Píšete/psaly jste si vlastní příběhy, povídky?

Když jsem byla mladší psala jsem knížky, teď už vůbec Já ty knížky nedávala ani přečíst

přesně styděla jsem se za to a docela právem

Jinak jestli si myslíš že ti to jde tak to zkus ale ve tvém věku jsem znala pár slečen které uměly strašně zpívat (samozřejmě to bylo otřesné, ale každý jim říkal že je to nádhera ) ale to je OT

Ano, také jsem jako menší zkoušela psát knížky a nebo povídky. Nikomu jsem to pak přečíst nedávala, styděla jsem se. Dokonale mě ze psaní vyléčilo až to, když jsem jednu takovou "knížku" vyhodila do popelnice a můj děda ji našel, vytáhl() a přečetl. Pak se mě ještě před celou rodinou ptal co to je a o čem to píšu atd. atd. No byla jsem červená až kdesi a od té doby jsem nenapsala ani řádku

Reaguji na Ziralka: To je dobrý nápad, líbí se mi

Reaguji na Simpsonová:
Jasan Teď nedávno jsem narazila na svůj pubertální výplod - tehdy jsem milovala Vránu s B.Lee, tak celá "knížka" byla mystifikace, o tom, že se mu narodil syn, který taky vstával z mrtvých a zachraňoval svět. Samozřejmě se mnou po boku. Smála jsem se tomu jako blázen, jak to bylo naivní. Ale i po těch 14 letech to má docela švih

Jako patnácti, šestnáctiletá jsem napsala 3 telenovely. Tehdy jsem byla závislák na latinskoamerických telenovelách. Taky jsem složila dlouhou báseň, ve které byly názvy všech telenovel, které se tehdy u nás vysílaly. Nikdo si nic ale nepřečetl. Slyděla jsem se. Jako malá jsem taky složila nějakou tu básničku a příběh - taky to nikdo nečetl, měla jsem vše dobře schované.
Z těch telenovel jsem tehdy byla velmi nadšená jak se mi povedly! Další jsem pak měla rozepsané (stručný obsah - o čem budou), ale už jsem je nedopsala. Nakonec jsem vše roztrhala a vyhodila.

Jé, to je fakt hezký!

Já jsem si napsala několik povídek, chtěla jsem dokonce napsat celou knihu těchto příběhů... mám ještě wordový soubor, kam jsem si psala nápady a jak budou příběhy propojené. Bylo by to pěkné, kdyby se to dopsalo.

Několikrát mě to napadlo. Asi v 15 jsem si myslela, že mám nejhorší rodiče + nejlepší kamarády a zažíváme ty nejsprávnější věci, tak jsem si psala románek do PC. Vzniklo asi 15 stran, nechala jsem toho a možná i díkybohu nám zkolaboval počítač a já to už nikdy nenašla.
Od tý doby mě ale sem tam napadne myšlenka, která by stála za uchování v nějaké podobě pro časy budoucí - zatím jsem se nikdy nedonutila to napsat někam.
PS: je pravda, že příběh mé spolubydlící na intru by vydal na supr psychologický román - koncept jsem nedávno někde našla, doufám, že nevyhodila. Třeba až budu starší

psala, mám jich plnou polici. Ale to už je dávno. Nejvíc mě to bralo tak v 8.,9. třídě a možná ještě v prváku na střední. To byla hotová červená knihovna Dávala jsem to číst jen dobrým kamarádkám, některé z nich psaly taky, takže jsme si to dávaly číst navzájem. Do teď mě udivuje, když si to z nostalgie čtu, kde jsem ty nápady brala a někde mě i děsí to, že některé mnou vymyšlené scénáře se mi dějí(spíše děly) ve skutečném životě třeba před dvěma lety rozhodování mezi 2 klukama, rande na hřbitově apod ...