Jak se emotivně odpoutat od špatného vztahu s rodiči (hlavně s matkou)

a omlouvám se za délku přispěvku, když jsem psala tak to dlouze nevypadalo...

Uf... Radu nemám, jako jediné řešení vidím se odstěhovat, což píšeš, že není možné. každopádně držím pěsti.

Jediné co bude mít efekt je odstěhovat se a přerušit veškeré kontakty.
Tvoji rodiče se totiž nezmění, sebevědomí ti budou podkopávat i nadále a ať opravdu uděláš cokoliv nikdy pro ně nebudeš dost dobrá.

Problém je především v nich, pokud do teď nepochopili, že potřebuješ milující rodiče, težko jim to dojde.

Osamostatněním alespoň získáš sebedůvědu a klid. On se člověk pořád trápí, snaží se rodičům zavděčit, ale v takovémto případě je to jen plýtvání energií i city, jen jsi z toho víc nešťstná.

Díky za rady, říkám si jestli by třeba nepomohlo odjet na nějakou dobu do zahraničí (dá se jet studijně, nebo přerušit studium jet pracovat). Urovnat si tam myšlenky a přsvědčit samu sebe, že v mém životě jde především o mě.

Liiv
Podobné téma jsem taky chtěla založit.... Téměř jako by jsi mi mluvila z duše. Já se od rodičů sice ve dvaceti odstěhovala, ale stále jsem se často vídala s matkou (otec se odstěhoval, protože má provozovnu 90 km daleko a matka tam za ním dojíždí na víkend), protože jsem měla pejska, o kterého jsem se musela jezdit starat. Někdy jsem Zůstala doma dýl. Byl to psychický teror. Dneska nechápu, jak jsem v tom tak dlouho mohla být. Ona je matka někdy skvělá, v zásadě ráda člověku pomůže, nakoupí, když něco potřebuji, vyslechne... Ale pak má svůj den a začně ten její teror, všechno špatně, já jsem špatná, *****, tlustá, nikdo by se mnou nevydržel a podobně... Když jsem ji ignorovola (to mi tenkrát psycholožka taky radila), tak se její slovní útoky ještě zesilovaly až jsem z toho byla hysterická a pomalu zralá na blázinec. Dodnes, když si na to vzpomenu, tak je mi z toho hrozně.
Nikdy jsem nechtěla bydlet s klukem (co kdybychom se náhodou rozešli, bylo by to emočně vysilující), ale právě kvůli situaci doma jsem si s přítelem, se kterým jsem byla tři měsíce našla bydlení. Můžu říci, že snaha matky mne vlastnit a i na dálku emočně vysilovat byla veliká (telefonáty ať se stavím, že se cítí sama a podobně). Akorát, že u nás je to složité, když mi bylo čtrnáct zabila se mi sestra (anorexie, bulimie), druhá sestra se brzy nato odstěhovala, otec skoro nikdy nebyl doma. Takže si myslím, že ona trpí jistým pocitem viny a možná ještě něco jiného jen si to nechce přiznat. A přenášela to na mě.
Třeba je to taky Tvůj případ, rodiče mají nějaký problé, matka mohla trpět úplně stejně v dětství, nedávali jí najevo lásku a podobně. Ono asi nejlepší co se dá dělat je si říct, že dělají to nejlepší co dovedou, dokážou, jsou schopni dát. V podstatě za to třeba nemusí moct. Je to sice jisté omlouvání jejich chování, ale člověk si aspoň uvědomí, že své rodiče nepřevychová.
Jinak mě ještě doporučovala jedna psycholožka přerušit kontakt s matkou úplně a nechat ji v té samotě úplně takříkajíc "vykoupat", že pořád cítí, že na mě může, takže si na mě vylívá zlobu a bere mi energii (ještě nedávno telefonát, ve kterém mi vyčítala a to jsem odstěhovaná už rok a půl). Tak nevím jestli z toho mého příspěvku je patrné, co jsem chtěla říct, každopádně se omlouvám za délku a po pravdě jsem i ráda, že jsem se z toho mohla vypsat

