Změna chování mamky po operaci nádoru

Chováš se jako spratek. Buď ráda, že rakovinu přežila. Její chování sice nemusí být příjemné, ale asi si nedokážeš představit co prožila.

Reaguji na B.M: Kdybych se chovala jako spratek tak se na ní vybodnu jenže celou dobu jsem jí pomáhala navíc neměla rakovinu ale nezhoubný nádor z toho měla agromegálii.

Tak se podívej, jak mluvíš o svý vlastní mámě? Chtěla bych tě vidět, jak by ses chovala ty, na jejím místě

Reaguji na B.M: Až začnu psát o ní sprostě být nevděčná a nadávat tak teprve mi můžeš psát, že jsem spratek. Já jen píšu co dělá, přitom doktor jí už dávno řekl, že je úplně v pořádku a může cokoliv.

Reaguji na michelle.s: Fyzicky může být v pořádku, psychika je ale trochu něco jiného. Píšeš, že se tvoje máma staví do role "hrdinky". Naopak mě přijde, jako by ses ty tady stavila do role "chudáčka" Já bych tohle asi vůbec neřešila, tyhle věci trvají dlouho a musí se to brát tak jak to je. Podobnou situaci jsem zažila a musíš se primárně přizpůsobit ty a určité věci brát s nadhledem.

Reaguji na B.M: Chudáčka ze sebe rozhodně nedělám, jen nevím proč se tak chová. Babička s dědou jsou z ní na mrtvici kolikrát si stěžují, že hrozně lže nebo jim i třeba bere věci a to bych nepřisuzovala k psychice.

Reaguji na michelle.s: Tak asi v tom budou hrát roli hormony. S tím ale prostě nic neuděláš...

Reaguji na B.M: Nějaký injekce na hormony dostávala měla myslím přebytek mužkých hormonů ale nevim přesně. Teď mě napadlo jestli v tom může hrát roli přechod je jí 46.

Reaguji na michelle.s: Tak vidíš. Chce to trpělivost a ted to ber s nadhledem. Až se jí hormony ustálí, bude to ok

Nebyla schopná dojít domů(10 minut cesty) sama, všude jí musel vozit děda autem i když má řidičák. Doma mi stále dělá naschvály vyvolává hádky a všude si stěžuje jaká jsem hrozná dcera a před každým se předvádí jak je dokonalá a těžce nemocná. Je tohle chování normální?

Víš vůbc,čím si máma prošla?Nikdo z Vás nebyl seznámen s tím,že se její chování může po takovém zásahu změnit?A hlavně,psychika dělá strašně moc a pokud se na ní ksichtíš(usuzuji z toho jak píšeš) tak se jí nediv.
Je lehký to takhle shrnout a hledat jen mouchy,měla by si být šťastná,že je maminka tady a že ten boj vyhrála!
Nevim,vzhledem k tomu,že mám kolem pár lidí,co o maminku už přišly a i když si procházely doslova peklem-myslím tím i nálady během nemoci,tak nikdy nikdo z nich takhle o mamce nemluvil...a věř,že to bylo těžké.

ano a do hlavy jí vidíte?Byla u psychologa i po uzdravení?Předpokládám,že během nemoci ho snad měla,někde ho rovnou před operací dají.

Chce to prostě hodně času a tolerance

Ježiš, vy jste zase chytré. Neznáte osobně ani jednu, ale navážíte se do zakladatelky, jak kdyby byla největší povl na světě... Mně tedy nepřišlo z příspěvku, že by byla nějakej spratek, jak tu píšete... Její maminka se změnila a tak ji to trápí, a co?
Jako klidně to může být tak, že mamka ze sebe dělá největšího chudáčka, takový lidi taky znám...někteří si potrpí na upozorňování, že jsou nebo byli nemocní...

A hlavně si uvědomte, že ne každý má dokonalou rodinu, takže pokud někdo o svých rodičích mluví, tak jak mluví, tak k tomu může mít taky důvod!!

Pro zakladatelku: Bohu dík, se naší rodině nemoci vyhýbají, takže zkušenosti nemám. Ale jediný co asi lze poradit, je promluvit si. Říct ji, že tě mrzí, že se tak změnila atd... Jiný řešení ani snad není

Já tě naprosto chápu, že tě štve, že máma onemocněla a nyní nemoci tak trochu využívá až zneužívá. Znám to bohužel z blízkého okolí, holt někdo zjistí, že když je nemocný, že o něj ostatní mají zvýšený zájem, že se mu hodně věnují, vyjadřují mu lásku. A začne mu to být natolik příjemné, že i po uzdravení toho onemocnění tak trochu využívá, aby od ostatních získal další podporu.

Možná z tebe mluví i strach o mámu, stres ze všech změn, kterými vaše rodina musela projít. Možná, že by ti pomohlo se vypovídat v nějakém dětském krizovém centru nebo u nějakého odborníka (třeba psychologa). Třeba byste společně přišli na to, co s tím....

Reaguji na SOLU: Tady jde spíš o to že je už necelý tři roky po operaci doma strávila pomalu rok a popravdě místo toho aby sedla do busu a ušla pár metrů na zástávku tak ujde ještě víc metrů k dědovi kde čeká než se chudák(je po operaci dávali mu budík) zvedne a doveze jí.Navíc jsem nenapsala že mamku ráda nemám ale prostě se mi její chování zdá v některých ohledech dost přehnaný.

No pardon,tohle je šílený.Sice zakladatelku neznám,ale nepřijde mě,že by měla špatnou rodinu.

To buď ráda a trošku chápu Tvé reakce,kdybys zkušenost měla,mluvila bys nejspíš jinak,ale v žádném případě,bych Ti něco takového nikdy nepřála.

To máš pravdu,to tak být i může,ale nádor na mozku je docela pecka a následná operace včetně uzdravování taky...nejen pro okolí a to by si podle mě vždy rodina měla uvědomit.

V rodině jsem si zažila,jaké to je,když se právě na mozku něco děje,ale naštěstí jsme měli trpělivost a spolupráci s psychologem a vyhnuli jsme se pak negativním názorům a stěžování si.... je to těžký pro všechny,ale u nás převládala radost,že se člen rodiny uzdravil a i s nějakými následky a věř,že hodně dlouho byl úplně někdo cizí,zlej atd...,ale naštěstí se to srovnalo,ač osobnost se maličko změnila,ale s tím rádi žijeme.

Věřím,že to tak bývá,ale třeba to je i nějaké volání o pomoc z téhle strany,ač blbě vyjádřeno.

Já nevim,ale asi by se mě nežilo moc vesele s tím,že jsem měla nádor na mozku a byla bych ve stresu...