arrow
Neprodává v Bazaru

Mám dnes narozeniny a před jedenácti dny mi zemřela maminka. Je mi mizerně. Sedím tady u sklenky vína a utápím se v sebelítosti. Nevím, jak tohle těžké období zvládnout. Mám muže a děti, ale nějak nefunguje rozum, že život jde dál a musím se kvůli nim sebrat a normálně fungovat. Vím, že to chce čas, vím, že mi nic jiného ani nemůžete poradit. Jen bych si moc přála vědět, že je někde nablízku, že úplně neodešla. Měly jsme roky nic moc vztah a až poslední půlrok byl už fajn, máma u nás 4 dny předtím, než zemřela, byla na několikadenní návštěvě, zatímco já se nechala krášlit - nové bříško. Ach jo, je mi to všechno tak líto.Je mi líto, že mi loni pekla dort a já ho ani neochutnala, protože jsem byla na dietě. Jsem husa, fakt. Prosím, omluvte tento nesouvislý blábol, mám sice teprve jen první sklenku, rozhodně to není alkoholem, ale jsem plná bolesti a zmatku a snažím se nepřenášet to na děti. Už tak mají dost co dělat samy se sebou. Syn (17) s ní poslední rok trávil skoro všechny víkendy, protože byl na internátě poblíž místa, kde bydlela a dcera (13) byla u ní na prázdninách, když zemřela. Byla s ní sama doma a nemohla jí pomoci. Vyčítá si to, trápí se. Život je tak nefér...bylo jí jen 56 let.. Jen jsem se potřebovala vypovídat a snad i říct - musíme si vážit každého dne, kdy ještě máme své blízké na tomto světě.Nečekat na to, že jim řekneme, že je máme rádi někdy jindy... později.

To je mi moc líto, co se stalo. Život není bohužel přímka. Jednou jsme nahoře podruhé dole. To je prostě život. Veř mi, že čas to spraví!! A vím co říkám!! Teďka to bude těžké a bolí to, ale jak se říká - co bolí to přebolí a zase bude fajn. A výčitky, že tehdy a tehdy jsem na ni byla zlá - k minulosti bych se nevracela. Držím pěstě at to zvládneš!! A věř mi, že všechno se dá zvládnout.

Ty jo, teď mi normálně ukápla slza

Jak psala před tím Laky, vybrečet se, a pak nejlíp na to zabírá čas Drž se!

Reaguji na Vian:
Naprosto vím, co prožíváš. Najednou se ti vrací naprosté hlouposti, kdy si řikáš, že jsi se měla zachovat jinak (viz dort) a dala bys cokoliv za to, abys dostala alespoň týden navíc, a mohla to napravit. To jsou vyčítky. Já je měla asi rok a půl, poměrně intenzivní, časem slábly.. člověk si musí nějak racionálně uvědomit, že to už nic nezmění a tak se tim nesmí užírat. Vzpomínat na chvilky, kdy jsme se společně měli dobře a dávali si najevo lásku. Ne na chvilky, kdy jsme se (podle nás) nezachovali nejlíp a užírat se tím. Nevzpomínej na to, co jsi v tom vztahu dělala špatně, ale na to, co dobrého jste s maminkou prožily.
A jinak opravdu čas.
Hodně síly. Zaměstnej se něčím jiným, ber prášky na spaní, pokud nemůžeš spát.

arrow
profile_image
Eleanoraka
od 22. 3. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Maminka je v duchu s Tebou a vždycky bude. Je mi to moc líto, tohle je prostě život. Narodíme se a umřeme. Jediné, co mě vždycky uklidní je to, že umřu jednou taky, dříve či později. Já vím, je to divné, ale snažím se to nějakým způsobem předejít. Drž se a hodně štěstí.

arrow
profile_image
Bugsbunny
od 13. 12. 2010
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Je to smutné, ale ber to tak, že teď už jí nic netrápí, nic jí nebolí a ani nebude. Odešla šťastná, v kruhu svých nejbližších. To, že jsi odmítla dort kvůli dietě. To jsi prostě celá ty a maminka tě přesně takovou měla ráda, určitě věděla jak moc jí miluješ a určitě na tebe a na sebe byla pyšná jakou vychovala dceru, jaké má krásné vnoučátka. Chce to čas, uvidíš

Vím, jakou bolest prožíváš a věř, že je mi to moc líto. Ale nejlepším lékem je čas. Časem bolest bude odeznívat, ale člověk bude mít stále v sobě. Jak píše "JulyJuli" nyní se Ti vrací vzpomínky, přicházejí výčitky... Časem vše postupně zmizí. Myslím si, že je to úplně normální reakce na ztrátu blízkého. Mě zemřela maminka před 2 lety, bylo jí 48. I přes to, že mě postihly stejné výčitky jako Tebe, snažila jsem se od toho odprostit. Přece jen jsem se o ní půl roku starala, když už nemohla. Maminka by si určitě nepřála, aby ses trápila. Máš krásné děti, pro ty teď musíš žít. Stejně jako holky, i já Ti přeji hodně síly.

