho strašně fajn kluka. Slovo dalo slovo a za těch pár let se z kamarádství stalo hluboké přátelství. Vždy jsme se smáli tomu, jak se tvrdí, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje. Všichni okolo nám říkali, jak bychom se k sobě hodili jako pár. My se jim jenom vysmívali a naivně si mysleli, že to přátelské pouto mezi námi zůstane navždy. Postupně jsme se k sobě doopravdy začali chovat poměrně "přítulně". On se tak ale začal chovat k více slečnám, ale já postupem času pochopila, že on má prostě takovou povahu-rád si hraje s citama holek. V tu dobu jsem už ale do něj byla zblázněná. Sama sobě jsem si to nepřipouštěla ze strachu, že bych mohla ztratit mně nejbližší osobu. Užíralo mě to, ale nechtěla jsem s tím cokoliv dělat. On však ještě víc umocňoval pocit lásky k němu tím, že mi stále opakoval jak jsem nádherná, jak mi to sluší, že pro něj budu vždy na prvním místě....Uvěřila jsem mu. Pár měsíců na to si našel přítelkyni. Skoro o ní přede mnou nemluví a dokonce mi řekl, že nechce, abych ji poznala.
S jejich vztahem samozřejmě omezil náš fyzický kontakt. Po pár týdnech jejich vztahu však vrátil naše přátelsví do starých kolejí-se vším všady. I přesto, že vím, že má přítelkyni mu všechno dovolím a pak si sama sobě nadávám, ale nedokážu mu říct ne. Posledních pár měsíců je plných vnitřního boje, sebezapření a zoufalství. Má takto snad vypadat láska?