Mimochodem nedávná situace. Byla jsem v nemocnici na operaci a chtěla s matkou o něčem mluvit (přesto jaká je ji mám svým způsobem ráda, je to přece moje matka). A na hlasovce nějaké sprosté slovo: Proč volá ***** jedna (údajně se rozčilovala, že jí to brala hlasovka, že jsme si volaly zároveň), takže jsem se s ní přestala úplně bavit a akorát mě to naštvalo. Otec ten se mi v době nemoci ani neozval a sestra psala za čtyři dny, když už jsem byla doma ohledně něčeho, co potřebovala sama pro sebe (až na konci věty: A jak jsi dopadla v nemocnici). Takže prostě super zázemí, to se musí nechat

Marissa1985 to máš teda horší s těma sestrama. S bratrem bylíme s rodiči ve stejném domě, ale on se o mě vůbec nezajímá. Často cestuje, takže akorát využívá doma "mamahotel". Navíc je to muž. Takže k němu mají rodiče úplně jiný přístup. Nemáme spolu žádný vztah. Já jsem pro něj totiž něco podřadného. Ale nezazlívám mu to - rodiče ho tak vychovali.

Nejlepší asi bude se vážně odstěhovat. Ale pořád si říkám: vydrž ještě než dostuduješ a pak se odstěhuješ a všechno bude dobrý, navíc mám pořád ten syndrom toho že se snažím vztahy dát do pořádku...ale někdy si říkám, že mě možná dřív odvezou do blázince.

V postatě teď volím mezi tím, že budu mít vš titul a teoreticky vyšší plat a lepší práci a životní úroveň když zůstanu doma a zachráněným duševním zdravím když se odstěhuju.

Liiv
Chápu, jak to myslíš. Taky jsem pořád snila o dokonalé rodině, nebo aspoň o rodině, kde mi budou dávat najevo lásku, budu cítit v rodičích oporu. Pořád jsem si říkala, že já jsem ta špatná, že za to můžu. Ale po tom, co jsem si promluvila a několika lidmi, hodně četla si uvědomila, že vina opravdu není na mé straně a nejlepší je jít si svou vlastní cestou. Akorát mám teď těžší období v tom, že mám to zdraví špatné a začínám pochybovat o mém vztahu s přítelem A vyvstává téměř stejná otázka, kterou řešíš Ty - kam se odstěhovat? K matce už rozhodně nechci. Nejspíš zkusím zas nějaké spolubydlení, finančně je to do začátku únosné, i když to soukromí, jaké máš, když bydlíš v celém bytě jen s přítelem taky není ono. O tom jsi třeba nepřemýšlela? A k tomu nějakou brigádu při škole... Já taky ještě denně studuju vejšku a přitom pracuju...
Uvidíš časem, je pravda, že rány na dušičce Ti to nezahojí (myslím tím to, co sis vyslechla od rodičů, že jsi tlustá a podobně), ale určitě se to aspoň trošičku zmírní. Ono je fajn si mít s kým popovídat o tom všem a tím, že se svěřuješ si taky ulevuješ. Každopádně být Tebou tak se rozhodně od rodičů odstěhuji, najdu si levný podnájem, brigádu... I když vím, že se lehko radí a hůře dělá Každopádně hodně štěstí a síly preju!

Dirtyangel: "Osamostatněním alespoň získáš sebedůvědu a klid. On se člověk pořád trápí, snaží se rodičům zavděčit, ale v takovémto případě je to jen plýtvání energií i city, jen jsi z toho víc nešťstná. "

presne tak.
Clovek chce problemy resit, ne ignorovat, ale necim holt nehnes a nebo nesmirne malinko za cenu velkeho neumerneho usili a ztraty sil... Zamer se na jine veci a toto Ti po po case prijde mene bolestive. Nic lepsiho poradit neumim.

Stejně jako holky souhlasím s tím odstěhováním. Mně to strašně pomohlo - taky máme doma mizerné vztahy Paradoxně teď spolu i docela vycházíme Určitě se dá zvládnout i při škole - jak už tady padlo - spolubydlení nevychází tak špatně a lze to z brigády zvládnout
Já tedy bydlím s přítelem, ale třeba sestra také bydlí se spolubydlícími a vyjde ji to na nějaké 2 000,-
Držím Ti palečky a věř mi, že se Ti po odstěhování-osamocení hodně uleví Ale samozřejmě záleží na tom, jaké máš možnosti a jestli se na to cítíš...