Život lidí je v mnoha případech tak podobný, osudy i příběhy. Mamka mi zemřela a já jsem na sebe vzala všechnu bolest a trápila se úplně stejně jako Ty. Litovala jsem a vracela se do okamžiků, na které jsem v běžném životě zapomněla a které jakoby nabyly význam, až když mi nemohla odpovědět. Zdálo se mi o ní, neustále jsem ji najednou chtěla a potřebovala, byla jsem celá bolavá a bezradná. Přišla jsem o tátu když jsem byla hodně malá a tak se ty bolesti znásobily.
Ale pak jsem si uvědomila (popravdě jsem měla duši, která mi pomohla), že ji musím nechat jít, že to je život a jeho koloběh a že ve mě rodiče jsou a budou napořád, kdy nastal čas mého žití bez rodičů.
Projít si slzama a vzpomínáním - to je přirozené. Zrovna tak jako se vše časem utlumí. Nezapomenu (není to klišé ze stuh na věnci), ale nebudu se trápit, budu se smát a žít tak, aby měli rodiče radost a klidně dám emoce najevo i před dětmi - ona sounáležitost radostí ale i bolestí a smutku k životu prostě patří.

arrow
profile_image
majuska852
od 16. 11. 2008
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Drž se, držim palce.

arrow
profile_image
Ify
od 2. 6. 2007
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

0%
0    0
Nebyla hodnocena

Reaguji na Vian:
Úplně Tě chápu a rozumím Ti, protože před pár týdny mi náhle zemřel tatínek. Ta bolest je opravdu velká a jsem na ni sama. Také jsem plná výčitek, vrací se mi spousta vzpomínek. Snad čas to dokáže postupně zmírnit - doufám. Buď silná, držím pěsti.

Milá Vian,
to je hrozné téma, co jsi založila a děsím se dne, kdy i já to budu muset prožít.
Taky mám muže a děti a mamku zatím vidím každý den a nebudu lhát, někdy mě i trochu vytočí, tak jak to umějí jen matky.
Nicméně, je to neskutečný pouto, který se neodstřihne s pupeční šňůrou
a dokoncese ani smrtí maminky, protože to, co jste spolu prožily, je stale tady, dokud žiješ, dýcháš a miluješ.
Přeju Ti hodně síly.

arrow
profile_image
magnólia
od 21. 7. 2011
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

méně než
10 příspěvků

Vian je mi, to moc lúto, chcem ti poradiť jednu vec - prečítaj si knihu, volá sa "Život po živote" od Raymond A. Moody. Veľa ľudí ju chváli, čo je vidieť aj v komentároch pod knížkou na stránke martinus.sk prečítaj si ich a posúď sama či si ju kúpiš. Drž sa!

arrow
Neprodává v Bazaru

Moc Vám všem děkuji za povzbudivá slova. Avaa, napsala jsi to moc krásně. Ano, musím ji nechat jít a musím žít tak, jak by chtěla, abych žila. Táta mi zemřel už před 16 lety, takže vím, že to bude trvat dlouho, než se s tím člověk vyrovná, než první jeho ranní myšlenka bude plná naděje, že se mu to všechno jen zdálo... Nikdy už to nebude stejné, jako to bylo.
Možná se mi budete smát, ale dnes ráno, když jsem ještě ležela v posteli, ležela jsem na břiše a najednou jsem měla pocit, jakoby si mi někdo sedl na nohy. Ne tak, jako vám tam hupne dítě, ale ten pocit bych přirovnala spíš ke tlaku, tíze, jako třeba když vám někdo položí na nohy složenou vyfouknutou nafukovací matraci. chtěla jsem zvednout hlavu a otevřít oči a nějak to nešlo, nemohla jsem je otevřít a hlavu jsem měla šíleně těžkou, jako by se mi strašně chtělo spát. Třeba tam byla na chvíli se mnou, třeba to je kravina, ale vím jistě, že se mi to nezdálo, nespala jsem.
Děkuju všem ještě jednou za krásná a povzbudivá slova, i těm, kteří jste mi napsali SZ.

arrow
Neprodává v Bazaru

Reaguji na Vian: Maminky neumírají, maminky jenom usínají, aby se každé ráno probouzely ve vzpomínkách svých dětí....... Vian, upřímnou soustrast

arrow
Neprodává v Bazaru

Vian - mě maminka umřela, když mi bylo 5 let. Celé dětství jsem se trápila tím, že si na ni nepamatuju, pubertu jsem probrečela výčitkami a marným dolováním paměti.. Netrap se, máma je to nejdražší, co člověk má, než přijdou děti... Milovala tě stejně jako ty miluješ své děti, krášlení - nekrášlení, tos nemohla vědět, že tak brzy odejde.. Holčičky je mi líto, snaž se ji podpořit v tom, aby si nic nevyčítala, to je strašný trauma.. Táta mi umřel, bylo mu 53, na infarkt, cestou do knihovny.. Měla jsem jít s ním a pomoct mu s knížkama, ale něco mi do toho přišlo a já ho požádala, aby cestu odložil na jiný den, že se mi to nehodí.. Přece jen šel sám a jeho smrt mi oznámil kamarád policista, který ho našel na chodníku jak do něj důchodky šťourají holemi, že je ožralej.. Bylo pozdě - infarkt.. vždycky když jdu oběma na hrob, omlouvám se jim, ikdyž vím, že za nic nemůžu, že to byl osud.. Máš krásné vzpomínky, buď šťastná, že jste se udobřily a měly poslední dobou lepší vztah.. Přeji ti, ať se netrápíš a holčička taky ne a tím, že na maminku tak hezky vzpomínáš, je pořád s tebou a bude.. H.

A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.

 
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy uzavřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené