Emočně nestabilní porucha osobnosti

Mně jí diagnostikovali a dá se s ní žít v pořádku, když beru řádně antidepresiva a stabilizátor nálady,chodím jednou týdně k psycholožce, která se mnou pracuje na tom, abych se víc chválila, věřila si, ocenila se, abych získala jednoduše úctu sama k sobě. Mám nálady, že hystericky brečím na zemi,ani nevidim přes slzy, bez příčiny...To asi budu mít pořád, ona mi pomáhá přijít na to, jak tyhle stavy vydržet, abych si neublížila. Většinou se z toho jednoduše vyspím a je to v pohodě. Ale je to velmi emočně vyčerpávající nemoc.

Ahoj, tak to víš, zrovna mám takovou hraniční chvilku, no tak já se ti budu snažit napsat, co to obnáší. Já nevidim NIC, nic před sebou, za sebou nic ted. Díky práškům se nechci zabít, asi, i když sama nevím proč, asi jenom proto, kdo by to pak po mně uklízel,že...
Ale asi se půjdu pořezat, jenom proto, že se potřebuju vytrestat, že nezvládám tyhle stavy bezradnosti a bezvýchodnosti, nic mi není a najednou je to tu BUM a jsem jiný člověk, než ten, co psal příspěvek výše. Kdybych byla malé dítě tak se chovám přesně tak, že si stoupnu,začnu se sebou házet a křičet a brečet, protože nevím co se sebou, nevím, co se mi to děje a proč se mi to děje a stejně vím, že to tu vždycky bude a pak to zase zmizí. Nepamatuju si, co jsem právě napsala a neumím to ani přečíst pro sobě, nejenže na to nevidím skrze slzy,ale naprosto mě to nezajímá... nechala jsem si na tělo vytetovat Faith jako víra... ale moc to nepomáhá... v tomhle stavu ti nic nepomůže, seš prostě v píči, smázněte mě, mně je to jedno

Reaguji na annallee: Naopak, myslím si, že je důležité, že to tady zaznělo.
Žádná sranda to není.

Jak se cítíš dnes?

Reaguji na Venuše:

Dneska je to fájn, teď jsem vstala... Na včerejšek si moc nepamatuju, ale mám trochu pořezanou ruku zase, tak jsem asi čachrovala zase s nožem po bytě. Moje oblíbená aktivita

Omlouvám se za to, co jsem napsala... Ve skutečnosti to nejde popsat ty stavy. Ale aspoň vím, že to teď pár dnů bude zase v pohodě.

Dá se to přežít, pokud bereš prášky, takže i ve špatným stavu ti bliká kontrolka, že nesmíš.
Jak jsem již řekla, že to hrozně náročná nemoc, těžká, den dva pak to vydejcháváš, znovu nacházíš nové hodnoty a vracíš se zpátky do života, ale ta vyrovnanost ti dlouho stejně nevydrží. A to jsem byla včera u psycholožky. Já to asi nechala zajít moc daleko, měla jsem se jít léčit už dávno dávno, ale styděla jsem se.

Taky mě to vždycky potopí v tom, že když se cítím konečně šťastná - a štěstí MUSÍŠ vždycky hledat SAMA V SOBĚ- myslím si,že už to bude dobrý, že už mě to nepoloží, věřím v to, že život máš takový,jaký si ho uděláš, když za něčím systematicky jdu, něco mě baví, naplňuje, něčemu se věnuju, nacházím smysl ve věcech, co dělám, vždycky si bláhově myslím, že už to bude určitě v pořádku. A pak je to pořád nanovo a nanovo.

Jinak děkuju za dotaz.

Tohle je asi nejlépe popsané, co jsem našla. Až na to, že nejsem paranoidní, mám všech 8 znaků, včetně braní drog. Alkohol nepiju. Drogy jsou to jediné, co ti pomůže od vnitřního bordelu,bolesti,prázdnoty,neklidu apod.
NIKDY TO NEZKOUŠEJ, pak se už nedostaneš zpátky. Nebo dostaneš.. já nevím...
Přesně jak píšou, myslím si, že je hodně pravděpodobné, že jednou umřu , až sama sebe zabiju.

Přidám trochu paradoxů - jsem silně věřící člověk, miluji život, zvířata, lidi, ráda pomáhám ostatním, mám se ráda, věřím v to, že člověk to má, jaké si to udělá, četla jsem hodně knih typu Tajemství, Vesmírny objednávkový servis, od Lousy Hay miluj svůj život, trilogii Hovory s Bohem.
Ano, znám tyto princoipy, věřím v ně, vím, že fungují.

A přesto...

http://www.sebeposkozovani.ath.cx

Bohužel mě to nechce pustit, že prý nedodržuji čárky a háčky, to je těžké u linku no

Takže dále do vyhledávače zadejte : Sebepoškozování a hraniční porucha

Ahoj,

našla jsem tenhle pořad http://www.rozhlas.cz/radionaprani/archiv/?p_po=16 22&p_pattern=poruchy+osobnosti&p_gt=1 kde o hraniční poruše mluví

Vždycky jsem si myslela že jsem prostě "jen" divná a přecitlivělá.
Nedokážu zvládat stres, při každým vetším vypění mám chut se pořezat..
Všechno vidím buď čeně nebo bíle, miluji a nebo nenávidím...I sama sebe vidím momentálně jako největší nulu..a nikdy jsem se nedokázala zařadit někam normálně a objektivně Moje nálady se mění jako počasí..většinou jsem teda smutná, ale občas mám i výkyvy dobrý nálady...která ale v zápetí zmizí i bez nějakýho vysvětlitelnýho důvodu. Prostě cvak ..a najednou jsem v depresi Jsem hrozněj introvert ale přitom nedokázu bejt sama, jsem hrozně závislá na příteli. Nedokážu se učit protože už předem "vím", že jsem prostě ***** a nic nedokážu....
Vůbec netuším jak s tím "žít" ..je hezký že přítel mi říká jak jsem krásná, chytrá..bla bla..ale já na sobě vidím jen to špatný. Dokážu se nadchnout pro spoustu věcí, ale za chvíli nechápu proč vlastně a příjde mi to jak největší blbost na světě...

Reaguji na Charlotteee:

V hodně věcech s tebou souhlasím, mívám to tak úplně stejně. Až na to, že chodím každý týden k psycholožce a dá se říct, že intenzivně pracujeme na tom, jak vnímám sama sebe. Je to složitý proces, pokaždé tam řvu jak želva, ale vzápětí se mi uleví a už je to dobrý.

Blbost. Já se naučila, že to jde nepodléhat zoufalství a sebelítosti, někdy se na sebe nas.ru a vyhecuje mě to "bojovat" dál, ukázat ostatním i sama sobě,že to jde.
Já se přistihla, jak jsem se po diagnoze v tom neštěstí rochňala, jak mi najednou dobře přistálo, že se mám na co vymluvit a že jsem prostě nemocná a basta.

Na tomhle se pracovat dá! Naučila mě a i jak přijímat ty stavy, jak je respektovat a připustit si, že jsou. Já zase momentálně se te´d cítím jak největší hvězda Je to nemoc na palici, ale dá se to! Všechno se dá, když se chce

Reaguji na annallee:

To mě motivuje akorát když mi někdo řekne to " ty ses hloupá" nebo ucitel na stredni rikal " já jednicky nedávám" tak to pak mám jakoby sílu jim ukázat že ne..
Ale presnej opak me prave že demotivuje.. Když slyším, jsi chytrá , máš na to, dokážeš to... tak mám chut rvát.. " a jak ty to jako vůbec můžes vedět..." atd

O psycholožce taky přemýšlím, jenže se bojím, že jí tam stejně nic neřeknu . Nedokážu to ani ve vztahu...pořád říkám, že nic není. A pak na přítele třeba "ječím" až po icq - osobně bych to nezvládla.
Připadám si trochu jak magor už :/ Ráno se probudím, olízne mě pes, nálada docela super, sluníčko svítí, přítel mi dá pusu popřeje krásný ráno a vyrazí do práce. O 10 minut později si všimnu že si přidal na FB nějkaý dvě holky z nový práce a boom nálada ta tam..chut brečet nebo něco rozbít ( přitom si dokazu "zdrave" rict, že jsou to kolegyně,tak co vyšiluju..ale můj mozek vytvoří x konspiračních teorií)..tak na něj tak "řvu" po icq, vybíjím si zlost ( která je vlastně strach že o něj příjdu),pak mi dojde že tohle je to nejrychlejší jak ho ztratit, omluvím se...a za hodinu zacnu jecet znova.... No prostě blázinec

s tím jsem nemocná a basta.. to máš pravdu ..svým způsobem.. se mi teď "líbí" jak jsem se v tom našla a že můžu říct...já za to nemůžu, to je nemoc..potřebuju poradit od odborníka..atd.. Prostě svést část toho co dělám a jak se chovám jak bl...c na někoho jinýho a vzdát se tý zodpovědnosti

S tím že se všechno dá když se chce.. To máš pravdu. Jenže to je právě ten kámen urazu. Já chci ..jenže ve všem at už dělání něčeho co by mě zajímalo, učení se atd... vidím dloooouuuho cestu a s tím pocitem že nic nezvladnu, mi to hned příjde zbytecný...Na co to dělat, když to stejně nemá cenu . Nevnímám to jako vymluvu..ale jako.. Sakra..nedokážu to popsat. prostě zbytečný..jako když víš že nebe je modrý...tak se nebudeš snažit nějak vlést nahoru a udělat ho ruzový s puntíkem. Protože seš si jistá že to nejde. Mám prostě svojí pravdu

Jsem ráda, že jsem se mohla vykecat a děkuju za příspěvek...

Reaguji na Charlotteee:

Léčíš se vůbec?
Já to nechala zajít až moc daleko, drogy, sebevraždy, psychiatrické léčebny... teď sekám dobrotu - beru léky ( hrozně důležité !!) chodím pravidelně k té psycholožce. Chce to stara se o svojí duši, není to sranda.

Ale to s tím nebem bych řekla, že je to spíš tvůj povahový rys, než následek hraniční poruchy.

A mně zase hrozně demotivuje, když mi někdo řekne,že jsem blbá To mu dám za pravdu...

Přesně naopak to máme.

Jinak to, co popisuješ se svým přítelem - chyba je v tobě, málo si věříš, nemáš se ráda, nerespektuješ sebe ani své pocity, trestáš se zbytečně ... s tím musíš pracovat.

Já nevěnovat se tomu, tak jsem mrtvá. Bez nadsázky.

Reaguji na annallee:
ahoj, to co si psala 25.3. mi mluví z duše! Slzím si tady na klávesnici.. Sice jsem v sobě doposud vždycky našla tu vůli neříznout, ale místo toho si vždycky rozškrábu kůži na nějakým místě, nějak se zareju nehtama... já právě došla do bodu, kdy jsem se rozhodla, že potřebuju pomoc. Chodila jsem za léčitelkou - nikdo mi tady tuhle formu prosím neschazujte a nepište, že je to hovadina! Ne že by mi pomohla zrovna s tímhle, ale bez ní bych si před pár lety na život sáhla a možná i definitivně.... ale abych se vrátila k té "nemoci", já jsem fakt bezradná.. pocit bezradnosti, strachu a neustálých obav je můj každodenní program, nemůžu se zbavit nutkavých pocitů a myšlenek, každou chvíli se mi v hlavě odehrává, že jsem neschopná.. na opačné straně jsem ale občas - v těch světlých chvilkách - schopná reálně a rozumně si přiznat a zhodnotit, že jinak jsem dost schopnej a talentovanej člověk, jsem chytrá, umělecky zaměřená, zvládala bych toho sakra tolik nebýt tý podělaný psychiky! když začnu dělat něco, s čím bych to chtěla někam dotáhnout, jako by mě něco zatáhlo za vodítko u krku a začnu se dusit a nejsem schopná si věřit.. stejně tak mám problém se školou, problém s hodnotama, lidem nedokážu jentak věřit, mám pocit, že všechny strašně snadno prohlídnu a těch lidí, kteří jsou v jádru "dobří", když to tak omezeně nazvu, ej tak málo! a pak i v těch "špatných" vidím, že se chovaj tak a tak z různých důvodů, jako bych četla jejich životopis, říkám si tyjo, tenhle měl problém s panovačnou mamkou, tenhle ztratil tátu, támleta měla problém s komplexama, tomuhle zlomila srdce holčina, kterou miloval, všechno vidím, ty příčiny, chci těm lidem pak pomoct a říct jim, že nemusej být takoví, ale nejde to pořád. a tak jsem radši, když se straním... vůbec nevím, jak mě ta debata zatáhla až do tehlech úvah, původně jsem chtěla napsat něco úplně jinýho... ani nevim, jak navázat a co jsem to valstně napsat chtěla, dobrý ne? ...
Nejhorší je to, ž ejsem toho za život prožila fakt dost a dala bych ruku do ohně za to, že já fakt patřím mezi ty, které umějí bojovat a jsou silné. Tolik vlastností jsem se naučila na sobě změnit, v tolika věcech jsem pomohla i ostatním, tolik věíc jsem dokázala překonat.. ale s tímhle si prost ěnevím rady, nevím si rady sama se sebou! kolikrát se něco stane, já jsem do tý doby uplně v pohodě v perfektní náladě, najednou bum nějaká věta a je to jako bych dostala palicí do hlavy a mám anjednou depku! V tu chvíli to uplně nenávidím a mám chut si vyškrábat oči - co se to se mnou najednou sakra děje?! vubec nevim, jak z toho ven, jak se toho pocitu zbavit, co to najednou vlastně spustilo... musim fakt už někam zajít .. začínám být ted chorobně žárlivá na přítele.. jsou to věci, který by štvaly každou, fakt to normální není, ptala jsem se vvšude možně a málokdo by tyhle věci bral normálně a nežárlil, ale jde o to, že většina se s tím naučí pracovat a přestane žárlit.. já to ale nedokážu! nejde mi to, fakt se snažím, ve všem možný, všemožnýma způsobama, ale jakmile přijde ta chvíle, můžu se zbláznit a pak mám chut se ukamenovat za to, že se toho nedokážu zbavit! ... holky, kam chodíte? Odkud jste? já vážně nevím ani, ke komu zajít, nedokážu si představit, že bych dokázala někomu věřit, že mi pomůže.. kolikrát mi hrozně moc pomůže i jen to, když mám nějkaý problém, že mě někdo v mém okolí dokáže pochopit a chytit mě za ruku a uklidnit -pocit, že na ten problém v tu chvíli nejsem sama.. tech spouštěčů z mýho dětství je fakt milion, nechci to tady jmenovat ani se litovat, prostě vím, že to tak je.. musím se naučit neospravedlňovat se furt před všema, ale jak se mám naučit si sebe vážit? Přesně jak píšeš, všechno začíná od toho, dkyž si sebe dokážeš vážit.. to se mi daří snad jednu sekundu za den, dkyž už se daří.. přijdu si furt a neustále neschopná, jsem fakt zoufalá.. ježiš, už píšu tak dlouho.. omlouvám se, chtěla jsem to nejdřív všechno dočíst a napsat až pak,a le vydržela jsem přečíst po tom příspěvku z 25.3. jen vaše dva komentáře a musela jsem.. Psaly jste sem navíc naposled před víc jak půl rokem, snad vás to nebude otravovat... možná jsem to měla napsat do sz? no, ozvěte si mi dyžtak prosím někdo, dyžtak to smažu.. h.. no.. jdu číst dál, třeba jste mi na něco odpověděly a plácám tady o ničem..

