Dítě: ano/ne

Jistě, že může, ale taky si myslím, že čím delší doba s partnerem, tím víc a lépe je protějšek na na nějaké jeho vrtochy připraven. Taky to beru z pohledu, co všechno se během roku dá stihnout a prožít. Otěhotnět, to ano, ale dostat se nespočtu dalších různých situací a hledat jejich řešení a právě partnera v tom nejlépe poznat - to přinese až časem život sám a většinou ne během jednoho roku.

Taky nejsem vysloveně mateřský typ, cizí děti mě většinou obtěžují a spíš nezajímají. Myslela jsem si, že dítě mít nikdy nebudu, než jsem potkala exmanžela. Doteď mě cizí děti neberou, ale to vlastní miluju nadevše. Život bez něj by sice byl pohodlný a bezstarostný, ale, zní to jako klišé, neúplný. Každý to ale vnímá jinak. Nicméně, věk máš ideální, máš přítele, který se těší a pomůže ti, navíc nikdy nevíš, co bude za 2 roky. Porodu se neboj, bolí to jak sviň, ale je to bolest, která má smysl.

Když si vzpomenu jak zamilovaní jsem po roce s ex byly a po*ralo se to po skoro dvou letech (což taky není extra dlouho), tak za mě říkám - rok je na dítě brzo. A jsem hrozně ráda, že jsme si dítě nepořídili i když jsme si plánovali budoucnost, bydlení apod.

s tím souhlasím, nechápu jak se v dnešní době dá otěhotnět "omylem", ale což..

Nicméně jestli přítel mimino chce, tak se obávám, že potrat (pokud tedy o těhotenství přítel ví) by váš vztah akorát rozbil. Pokud neví tak je to tvoje šance, ale nevim jaké máš svědomí a jak bys s tím dokázala žít.. Jednou to dítě už je a minimálně v mysli bude napořád.. Nedovedu si to představit, ale asi bych si připomínala, že "dnes by tomu byl rok", "byla by to holka, nebo kluk"..

Toho všeho okolo se taky bojím a myslím, že se toho bojí tak 90% nastávajících maminek - ne-li víc, takže to rozhodně není důvod dítě nemít.. Horší je to s tím, že nejsi mateřský typ. Taky si tak přijdu. Dětskou společnost nevyhledávám, naopak se jim snažím co nejvíc stranit, s dětmi si prostě nerozumím a nevím jak se k nim chovat

Ale.. pokud jste zajištění, máte kde bydlet a přítel má práci, která vás !všechny! uživí tak bych se asi rozhodla to dítě si nechat. Ale rozhodnutí je pochopitelně čistě na tobě.. Já jdu založit (podobně zbytečný) deníček. Taky jsem v rozhodovací fázi a rozhodnutí v závěru bude taky jenom na mě, ale chci si přečíst ty objektivní názory

Jo a to ujišťování, že se vždycky postará a podobně.. je ti jasný, že ve většině případů je tohle jenom ta hezká fráze?

Mám to stejně jako Étoile. Nejdřív si myslíme, jak nás děti neberou, ale vlastní je prostě opravdu něco jiného. Dřív jsem tomu nevěřila, ale teď už to vím. Jo, život by byl jednodušší, ale teď je to něco jiného, ani se to nedá popsat.
Neboj se, nejsi první ani poslední.

Na některé jak ty píšeš "vrtochy "není člověk připraven nikdy . Někdo stihne prožít během roku více věcí než někdo za 20 let , každý to má prostě jinak. Takže pojem čas je tak trochu irelevantní

No přesně. Po roce to s každým bylo ještě krásný. Teprve během druhého roku, když jsme spolu začali bydlet, se ukázalo, co a jak a že to do budoucího vážného, natož rodinného, života prostě nebude. Terezzzaaa - bydlíte spolu vůbec?

Přesně tak to vidím i já

Reaguji na mikkýsek: A někdo stihne prožít za dva měsíce více než za rok, ale nebudeš mi snad tvrdit, že tím pádem za dva měsíce můžeš znát partnera natolik, abys s ním zakládala rodinu.

