Daly jste někdy spontánní výpověď z práce?

NO já mimochodem jsem na tom ted skoro stejně jako Marilyn. Stres, ponižování ze strany šefa, pomlouvání mě u kolegů jaká jsem neschopná atd. Jen pro představu: pracuji v advokatni kancelaři jako asistentka. S kolegyní dělame sekretařky, pochůzkařky a poštovni doručovatelky 5 právníkům. Do toho se staráme o jeho matku (obědy, noviny atd.), vyplácíme výživné jeho ex na nemanželské dítě a řešíme ji věci jako: nedoplatky plynu, problemy s rozestavěným domem, atd. Do toho všeho mame dozor nad dělníky, šef má navíc asi 15 nemovitostí po celé ČR o které se staráme: plyn, elektro, opravy. Do toho veškeré platby okolo do bank, Aby toho nebylo málo... starame se o jeho asi 7 aut + o auta jeho milenek. A kdybychom toho měly prosím pěkně málo... mame ještě třídít odpad. To vše za Kč 14.500,- měsičně.... NIKDY VIC!

Reaguji na Peg: jj mam to stejně. Úplně. Stres, pocit nenaplnění, bez motivace, nikam nechodím, přestala jsem cvičit a dokonce mi práce zničila vztah. Takže... v "nejlepším" se má přestat a já už na tom zapracovala.

Ano dala a bez výčitek. Šéf se nehodlal dohodnout na přijatelných pravidlech, takže jsem mu ráno položila na stůl výpověď. Snažil se smlouvat, ale nic z toho, co nabízel jsem nebyla ochotná akceptovat. Když už výpověď dám, tak prostě už není o čem debatovat.

Děkuju za reakce Je docela příjemné zjistit, že člověk v tom není sám a že i spousta lidí okolo řeší podobné problémy. A upřímně vás obdivuju, že jste se odhodlaly a šly o dům dál
Ještě bych se ze zvědavosti chtěla zeptat, jak na tohle vaše rozhodnutí reagovalo blízké okolí ? Nemyslím kolegy, spíš rodinu, kamarády...Z vlastní zkušenosti totiž vím, že ne vždycky je jednoduché řídit se jen sám sebou a tlak ze strany okolí je silný. U mě tohle například zastává máma, ví, že jsem nespokojená, podrážděná a že to není z žádného rozmaru, ale jde o dlouhodobý stav a přesto, kdykoli se zmíním o tom, že přemýšlím o odchodu, nepodpoří mě, ale naopak mi dá najevo, že co si asi myslím že najdu a at se podívám třeba na to, co dělají kamarádi a že co by oni dali za to, moct si "v klidu" sedět někde v kanceláři...A v tu ránu se to ve mně zase všechno pere, bohužel jsem typická Váha, takže nerozhodná a citlivka k tomu

Jak? Obvykle s ne příliš velkým pochopením, spíš naopak. Ale proč bych se tím měla zabývat? Když je někdo ochotný pracovat za tristních podmínek, jeho věc, ne moje.. a naopak.

Reaguji na CarolS: já jsem se nejvíc bála reakce mamky (i když jsem na ní už nebyla finančně závislá), tak jsem uvažovala, že jí to ani neřeknu, ale ona to na mě poznala a nakonec mě moc podpořila a zbytek okolí byl taky v pohodě až na přítelovu mámu, která se na mě koukala jakože jsem rozmazlená...no, její problém jakmile jde o takový věci, tak na okolí moc nedbej - pokud má někdo problém, tak ať ho má, jeho nervy to nejsou

Podala jsem jednou v životě výpověd z hodiny na hodinu a byl to užasný pocit. Horší bylo až mi došlo, že nevím jestli dostanu vůbec ještě poslední výplatu, protože šef si moc starosti s pravidly nedělal. Nakonec to dopadlo dobře. Výměnou za výplatu jsem mu zaučila za jeden den novou kočenu která také velmi rychle utekla.
Ono v každé práci je něco, ale pokud Tě to tam stresuje a nemáš vlastně důvod proč tam chodit, vykašli se na to. Než podáš výpověd rozhod sítě a zjisti situaci ve svém oboru. Není nic horšího než, když člověka práce opravdu nebaví, je otravený a na tehle pocit si zvykne. Všechno zlé je k něčemu dobré a posune tě to dál. Držím palce. Taky ted běhám po pohovorech

Taky jsem se bála reakce mamky (a to už dlouho s našima nebydlím, ale tak člověk má stále takový respekt ), nakonec mi řekla, že už mi to chtěla sama říct, abych z práce odešla . . . všichni mě podpořili .

Reaguji na Zirafka82:

To si děláš srandu? Pracovala jsem v advokátní kanceláři, kde se odehrávalo NAPROSTO to samé. Odešla jsem po měsíci.

Reaguji na Lency: byla by ***** zjistit, že jsi delala ve stejné AK

Připojuji se k těm, které daly Byla jsem v práci delší dobu nespokojená a především mi vadilo chování mé nadřízené (už to bylo na hranici šikany) a tak jsem se jednoho dne na**ala a řekla jsem, že končím. 2 měsíce výpovědní lhůty mi dělala ze života peklo, jsem ráda, že už jsem pryč. Nelituju toho, novou práci jsem si našla hned a lepší. Takže držím palce!

Reaguji na Zirafka82:

tak teď už je jasné, že dělala

Děkuju A souhlasím s tím, že být nespokojený a zvyknout si na to a nic s tím nedělat je asi nejhorší. Myslím, že u mě je to teď na spadnutí, tak doufám, že se konečně odhodlám a "vylezu z ulity"

To nejsou, pravda. U mě právě v tomhle hraje velkou roli máma, nebydlím s ní, finančně se starám sama, ale ona má prostě strach, při zmínce o nějaké mojí touze po změně se naštve a já si pak připadám hrozně a jsme zase na začátku. Takže tady mě asi taky čeká ještě boj

Děkuju Vypadá to, že vesměs se tu objevují spíše pozitivní zkušenosti To je skvělé

Reaguji na CarolS: zkus to možná mamce ani neříkat. Já vím je to blbé, ale asi je to pro dobro Vás všech. Moje mamka je taky celý život vystrašená ze všech změn at mých nebo jejích. Tak ji to prostě vždy řeknu až vše klapne a hotovo a pak už to bere v pohodě. Nechci aby se trápila a přemýšlela za mě, tak ji toho prostě ušetřím.

Dala jsem neplánovaně výpověď, ale byla to jen dlouhodobá brigáda. Nebyla jsem z té práce vyloženě naštvaná, ale jednoho dne jsem zjistila, že už mě to nebaví jako dřív a nic moc mi to nedává (ani finančně žádná sláva), tak jsem ke konci dne dala výpověď a byl to super pocit.
Jsem taky Váha a často nerozhodná, ale nejlepší je vždycky ten uvolňující pocit, když se člověk rozhodne, hodí ostatní varianty za hlavu a začne se soustředit tím 1 směrem.

Mamka je asi opatrnější, ale do té práce chodíš ty...Není důvod proč se cítit špatně kvůli tomu, že chceš změnu.