Reaguji na Charlotteee: tak po předešlým výbuchu slov k týhle diskuzi jsem se dostala i ke tvým příspěvkům - hele plně tě chápu - vím, že blbá nejsem, naučit se to zvládnu,ale vezmu si knížku, nutím se učit a za prvý - těžko udržím pozornost, furt nad něčím přemýšlím, furt mám pocit, že mi utíká něco jinýho.. za druhý - když pozornost udržím,snažím se učit až moc svědomitě, takže si všechno vypisuju - to chce zas hodně času a ten nemám.. a za třetí - nic si nezapamatuju víc jak na týden. někdo se mě na to zeptá a já mám jen pocit, že je to tak či onak, ale nedokážu to konkretizovat.. přijdu si fakt na hlavu, jak uplnej ***** vypatlanej..přitom mi to dá tolik práce! .. teď na vysoký? všechny zkoušky jsem zatím NĚJAK dala, profesoři celkem spokojený, ale je to jen ve chvíli, kdy se dokážu odprostit od strachu a řeknu si - nějak to dopadne - pak teprve jsem schopná alespon trochu se uvolnit a ty znalosti vydolovat.. jinak jsem jak vymazaná tabule a přitom jsem v tom předešlý dny furt ležela..
vím, že si nemluvila přímo o tomhle, zase to ze mě leze samo, jak jsem na to navázala.. každopádně mám ten problém, že ať chci s čímkoliv začít, přijde mi to zbytečný, protože si přijdu tak vypatlaná, že to stejně k ničemu nebude a snaha bude zbytečná.. těžko se nutím k tomu,abych začala, přitom mě ten předmět zajímá a nebýt z toho zkouška, ve svým volným čase tu knížku vemu a "zhltnu to", protože by mě to fakt zajímalo.. a to je další věc - mám rozečtenejch tolik knížek! .. šílený, fak tneustálej kolotoč, furt mám pocit, že nestíhám, jako bych měla potřebu se topit v depresi, ale já ji nechci, chci se konečně volně nadechnout! ale nejde mi to, furt mám v hlavě milion problémů..

Jinak co se holky týče tý motivace a demotivace - mě demotivuje obojí! jakmile mě někdo pochválí, tak si říkám, no to určitě.. sice mi to polichotí, ale pak mám pocit, že teď to zkazit prostě nesmím a o to víc to pak kazím,jako bych byla v tranzu.. jako bych měla potřebu tu pochvalu potvrdit a o to víc to pak kazim.. a když mi někdo řekne, že jsem blbá? -tak to mu přikývnu, začnu se v duchu mlátit do hlavy a jo, občas se stane, že si řeknu - se.u na všechny a jdu se fakt snažit.. ale častějc to má za následek to, že se mi vybavěj hlasy lidí z dětství, který opakujou -jseš neschopná, můžeš za to ty, bla bla a zakope mě to do země..pak se stává, že prostě nějak zmizim pryč z toho místa a vydejchávám t oněkd emimo.. jsem fakt magor uplnej..
rozhodně na tom nejsem tak, že bych se snažila na všechno furt vymlouvat, fakt mi přijde, že se nevymlouvám, že prostě jen tolik přemýšlím nad příčinama a možnostma, že jsem si vytvořila teorie, který podle mě můžo ubejt správný.. zrovna já jsem k sobě kritická dost, takž eby mi nedělalo problém si cokoliv přiznávat.. ale ať se snažím přijít na cokoliv, jak si v tu chvíli pomoct, nejde mi to.. všechno je nefunkční! .. a to, že jsem našla informace o téhle poruše/nemoci mě spíš konečně utvrdilo v tom, že nejsem až takovej cvok a fakt to existuje, fakt existuje něco, co mě může alespon trochu vysvělit, a co je daný, že si to nevymýšlím -což by vlasntě i jen potvrzovalo to,že něco v pořádku není..
asi se tady jen vykecávám? já nevim, jen bych to s váma chtěla nějak prořešit, co máte stejně, co jinak, co vám na to zabírá a tak?.. já vím, je lepší, když si zajdu fakt někam už pro odbornou pomoc, fakt jsem došla k bodu a do fáze, když už se nedokážu posunovat dál a zamrzla jsem v něčem, kde už si pomoct nedokážu a zbavit se toho mi nejde.. a přesně jak popisuješ -

