Zdravím holky. Tak to vezmu od začátku. S přítelem jsme spolu skoro 4 roky. Mě je 23, jemu 24. Poslední rok a půl jsem si všímala, že se přítel nebrání alkoholu. Jenže jsme byli ve věku, kdy bylo pití běžnou součástí každých víkendů a pili všichni kamarádi a známí. Nejprve jsem si ničeho nevšimla, vlastně ani nevím, kdy jsem si něco začala uvědomovat. Vkrádalo se to mezi nás pomalu, ale o to jistěji. Je to pár měsíců, kdy jsem si uvědomila, že s pitím má opravdu problém.
Jsme parta přátel a často chodíme někam posedět. To tomu moc nepřidá. Přítel si dá vždy pivo a vypije třeba o 4, 5 víc, než ostatní. Když překročí svou míru, nechce domů a chce pít dál. Bohužel toho hodně vydrží, takže o to víc toho vypije. Kdybych to shrnula, tak pije některý týden i 5 večerů. Většinou 2 - 3. Alespoň co vím.
Když vidím pít ostatní, u nich jde vidět, že jdou posedět a dají si k tomu prostě alko. A u přítele v tom vidím to, že bez toho nemůže být. Nikdo z těch kamarádů si to asi neuvědomuje, kromě jeho nejlepšího kamaráda.
Určitě bych chtěla říct, že to není žádný pitomeček s učňákem (nic proti vyučeným, to rozhodně ne). Bude končit poslední pátý ročník VŠ a je to opravdu chytrý kluk. O to víc mě mrzí, že se takhle ničí. Ono to totiž nejprve začínalo tím, že si dal v hospodě víc piv, než ostatní. Teď vyhledává příležitosti, kdy by se mohl napít a několikrát se stalo, že se jen tak zničeho nic opil doma. Každý jsme dělali něco jiného a já najednou koukám a poznala jsem, že se něčeho napil. A dělal předemnou, že nic.
Vždycky mi říkal, jak nesnáší svého otce. Jeho rodiče se rozvedli kvůli tomu, že otec začal pít. A ač ho nesnáší, mám velký strach, že bude jako on.
Nedávno, na jedné akci u kamaráda, kdy si myslel, že já vedle už spím si o tom začal povídat s jeho nejlepším kamarádem. Sám sebe nazval alkoholikem. Říkal, že to nezvládá, že ho to strašně štve. Během pití se jde třeba vyzvracet a i u toho už prý myslí na to, jak se pak znovu napije. Říkal, že na léčení rozhodně nechce, ale že cítí, že je krůček před tím a nechce k tomu dojít.
Jinak když nepije, je to úplně jiný člověk. Přijde mi, že má dvě osobnosti. Jednu tu, při které pije a druhou normální. S tou normální si neskutečně rozumíme, pořád nějaká legrace, povídáme si o všem možném a je to prostě fajn. A hrozně mě bolí, když tak bezvadnej a moc chytrej kluk se tak ničí a posílá sám sebe do háje.
Jenže z toho rozhovoru s kamarádem jsem pochopila, že je to pro něho hrozná slabost a se mnou by o tom vůbec nechtěl mluvit. Jenže já si teď nadávám, že za to můžu i já, protože jsem mu na to nikdy nic neřekla a vlastně mu nikdy ani nepomohla. Mám ale strach, že teď už je v tom dost po uši a že už překročil tu hranici, kdy se z toho ještě člověk dokáže dostat sám.
Ani nevím, co bych po vás chtěla. Snad jen nějaký názor na tuto situaci...