Měli sme s mužem rozhovor, protože byl nějaký protivný a celkem škaredě urýpaný, což normálně nebývá. Nakonec sme dospěli k tomu, že vlastně já sem urýpaná a lidi si neustále dobírám. Ano, to má pravdu, vím to o sobě, že hodně komunikuju sarkasmem. Řekl mi, že je vlastně rád, protože sem ho to za náš vztah naučila a on to teď používá v práci,když chce mít klid a že prostě mu došlo, že nechce být "otloukánek". To chápu. Na mě však takovýhle nebyl, občas si rýpnul,ale teď posledních pár dnů mi přišlo, že ty jeho řeči byly hodně bolestivé. To sem mu vždycky hned, když měl poznámku, řekla, že to zní zle, ať to neříká.
Já se tedy zamyslela a zjistila,že s nejbližšími tak "rýpavým" způsobem asi opravdu kominukuju, ale mám kamarády,kteří se mnou mluví stejně a navzájem nám to nevadí, víme, že je to jen legrace. Muž říká, že on si na to zvykl a bere to jako součást mě, že takhle komunikuju, i když mu to občas přijde jako sekýrování. Ale prý je to dobře, jelikož někdo vést domácnost musí, on to neumí a já ji takhle držím v chodu. Ale napadlo mě, že hodně lidí tohle chápat nemusí, zvlášť když mě neznají.Jako třeba mužův bratr si pořád ještě zvyká, že z něčeho tak křehkého, jak já působím, lezou takové úderné věci, a vždycky je z toho v rozpacích, že neví co má říct. Svým dospíváním sem bohužel byla nucena se od věcí naučit distancovat a nevciťovat se, abych vše vůbec zvládla a asi sem to nakonec přijala za své, lidé mě pak nemohli zranit. Ale možná je tímhle zraňuju já....
Myslíte si, že se mám zkusit nějak krotit, i když teda bohužel já si vůbec neuvědomuju, že zrovna říkám něco rýpavého, popř. teda jak se mám krotit? Nebo ne, když kamarádům a nejbližším to nevadí, jsou na mě tak zvyklí a berou mě takto. Může se člověk vůbec změnit?
Děkuju.
- Úvod
- Přátelé
- Tipy a triky
- Recenze
- Diskuze
- Proměny
-
Bazar
- Katalog Bazaru
- Něco k tomu
- Obuv
- Kabelky, tašky
- Módní doplňky
- Šperky, bižuterie
- Hodinky
- Parfémy
- Kosmetika
- Co se nosit nedá
- Elektronika
- Knihy, časopisy
- Ostatní
- KOUPÍM
- Poptávkové inzeráty
- Černá listina
- Hodnocení uživatelé
- Katalog Bazaru
- Soutěže
- Články
Může/měl by se člověk měnit?
Poslat SZ
Zdravim. Priznam se, ze se ve tvem popisu poznavam, resim ted neco podobneho. Ono hodne zalezi, s kym mluvis a hlavne jak se sama citis. Kazdy je nejaky :) Pokud jsi sama se svym stylem v pohode a u blizkych neni problem, tak bych neresila "meneni" se. Spis se v urcitych situacich prizpusobit...? :) Ono vybalit tenhle styl na nekoho ciziho nebo jiny natury, je obcas risk. A dovedu si predstavit, ze to nekdo nepobira. Vidim to u sebe v praci, jsem tam kratce a zjistuju, ze musim u urcitych lidi ubrat, protoze jinak ta komunikace trosku drhne ;) Takze ja regulovulu svy chovani a vybiraram si, s kym jak mluvim. Obcas je to narocny, ale jako mam takove tuseni, ze ostatni to se mnou taky nemaj lehky...
Reaguji na morgen: děkuju. Je docela fajn vědět, že nejsem jediná na světě. Každopádně jsi to asi nazvala přesně - přizpůsobení se. A jak to děláš? Myslím tu regulaci, abys neříkala věci, co nechceš - v mém případě teda do lidí nerýpala. Nemůžu přece neustále přemýšlet, co chci říct, z toho bych zblbla 
V tomhle se určitě člověk změnit může. Chce to jen trochu snahy a zamyslet se v určitých situacích (např. s lidmi, co tě neznají a nemuseli by tedy chápat, jak připomínku myslíš) nad tím, co chceš pokaždé vypustit z úst, ještě než to vypustíš. Můžeš začít tím, že si zpětně promítneš právě proběhlou komunikaci v té dané situaci a uvědomíš si, že to asi mohlo vyznít blbě a šlo to říct jinak a vymyslíš jak. Není to zase takový problém. Chce to jen trénink.
Tak tím se snad odlišujeme od zvířat, že umíme zvážit budoucí důsledky svého jednání. Pokud nejsi schopná rozlišit, zda je vhodné v určité situaci říct věci určitým způsobem, pak to svědčí buď o nízké inteligenci, nebo o nějaké psychické poruše (napadá mě něco jako Tourettův syndrom, ale v lehčí formě, jestli něco takového existuje).
Reaguji na slimatko: Takže zakladatelka je podle tvé teorie buď primitivní, nebo blázen?? Nestačím se tu někdy divit.
Reaguji na slimatko: tak sem napřed přemýšlela jestli se urazit, nakonec sem dostala záchvat smíchu. To už asi o nějaké psychické poruše bude svědčit 
Reaguji na vilima: asi budu muset začít trénovat, promítám si pár situací s kolegama...pak sem se jim sice šla omluvit, ale musí to působit blbě 
děkuju.
Nĕkdy to je těžký. Ale to zpetny zamysleni se je fakt účinný. Postupem času ti to dojde, jakmile to vypustiš z pusy a muzes se omluvit hned ;) A nakonec ti to dojde jeste driv nez to
reknes :)
Ale zrovna dneska mam za sebou rozhovor, ktery jsem moc nezvladla. No co, no, přiště už to snad bude lepší :/
Reaguji na morgen: to bude dobrý. Sme holky šikovný a jak na sobě budem pracovat, bude líp 
Tvůj muž má zajímavé teorie - vedení domácnosti za pomoci sarkasmu ? No ty jo, tak to moje domácnost musí být vedena naprosto perfektně a jako ze škatulky ... 
Já jsem na tom asi podobně, jako ty - ale nějak nemám potřebu se měnit, to už je asi vyšší stádium
Cituji slimatko: psychické poruše (napadá mě něco jako Tourettův syndrom
Tímhle Slimátko všichni neskutečně obdivujeme a závistí si koušeme nehty, jak se skvěle vyzná v psychologii, ale přesto mám pocit, že onen syndrom značí spíš tiky ze stresu, než zálibu v sarkasmu 
Ono hodně záleží i na tom, v jaké společnosti se člověk pohybuje, jiný dopad bude mít tahle záliba u někoho ve styku s klienty, jiný u slečny, která hledá vážná vztah a hned na prvním rande se diskvalifikuje a jiný třeba u člověka pracujícího ve velkém kolektivu třeba někde ve fabrice. Mezi lidmi poněkud drsnějšího ražení to má spíš pozitivní přínos - který se ovšem okamžitě smaže tím, že se autor výroku okamžitě omluví
Omluvu jsem zvažovala pouze jednou ( nakonec k ní nedošlo ) : člověku, který je pro mne dlouhodobě docela významný, jsem rádoby vtipně vpálila, jestli se chystá pověsit se ( měl v ruce jakési lano ) . Bylo vidět, že to moc nepobral ...
Nejhorší je, pokud se doma setkají dva jedinci stejného ražení, protože pak se navzájem trénují
