Jak na něj?

Takže jste se nejdřív pohádali, pak jste byli na večeři, ze které on odešel a pak jste se vídali jen v práci. V podstatě se neznáte a tobě je jasný, že k tobě něco cítí? Ke tvojí otázce "jak na něj", chtít musí především on. Těžko ho můžeš dotlačit do vztahu, když se do toho nehrne a je v podstatě jedno, zda se bojí, stydí nebo cokoli jiného...Moje rada: nech to plynout.

Já ho chápu. 7 let od smrti manželky ještě není zase taková doba, aby dokázal přijmout někoho jiného. Patrně se teď snaží žít prací, ale to také nejde do nekonečna. Z toho by se jeden zbláznil. Nechala bych to plynout, ale asi bych ho jen tak nenechala, pokud se ti opravdu líbí. Uvidíš sama. Netlačila bych na něj, ale navrhla bych, že, když bude chtít, tak spolu můžete něco podniknout a místo povídání bych začala nějakou aktivitou, kde nebudete tolik povídat a rozmluví se on sám a zjistí, že se s tebou cítí fajn.. není přeci nic špatného si jen tak vyrazit s někým za sportem a nebo do kina..Bude mu 40 mohl by přemýšlet nad dalším vztahem

Možná bylo špatně se ho hned ptát na manželku. Je to dost citlivé téma, tak bych se tomu vyhýbala. Chlapi v těchto věcech nejsou moc sdílní..

I mému příteli zemřela žena. Za chvíli to bude 5 let. Za tu dobu, co ho znám, jsem tak nějak poznala, že je dost emocionálně založený, nicméně v tomto ohledu pragmatik. Věděl, že sám být nechce, že to nesnese, takže odhaduju, že už tak po roce se nebránil sbližování s nějakou jinou ženou. Tím spíš, že spolu s manželkou byli půlku života, věděl, že vedle sebe prostě někoho potřebuje.
Co se týká našeho vztahu, duch zemřelé manželky do něj nijak nezasahuje. Běžně na ni přijde řeč, není to žádné zakázané téma ani téma, které by ho rozbrečelo. Sám přítel říká, že člověk si prostě zvykne na všechno. A je to tak.

7 let je naopak dost dlouhá doba. Záleží to samozřejmě člověk od člověka, někdo se oklepe po roce, někdo ani po 10 ne... pak je ale někde chyba. Člověk je tvor společenský, přirozeně určený pro život v páru, a několikaletá samota muže (ještě v podstatě v produktivním věku, který ještě rozhodně nemusí házet flintu do žita a smiřovat se s utrpením osudu) se s tímto vylučuje.

Je to zvláštní, člověk by řekl, že on - už ze své pozice kardiochirurga, který vidí zápas mezi životem a smrtí denně, bude mít celkově k životu a smrti, k tomu, když odcházejí milované osoby, jiný přístup... právě takový ten pragmatičtější, který obvykle doktoři mají. Neříkám, že je míjí bolest a smutek, ale nemůžu si pomoct, po 7 letech mít slzy v očích a odejít ze schůzky, když se zmíní manželka... přijde mi to prostě dost zvláštní. Zřejmě bude dost nevyrovnaná osoba a kdo ví, jestli základ problému netkví v něčem úplně jiném, než v tom, že přišel o ženu.

Se smrtí se každý vyrovnává jinak. Já jsem si už zvykla, ale když zemře něm kdo blízký je to jiné. Možná jsem to měla trochu upřesnit. On mi řekl, že když umírala, tak tam s ní nebyl. Měl v té době operaci a nejspíš si vyčítá, že nebyl s ní. Já vidím, že on by se sblížit chtěl. Ale jak mu mám pomoc, čekat přeci nejde do nekonečna.

Se smrtí se každý vyrovnává jinak. Já jsem si už zvykla, ale když zemře něm kdo blízký je to jiné. Možná jsem to měla trochu upřesnit. On mi řekl, že když umírala, tak tam s ní nebyl. Měl v té době operaci a nejspíš si vyčítá, že nebyl s ní. Já vidím, že on by se sblížit chtěl. Ale jak mu mám pomoc, čekat přeci nejde do nekonečna.

Tak ano, nějaké náznaky tam asi vypozorovat jdou, ale nevím, já bych se do toho moc nehrnula. Evidentně se s tím opravdu ještě nesrovnal a aby ses ty nakonec neocitla v pozici náplasti, utěšitelky, ze které, i když třeba neúmyslně a nevědomě, bude ždímat co se dá, ale jen když bude on chtít a mít náladu...protože (a teď to vyženu do extrému) ty od něj nic chtít nemůžeš, jsi tu na to mu naslouchat a chápat ho, to jemu se stalo něco hrozného, co ty nikdy nemůžeš pochopit.

Ani já ne. Přesně souhlasím s tím, co´s napsala, vidím to stejně. Lidi v dnešné době, bohužel, umírají i o hodně dřív, než by měli - a nikdo nemůže přesně určit, jak dlouho komu trvá vypořádat se se smrtí partnera, záleží od povahy a od osobnosti. Až smutek přebolí, měl by být člověk buď rozhodnut, že už chce zůstat sám - nebo si hledat nového partnera. Poraženecky házet flintu do žita, že "máš na lepší" je k ničemu : chce tě tím nalákat, primět k tomu, abys o něj začala usilovat, přesvědčovat, ... nebo co vlastně ? Navíc, pokud není pořád srovnán se svou minulostí, tak minulost bude pořád mezi vámi - a bude to stokrát horší, než po těžkém rozchodu, protože případné stesky po živém expartnerovi se dají přehlušit vzpomínkami na špatné chvíle, ale své mrtvé blízké vidíme jen v tom nejlepším světle, což je správné ( o mrtvých jen v dobrém, se říká ) .

ano ano, pozoruju to u toho svého chlapa taky, když o ní někdy mluví, vždycky je to buď v neutrálním nebo v dobrém duchu. Jen párkrát se stalo, že jsem se dozvěděla i nějaké neřesti, co dělala nebo jak se chovala, a byla jsem v šoku, že asi nebyla zase tak dokonalá (tedy myslím hlavně v jeho očích...)

Reaguji na vilima:
Mimochodem, Vilimo, vzpomněla jsem si na tvůj starší deníček a gratuluji ti k tomu, že se to nakonec vyřešilo

Reaguji na dadabus: díky, díky párkrát jsem teda musela dost zatnout zuby, používat trapné dětinské metody nereagování, neodepisování, nevzdávat se při pozičním boji "kdo s koho", ale nakonec to všechno dopadlo tak, jak se mi nikdy ani nesnilo

Reaguji na vilima: Tak já si o něm nemyslím že je třeba citově labilní. Neznám toho člověka osobně, tak těžko říct, ale pokud by byl vyrovnaný, tak by asi neměl problém s tím zakladatelce vysvětlit pár věcí a hned neodcházet apod., to si myslím, že vyrovnaný člověk nedělá. Každý tyto věci snáší jinak a je něco jiného dělat lékaře a vidět denně smrt a pak vidět smrt někoho blízkého. Je také otázkou, zda má příležitost poznávat nové ženy a jaké. Jestli ty ženy vůbec stály za nějakou iniciativu. Každý reaguje na věci úplně jinak. Já mám třeba hodně velký problém zvykat si zase na nové lidi a někomu se otevřít a jsou dodnes otázky, které mi jsou nepříjemné a nechci o nich mluvit, když toho druhého moc neznám. Chápu, že mu ten hovor mohl být nepříjemný a mohlo mu to pokazit náladu pokračovat v tom večeru dál..

To, že někdo dělá lékaře neznamená, že ho smrt nezasáhne. Já mám známou ta dělá sestru a práce jí baví, ale když má volno, tak hodně pije a občas nad tím přemýšlí a znám také jednoho chirurga a jeho manželka pracuje také v nemocnici a oba pijí, protože v tom vidí relax po práci.

Nevím proč to s ním nezkusit. Někdo to potřebuje, aby ho někdo trošku popotlačil, ale samozřejmě, že na to musí také nějak reagovat.

Jistě, to ani nikdo netvrdí (ačkoliv si myslím, že lékaři, zdravotníci jsou k tomu prostě víc imunní. Moje drahá maminka je taky z oboru a tam je to zřetelné...) Mně ale připadá zvláštní, že je to i po 7 letech tak citlivé téma, že ho rozpláče jen tak na veřejnosti, a ještě ke všemu ho donutí i odejít ze schůzky (kterou navíc inicioval sám), ať už je to lékař nebo třeba popelář. A ještě ty řeči k tomu.

Něco jiného je si brečet doma do polštáře, nad fotkama, nad nějakýma věcma, co třeba té osobě patřily... v ústraní, když je člověk sám, je mu smutno, zasteskne si, to k tomu i vybízí (i když po tolika letech... ani to už není úplně normální). Ale tahle zmiňovaná situace, ta byla podivná.

Reaguji na vilima: Proč by nemohl. Nevíš v jaké životní etapě se nachází. V jakém je rozpoložení. Jaké ženy za těch 7 let poznal. Jeho manželka pro něj mohla být hodně výjimečná osoba. Je možné, že vztahy nějaké udržoval. Možná krátkodobé a nebo i delší a nebylo to ono. Případně žije prací, nemá moc přátel a příležitostí na seznámení.. Faktorů může být spousta. Nemusí kvůli tomu brečet denně do polštáře. Já mám také období, kdy jsem citlivá a prostě se rozbrečím z kraviny a pak začnu brečet kvůli něčemu co bylo a nebo také ze stesku po někom, kdo už tu není.
Jsem viděla na lůžku paní a ta jen ležela a koukala do stropu. Měla autonehodu a umřel jí tam manžel, tři děti a jen ona to přežila. Jaký život ta paní měla potom opravdu netuším. Třeba je v blázinci, třeba má novou rodinu, ale určitě to není jedoduché.
Vidět milovaného nemocného člověka a ještě umírajícího, o kterého se staráš není nic hezkého. Já to vidím dodnes.
Prostě umřela žena, pak mohl nějaký rok truchlit, pak mohl na někoho narazil a bylo to o ničem, tak ty vztahy tolik nehrotí. Uvidíme jak to zakladatelce dopadne. Max z toho může být pěkný románek.