Ahoj,
chodím s přítelem asi rok a půl a celou dobu spolu také bydlíme. Asi není nic zvláštního, že mě v poslední době začal přítel brát tak trochu jako samozřejmost. Abych to vysvětlila – podnikáme spolu opravdu hodně věcí, máme spoustu zážitků – jezdíme na kole, hrajeme badminton, chodíme plavat, do kina, na výstavy, na výlety na koncerty, na chalupu, někdy na obědy, bavíme se, takže tam problém není. Ten vidím spíše v jeho změně chování – já byla před vztahem s ním asi dva roky sama a byla jsem spíš večírkový typ, hodně jsem se bavila, klasika svobodného života Za dobu, co s ním chodím, se mi trochu změnily priority. Rozhodně nejsem domácí puťka, užívám si stále, ale žádné divoké večírky sama už nepodnikám Strašně mě chytlo vaření a pečení, takže když je čas a jsme doma nebo na chalupě, tak si hledám recepty a peču a vařím co to dá. Dřív můj přítel poměrně hodně žárlil a vlastně skoro celý první rok jsem řešila, jak to trochu „uklidnit“. Mám ale pocit, že jsem to uklidnila až moc. Potřebuju ho trochu pošoupnout, aby se začal zase snažit… Teď o víkendu si třeba „objednal“ bábovku, a jak ji tak jedl, ani ho nenapadlo poděkovat, pochválit ji (a že byla opravdu excelentní) nebo vůbec něco k tomu říct. Já už to večer nevydržela a něco jsem mu řekla já a dozvěděla jsem se, že nevidí důvod, proč by mi měl děkovat, že mi přece nebude děkovat za každou pitomost… A takový má teď přístup ke spoustě věcem. Chtěla bych, aby se vrátila ta určitá něžnost, aby si vážil nejenom mě, ale i věcí, které dělám (a nemusela bych), abych prostě měla pocit, že jsem milovaná, doceněná, určitě víte, co tím myslím…. Podotýkám, je to puntičkář ujetej na pořádek, takže s domácíma pracema a podobně pomáhá, kromě toho mého subjektivního pocitu s ním není žádný problém, ale ten pocit je pro mě důležitý… S přítelem jsem to řešila, samozřejmě mi bylo řečeno, že přece vím, že mě miluje, že řeším hovadiny atd... Poradíte prosím, co s tím?