--> to je prostě přesný! furt si říkám - sakra, vždyt mu věříš, vžddyt víš, že tě miluje a jseš si jistá - i on, že nikoho jinýho nechce.. ale mám potřebu pak ty holky hlídat, co mu píšou, aby mu daly pokoj, jestli ho furt otravujou.. pořád si opakuju dokola - je to normální sakra, co mi na tom vlastně vadí? ale stejně mám v sobě tak neuvěřitelnej vztek, že se můžu zlbáznit! .. :/

Holky fakt se omlouvám za ty sloháče! ale tak moc to potřebuju říct někomu, kdo vím, že by to mohl pochopit a poradit.. snad se nebudete zlobit..

sama si zistila čo ti pomáha, to, že ťa niekto pochopí..a prave ted psycholog, psychiater.. môže byť pre teba ten, kto ťa nielen pochopí ale ti bude vedieť aj pomôcť

už asi aj sama vieš kde to mohlo začať,

snaž sa myslieť pozitívne za každývh okolností.. je to ťažké ale nehľadaj na sebe to zlé, ale všímaj si to, čo ťa môže povzbudiť...a neotaľaj a najdi si aj odbornu pomoc

no super, zvládaš VS skušky, super,,,, to je veľký uspech ... veiš to zvládať tak len nestagnuj a snaž sa viac sa odprostiť od strachu ...hovorí sa že strach má veľké oči ale nič viac..

aj ja som čitala knihy tak ako ty, rozčítala 10 a nedočítala ani jednu ...teraz sa snažim iba 2 jednu odbornu a jednu na relax konkretne krimi, detektivky..
skus si zobrat iba jednu ktoru chces ,,, nečitaj naraz vsetko a potom nebudeš mať pocit, že nestihaš... ked ťa napadne myšlienka začať aj s inou knihou, povedz si až dočitam tuto knihu prejdem na inu..

ja si myslím, že máš odhodlanie na sebe viac pracovať, chceš vyhľadať odbornu pomoc a aj vieš čo ťa trápi ... už samotné uvedomenie si toho, že potrebuješ pomoc je dobrý krok tak neotaľaj a hľadaj pomoc
držím palce

Reaguji na verula: moc děkuju, ani něvíš, jak si mě povzbudila
Já vím, že mám problém už dlouho právě, ale doteď jsem pořád byla schopná sama přicházet na to, jak si pomoct a jak se posouvat.. Jen teď už to došlo k místu, ze kterýho dobu nevím, jak ven a sama už to nedokážu zvládnout... musím někoho najít, sháním teď všude informace, jak si někoho vybrat, co k tomu potřebuju. Zároveň jsem student, takže bych byla ráda, kdyby mi to napsal i lékař doporučení,abych měla alespoň trochu cenovou úlevu, protože 500 na jedno sezení rozhodně nemám.. :/
A taky - jak píšeš - já totiž od malička se zajímám psychologií. Nevím, jestli jí rozumím víc kvůli tomu, co jsem prožila i sama na vlastní kůži, ale fakt mám pocit, že se v lidech vyznám. Neříkám neomylně, samozřejmě vůči některým lidem jsem zaujatá, to se ale soudům vyhýbám, protožě vím, že pramení ze zaujetí. Každopádně jsem vždy směřovala k pomáhajícímu zaměstnání, takže i z toho důvodu jsem se dostala k tolika informacím, které mi objasnily i můj problém, jeho specifikaci. Dokážu najít jádro věci, prohlídnout komplikaci - ať už u sebe nebo u ostatních, ale doposud jsem dokázala najít i řešení, jenže u sebe jsem se zasekla na bodě, ze kterýho už nevím, jak ven.. ani nevim teď proč tady o tom znovu plácám, promin, vždycky se do něčeho zaseknu a slova ze mě prostě jen lezou... a ty VŠ zkoušky jsou komplikované v tom směru, že mám problémy s tou přípravou, s učením na ně, s motivací k tomu, že to není k ničemu, když to stejně zapomenu.. musim na tom zapracovat, ale už nevim jak,no.. :/ .. někoho si najdu, snad to půjde i s tou slevou, peníze teď před vánocema moc nejsou,ale jít tam už musim, za chvíli budou další zápočty a zkoušky ..