S přítelem jsem šest let. Moc jsem ho milovala, dodnes ho mám velmi ráda, ani nevím, zda bych bez něj dokázala žít a zda ho miluji, nebo ne. Co vím, že si jej nedokážu vážit jako muže a nepřitahuje mě. Proč?
Když jsem ho poznala, byl to zaměstnaný skvělý kluk, první tři roky pracoval, jezdili jsme na dovolené, nevadilo mu, že studuji. Byli jsme šíleně zamilovaní, Plánovali jsme rekonstrukci jeho bytu, na kterou nám chyběli finanční prostředky. Našla jsem si práci ve svém oboru (žádný zlatý důl), úspěšně složila státnice a přítel mě požádal o ruku. Byla jsem nejštastnější na světě. Jenže nějakou dobu předtím odešel z práce. Já mu to tenkrát nerozmlouvala, protože jsem myslela, že si najde ihned jinou práci, tak proč být někde neštastný (je vyučený kuchař-číšník). Občas si přivydělal něco na brigádě. Poslední, co mi chybělo ke štěstí, byla ta rekonstrukce bytu, který byl v takovém stavu, že se v něm již nedalo pohodlně žít, a svatba. Jenže zadarmo ani kuře nehrabe, přítel měl nějaký dluh u rodičů, já jakbysmet, k tomu peníze na rekonstrukci a svatbu... A je to. Vezmeme si úvěr! Jak jsem mohla být tak blbá. Asi je vám jasné, že když přítel neměl zaměstnaneckou smlouvu, neměl na úvěr nárok. A ted je vám ještě víc jasné, co jsem udělala. Je mi trapně, přiznám se, já vzala ten úvěr na sebe.
Jak to bylo dál? Přítel se vymlouval, že si začne hledat práci po rekonstrukci. Pak to ještě nebylo tak akutní, každé né úplně "dokonalé" místo odmítnul, pak byl nemocný, pak zase tamto a toto a jsou to tři roky, kdy nepracuje, žije na sociálce, chodí na pracák s romskými spoluobčany a já neslyším doma nic jiného než "zase mě nevzali, zase tam byly samý blbý inzeráty, ten šéf byl blbec, musím zaplatit elektřinu, než nám ji odpojí, už rok jsem neplatil rozhlas, dostal jsem upomínku, nevím, jestli si mám koupit šalinkartu, nepůjdeme tam, nejsou peníze, bolí mě rameno, neunesl bych ty talíře v restauraci" apod! Už jsem mu dvakrát dala nůž na krk, skoro jsme se rozešli.
Ještěže nám nevyšly peníze na svatbu! Ještě bych po rozvodu měla k němu vyživovací povinnost!
Proč jsem ještě neodešla? Strašně se bojím samoty, možná bych se už nikdy nezamilovala a byla napořád sama, co když? Není lepší alespon ten vrabec v hrsti? A hlavně, když odejdu, budu ten ÚVĚR na jeho byt splácet JÁ. To vím. Pokud bych jej splácela, s výplatou nevyjdu. Najít si další práci? Ano, bylo by to řešení - ale jaké? Zničím se psychicky, taky fyzicky, kde mi zbyde čas na můj vlastní život? Nebo další řešení - můžu žít od výplaty k výplatě, jíst rohlíky, nekoupit si šest let nové boty nebo tu hezkou halenku... Používat nejlevnější kosmetiku a objíždět s důchodci slevy v supermarketech? Na to, že bych se šla někam bavit, můžu zapomenout. A ještě bych byla úplně, ale úplně sama. Vždy, když jsem byla sama, připadala jsem si hrozně méněcenná, nyní by tomu nebylo nejspíš jinak. Rodičům to říct nemohu, to by je zabilo a ani by mi finančně pomoci nemohli. Mám práci na dobu určitou, za deset měsíců mi končí smlouva, pokud mi smlouvu neprodlouží, jako sama bych mohla být bezdomovec. Najít hloupého bohatého chlapa, který se do mě bláznivě zamiluje a cvakne to? Ha ha. Najít si milence a alespon malinko uniknout z této noční můry?
Nevím, prostě nevím, co mám dělat. Nedokážu se s ním ani rozejít, je mi ho líto, nemohl by beze mě být a myslím, že by zůstal sám. "Ale ty nežiješ pro něho, ale pro sebe," řekl mi jeden kamarád... Přemýšlím, že dokud se mnou splácí ten úvěr, něco ušetřím a za nějaký čas budu vědět, že až mě zase pořádně naštve, vezmu si kufry a jdu pryč.
Jediný problém není to, že nepracuje, celý den až do noci sedí u pc a hraje hry, nepřitahuje mě. Změnil se i povahově, někdy mi dokáže říct velmi sprosté věci, za které, nebýt úvěru, jsem se s ním již určitě rozešla. Zatím jsem raději jen skřípala zubama. Stydím se za jeho chování, raději s ním už nenavštěvuji svoji rodinu a své přátele. Není to už muž, se kterým chci strávit zbytek života a mít s ním dítě. Zase sakra ale jsem s ním šest let, tuhle největší krizi cítím rok. Může se to zlepšit? Nevěřím, že ano.
Tak strašně bych si přála být štastná, štastně zamilovaná, cítit na sobě doteky muže, kterého chci,
Asi před pěti měsíci jsem se seznámila na seznamce s mužem - Turkem žijícím v Chorvatsku, mluvícím i česky. Prozatím si píšeme, párkrát jsme se viděli přes webkameru. Tento muž mě velmi uchvátil. Nestává se mi bohužel často, že se mi někdo líbí. Svému partnerovi jsem nikdy nevěrná nebyla. V říjnu možná za mnou můj virtuální milenec ze seznamky přijede. Pokud se s ním sejdu, nebude to jen tak. Ale mám strach. Že se nevěra provalí, nebo nedej bože z pohlavní nemoci. Bez ochrany samozřejmě ani rána. Neštěstí však nechodí po horách. Když ale já jsem tak vyprahlá a potřebuji být s nějakým jiným mužem. Vím, že by to bylo krásné, ale bojím se možných důsledků. Co byste na mém místě udělali vy?
1. Jak byste řešili situaci se vztahem (nezapomenout na obludné slovo úvěr)?
2. Sešli byste se s tím cizincem?
Děkuji za Vaše názory. Elizabetta, 27 let
Poslat SZ
