Ahojky... chodím se svým přítelem přes dva roky, já jsem se za nim přistěhovala a opustila jsem své rodné město a rodinu. Bydlíme spolu v garsonce a jsme více méně ty dva roky pořád spolu a já jelikož tu i po těch dvou letech žádné známé nemám ( ani mi to popravdě nechybí ), tak jsem si zvykla na svého přítele. Ze začátku jsem na něj nežárlila, on na mě ano. Až po tom kdy jsem přišla na jeho internetové písánkování s kolegyňkama z práce a vůbec tucet holkama, kterým psal jak je miluje, jestli by s ním nechtěli chodit ( a přitom měl mě vedle sebe...) jsem rapidně začala žárlit. On mi to vysvětloval tak, že předemnou žádnou holku neměl a byl "zvyklý" psát jiným holkám jak jsou krásný a že je chce a že teď když je se mnou, tak mu to dělalo problém se toho zbavit.... No já jsem začala strašně moc žárlit, udělalo to ze mě úplně vyloženě "zvěda" a hlavně vůbec mu nedůvěřuju... podle mě to udělá znovu a proto, když si třeba na pc píše, tak já z toho mam úplnou panickou hrůzu "s kým" a pořád se ho ptám a co je horší... nechat ho třeba doma samotnýho, protože se prostě bojim, že to udělá znovu, tráví veškerý svůj volný čas na počítači, takže k tomu má blízko. No a teď jak to souvisí s tou závislostí.... I přesto, že mu vůbec nevěřím, podezírám ho ( nekontroluju mu mobil, zprávy ani kapsy - k tomu bych se v životě nesnížila ) , tak já bych ho nedokázala opustit... Strašně mě štve ale vím, že jakmile bych se s ním rozešla strašně by mě to položilo... Já nevím jestli se to dá formulovat tímhle " Když jsem s ní, nemůžu ho ani vystát. Když jsem bez něho tak mě to ničí" Taková ta láska a zároveň nenávist...Jestli ho miluju to se bohužel říct nedá, ale jsem na něm strašně závislá a nedokážu se od něj "odpoutat"