Ahoj holky,
dnes jsem konečně pochopila a opravdu uvěřila, že příčina mého mnohaletého psychického i fyzického strádání jsou moji rodiče. V pubertě mě na to upozorňovala psycholožka (teda dokud mě za ní rodiče nezakázali chodit), později přitel, a po celou dobu i blízcí kamarádi. Ale já si pořád říkala, že je to tím, že jsou na mé straně. Přijde mi že jsem děsná svině, že tohle můžu říct o svých rodičích, protože je miluju a pořád doufám, že jsou ve skrytu duše jiní.
Pro otce zabývajícího se jen svou kariérou jsem byla až poslední v řadě. U nás v rodině je totiž holčička něco podřadnějšího než chlapeček a to byla moje smůla už když jsem se narodila. Takže například když se jedlo, dostal nejdřív otec, pak bratr a matka a když už nezbylo, bylo mi řečeno že jsem stejně tlustá. Pro matku jsem nikdy nebyla dost dobrá, v dětsví jsem trpěla posměšky od spolužáků, protože mi odmítla koupit druhé kalhoty a já chodila pořád v jedněch a v obřích trikách XXL. V pubertě nasadila svoje: jsi tlustá, doufám, že si nechceš vzít na sebe tu krátkou sukni. U maturity jsem se potila v dlouhých kalhotech protože mě matka večer před ní sdělila, že mám hroznou celulitidu a já celá stresovaná a zdrcená poklidila šaty zpět do skříně. Nic jí není dost dobré: nejsem dost hezká, dvě vysoké školy jí připadají jako normál co zvládne i cvičená opice, cokoli si koupím na oblečení zhaní. Když ji požádám ať mě obejme, většinou na to něco odsekne, nebo mě krátce odbyde. A to mě vždycky hrozně raní.
Pořád jsem se snažila z rodičů tu lásku vytřískat, ale pořád slyším jen samé výčitky, obvinění, srážení seběvědomí apod.. Mám chuť řvát: jste moji rodiče, máte mě milovat a podporovat, ale už jsem z té věčné snahy dát vše do pořádku unavená. Psycholožka mě radila odstěhovat se co nejdřív pryč. Ale to by znamenalo nechat školy a začít pracovat, protože i přítel studuje a na brigádách vyděláme akorát tak na jídlo a ostatní běžné potřeby, navíc jsem chtěla dát vztah do podoby přijatelné pro obě strany.
Máte nějaké typy jak se psychicky distancovat od rodičů? Pořád mi nejde podívat se na situaci bez emocí a říct si prostě: rodiče už jsou takoví a nechtějí se změnit, nenech se trápit a soustřeď se na sebe. Víte jak na to? Situace, které v našem vztahu rodiče-dítě nastávají mě pořád dojímají, přestože díky přiteli jsem pokročila neuvěřitelnou část cesty od patnáctileté trosky až k tomu co jsem teď.
Děkuji za všechny nápady.
Poslat SZ
Galerie obrázků
asi vycítila, že už dávno není ona ta co má navrch...