Po letech SMS pro otce

Já jsem ze začátku tvého příspěvku měla pocit, že teď už na tom právě jsi ty sama líp než dřív.
Jestli nejsi, tak bych neriskovala konfrontaci s někým, kdo tě bude dál stahovat. To si nech na chvíli, kdy na tom budeš dobře. Pokud se cítíš špatně, tak kontakty s podobně nastavenými lidmi ti nepomůžou.
Píšeš o pocitu konce... Tím myslíš co? Konec svých potíží, nebo konec čeho...? Neber to tak, že v určitém období musíš prostě něco ukončovat a vyřešit nějaké nedořešené vztahy, nech tomu volný průběh. K ničemu se nenuť. Je asi dobře, že se tě táta snaží kontaktovat, zřejmě stojí o to, aby tě úplně neztratil (snad, i když důvody může mít různé... a arogance bývá projevem osobních problémů, i když člověk ve skutečnosti chce dát druhému najevo svoji náklonnost, je to taková obrana bolavé duše). Ale zkus mu dát šanci, on ti ji dává taky. Na druhou stranu, pokud jste na tom oba psychicky špatně, tak je to i riskantní. Ale to musíš vědět ty sama, co jsi schopná v téhle chvíli zvládnout.
Nepřemýšlej o správných slovech ve vztahu k tvému otci, buď úplně upřímná a otevřená - on je tvůj táta a měl by tě brát takovou, jaká jsi (i ty jeho). Takže tímhle si nelam hlavu, řekni mu prostě to, co cítíš a co mu už dávno říct chceš... Jestliže tě pořád kontaktuje, tak tě zřejmě nechce ztratit, chce s tebou být v kontaktu, i když to možná dělá špatným způsobem. Zkus se zeptat, jestli jeho něco moc netrápí... i když toho asi sama máš dost...
Ale jen pokud se na to zrovna teď opravdu cítíš. Nedělej nic jenom z povinnosti nebo kvůli pocitu, že bys něco udělat měla. Poslouchej svoje srdce a následuj svoji intuici.

Píšeš: aby to věděl, aby to pochopil, aby mi věřil, aby taky pochopil atd....chceš po něm změnu v jeho mozku, ale tohle jsou strašně vysoký cíle, zvlášť pokud je taková osobnost, jak ho popisuješ. Nedivím se, že jsi z toho vyčerpaná. Napiš mu co chceš, osobně bych si to nejdřív napsala upřímně a bez cenzury pro sebe na papír, (klidně i dlouhý dopis) a pak to formulovala nějak pro něj, ale radím Ti, nepiš to s tím cílem, aby on cokoli na sobě měnil... to se totiž nemusí podařit a Tebe to bude jen víc a víc frustrovat.

Souhlasím....já jsem za nekontaktovat......můj otec měl taky psychickou poruchu...taky jsme nebyli v kontaktu, protože se ke mě i matce choval hnusně....celou dobu jsem žila ukřivděná a čekala, že se mi jednou za všechno omluví....nestalo se, spáchal sebevraždu.....byla jsem naštvaná ještě více.....jenže prostě pak jsem si uvědomila, že on to prostě viděl jinak a s tím nic udělat nejde....vím, že kdybych za ním upřímně šla a řekla, co cítím a že mi ubližoval...nebylo by to k ničemu...ten člověk má to myšlení choré, změněné a má to prostě jinak.....spíše se srovnej sama se sebou....pochybuji, že když cokoliv napíšeš, zachová se tak, jak očekáváš....

Moni, přidávám se k holkám a taky radím NEKONTAKTOVAT!