Ja to tedy vidim stejne... to neni tak že do nějaké dobz je to věc-plod a od nějaké dobz je to dítě. Jakmile tomu tluče srdce je to prostě malej živej tvor a potratem se zabije. Jako je to asi lepsi nez ho nechat v popelnici, ale baby boxu je taky plno.
Reaguji na Terezzzaaa: Jako je ti 25 a pokud víš že dítě jednou chceš, tak ho měj teď. Jestli si mysliš že za dva roky budes hrozne rozuměnší a vyspělejší tak si teda nemyslim... Navic neznamena že dkyž si nechas dite že i kdyby ses jednou případne rozešla/rozvedla, tak že to dite byla chyba, Někdy jsou páry které spolu "nanečisto" žijí 10 let než se vemou, pak si ve 30ti naplanujou díte, najednou to nejde, počítají ovulace hrozně se "těší na mimíska a těhulkování s přítou či manžou" a ono nic.. pak takovy vztah jde po 10ti letech do háje kazdy si najde někoho noveho, maji kazdodenni vašnive noci co patri ke kazdemu začatku vztahu a decko maji hned. Sama jsem měla dite takova nepřipravena, ale dá se to zvládnout, člověk se všechno postupně naučí

Vidím to stejně. Jeden den jste zamilovaní, druhý den se můžete rozejít. Rok je strašně krátká doba, bohužel se to ale nedá zobecňovat, třeba to vyjde, třeba ne. Musíš však počítat s možností, že se třeba stejně rozejdete. Tvůj přítel má možná za sebou nějaké těžké životní situace, pořád ale je to ještě kluk, který se možná stále hledá. Důležitý je ale to, že ti hodlá být oporou a v případě rozchodu by se o dítě přesto staral s tebou. Prostě, že na dítě nikdy nebudeš sama a měla bys k němu nejen milujícího tátu, i když vy dva byste spolu třeba už nebyli, tak třeba svou mámu, ségru, kamarádku, které by ti vždy pomohly a podpořily tě. Tohle by pro mě asi bylo nejdůležitější, kdybych se měla rozhodovat, zda si dítě nechám, nebo ne Dítě je obrovský závazek a já bych měla největší strach z toho, že na všechno zůstanu sama.

Musíš sama vědět, jak to cítíš, zda se cítíš připravená či ne.. Pokud jsi nikdy po mateřství netoužila, asi bych se do něj nevrhla, ale na druhou stranu, když už se to stalo, asi to tak má být Každopádně bych se vůbec nezabývala věkem partnera či délkou trvání vašeho vztahu. Dle mých zkušeností se vůbec nemohu řídit běžnostmi.. Partner o osm let starší? Nevyzrálý dětinský sobec, na což jsem přišla až po dvou letech.. Současný partner o tři roky mladší.. Samozřejmě v některých věcech nevědomý a mnoho věcí včetně společného bydlení je pro něj nových, ale nepřestanu žasnout nad tím, jaké jasno má ohledně důležitých věcí a jak se vůči mně chová..

P.S.: Deníček jsi psala zhruba před týdnem... Jak jsi se rozhodla?

Tak vás zdravím a moc děkuji za vaše názory. Byla tu otázka o bydlení, ano bydlíme spolu od začátku roku. A jak jsme se rozhodli? Dítě si necháme. Určitě budou náročné situace, ale budeme na ně dva a já věřím, že to zvládneme.
Je pravda, že ve 25 letech je normální mít dítě a délka vztahu se ne vždy dá brát jako měřítko pro to, kdy to dítě mít.
Oba se již těšíme, já tedy asi nikdy nebudu ta matka, která blázní na modrém koníkovi od rána do večera nebo o těhotenství na potkání každému vypráví a ukazuje břicho. Nicméně ten pocit, když tu fazolku vidím na ultrazvuku je příjemný

Reaguji na Terezzzaaa: Ahoj, tak to moc držím palce a neboj je hodne matek co to "nehrotí" hlavne ty mladé takže třeba najdes nějakou kámošku na kočárkové, či nosicí procházky