Ahojky,ani já nepocházím z idylické rodinky.Otec žije svojí kariérou a matka je zakomplexovaná.Nedokáže se smířit s tím,že stárne a ,že její dcera má mládí a neni úplně ošklivá.Vylívala si na mně vztek ,omezovala mně ve všech směrech .Jediné co pomohlo a jak já jsem to vyřešila bylo ,že jsem se týden po maturitě odstěhovala k příteli.Od té doby se o sebe starám sama.Vztahy se ale zlepšily jen ze začátku,nyní už spolu skoro nekomunikujem.Musím říct,že se mi po tom velmi ulevilo-jakýkoliv kontakt s ní,atˇuž schůzka nebo telefonát ale i SMS mně hrozně stresoval.Narodila jsem se proto,abych žila a já chci žít klidný a štˇastný život jako ostatní a né aby mně tady deptala nějaká ***** ,která není schopná přijmout život a své děti takový jaký jsou.

Liiv
Marissa1985
avata
Ahoj holky. Je mi líto, že máte doma tak příšerné zázemí a vůbec nechápu chování vašich rodičů (hlavně matek). Jsem taky máma dvou kluků (12 a 3) a nedokážu to pochopit. Taky občas brblám, někdy řvu, ale pro svoje děti a rodinu žiju. Myslím, že v případě Liiv
bych se už nesnažila o nic. Chápu, že jsi chtěla vidět a slyšet, že tě rodiče milují a jsou na tebe pyšní (osobně to vůbec nechápu, píšeš, že máš 2 vysoké školy, co víc si může rodič přát), ale snažíš se pouze ty a oni asi nemají zájem. Je to smutné, ale je to tak. Jsi velká holka, pokud by to jen trochu šlo, tak bych se odstěhovaa a začala si žít svůj život, ve kterém ti nikdo nebude ubližovat a ponižovat tě. Dodělej školu, najdi si práci, muže, založ rodinu a buď šťastná i bez rodičů(těžké, já vím, ale asi ti bez nich bude líp). Až budeš mít svou rodinu určitě už nebudeš tak moc řešit tvoje rodiče. Přeji Ti hodně štěstí.

Nejste v tom samy holky. Jen mě zaráží, kolik holek mi tady mluví z duše. Proč k tomuhle dochází?
Liiv Přesně jak píšeš. Otec byl karierista, prakticky stále mimo domov. Já se snažila jim celý život zavděčit a lásku si vynutit. Samé jedničky, brigády, veškeré domácí práce byly samozřejmostí. Nikdy mě matka nepochválila nebo nepohladila. Také jsem navštěvovala psycholožku, ale ve skrytu duše je omlouvala. Byla jsem nešťastná = deprese, bulimie, nízké sebevědomí, neschopnost běžných vztahů... Kamarádi se divili, že i po letech to se mnou něco dělá. Proč to nenechám být? Nevím. Dnes už jsem se maličko vymanila z citového vydírání matky, ale... když něco chce a já to nemůžu splnit (jsem 300km daleko a ona to ví) znovu na mě naháže všechnu špínu a já jsem tam, kde jsem byla.
Pořád čekám, že mě docení, že se jim jednou zavděčím:-/ Což nejde.

Ahojky, moje kamarádka měla taky doma takové problémy, matka ji pořád vyčítala, že není dost dobrá, tlustá, támhle tohle, že když nechce na vejšku (i když na to měla), je blbá. Kamarádka se poté léčila z anorexie, psychicky na tom nebyla dobře, její bratr se zabil, a hned, jakmile dodělala školu se odstěhovala s přítelem. Dnes říká, že se s mámou vidí jednou týdně a že lepší vztah v životě neměly. Že sice někdy stále remcá-úplně jiná už nebude, ale začala ji i podporovat v její vysněné práci, na kterou VŠ nepotřebuje.a kamarádka se od nich svým způsobem odprostila a teď je šťastná. Co zkusit VŠ kolej? nebo spolubydlení? spousta mých kamarádek to tak dělá. Mají brigádu při škole (i když ty máš 2 - to je asi náročnější) a uživí se. Musím říct, že když se člověk osamostatní, je to fajn.Tvoje situace není úplně lehká, ale věř, když to tak v okolí pozoruju, že ve spoustě rodin je nějaký problém...včetně té mé..