Ahoj, řeším teď něco podobného, taky se nestýkám se svým tátou, když jsme byli malý tak byl super, bral nás na výlety apod, byla sranda, ale měl i svou temnou stránku, mojí mamku občas uhodil a byly tu problémy s výživným kdy na nás platil opravdu minimum a mamka na vše byla sama, a on sám si mezitím procestoval skoro celý svět, takže ne že by neměl...
Máme to na nože asi už tak 4 roky(možná víc), celkem mě to mrzí, mám ho ráda a děsím se jen toho, že ho uvidím až bude pozdě, už není nejmladší, ale taky nevím co napsat, bojím se, že bude otvírat staré rány, tak to pořád odkládám a čas kvapí, taky nevím co ti poradit, ale ze začátku jsem myslela, že píšem o mě...

Já bych mu nepsala, nevidím v tomto případě žádný důvod. Pokud to ty ale tak cítíš, tak mu napiš,to musíš vědět sama nejlépe. Já než takovému člověku psát,tak ho raději vymažu z paměti. Nic dobrého nepřinesl a zřejmě to tak bude i nadále. Lidi se moc v určitých věcech nemění,bohužel.

Reaguji na radana:
Ona je navíc taky otázka, proč je na tom vlastně Moník tak špatně. Zdá se, že jí na názoru a postojích jejího táty (nebo obecně jejího okolí) dost záleží, má potřebu mu něco vysvětlovat, dokazovat... Možná že kdyby jemu i sobě dala šanci si všechno nějak vyříkat, tak by jí to pomohlo. Zdá se mi dost zaklesnutá v nějaké ublížené pozici nepochopené chudinky (nemyslím to jako urážku), které nikdo nevěří, nikdo nebere její problémy vážně... To není vůbec dobrý postoj, s takovým se nikde ze svých problémů nevyhrabe. Protože ať už se to někomu líbí nebo ne, tak za naše vlastní problémy může okolí míň, než si myslíme a než si chceme přiznat. Samozřejmě že špatný vliv rodičů nadělá spoušť, ale důležité je hlavně to, jak se k tomu kdo dokáže postavit. Koneckonců ti rodiče jsou takoví, jaký jsou, taky z nějakého důvodu. Možná se cítí stejně frustrovaně jako jejich děti, které je za jejich chování odsuzují a berou ho jako útok na sebe. Lidi neútočí kvůli tomu, že mají špatný vztah k ostatním, ale proto, že mají špatný vztah k sobě. Takže není dobré to kumulovat a nosit v sobě tohleto zatížení pořád dál.
Jestli se Moník na setkání nebo nějaký jiný kontakt zatím necítí, protože ještě svůj vztah s tátou sama v sobě nezpracovala a neodpustila mu, tak ať to zatím nechá být, ale hlavně by měla pracovat sama se sebou... pak jednou dokáže pochopit i svýho tátu a najde si k němu třeba i cestu.
Nikdo není takový, že nestojí za žádnou pozornost. Ti, co píší, že za žádnou cenu nekontaktovat, pak nebudou trpět tím, že to neudělali. Je to Moníku fakt jenom na tobě a tvých pocitech a přesvědčení. Nikdo za tebe tvůj život a tvoje ztráty jednou neodžije.
Jo a ještě něco: Nevol případně slova podle toho, jak se ti zdají vhodná nebo nevhodná, nebo podle toho, jak je kdo bude brát. Vol je podle toho, jak cítíš, co opravdu chceš říct, co máš v sobě. Poslouchej svoje srdce. Jestli to někdo nebude schopný přijmout, nebude to tvoje vina. Ty dělej a říkej to, co ti v určitou chvíli připadá jako to nejlepší. I kdybys měla přiznat vlastní selhání a slabost... anebo jemu říct něco nepříjemnýho (možná by mu drsná konfrontace i mohla pomoct...). Vždycky je nejlepší být upřímná a jednat s lidmi narovinu, vytáčky a výmluvy se z dlouhodobějšího hlediska nevyplatí.

Děkuji za tolik reakcí, budu o tom přemýšlet. Chtěla jsem to udělat i kvůli sobě a taky člověk nikdy neví, jak dlouho tu já nebo on budem...

Tak se dobře rozhodni. Hodně zdaru.