Jak zachránit vztah procházející krizí

x7nina
Tak v první řadě je mi moc líto, co se ti stalo, musíš si asi prožívat stavy...No nevím, asi jsem moc skeptická, ale nenapadlo tu nikoho, že to vůbec nemuselo být tak jak on vypráví? Jeden jediný sexík a to ještě v opilosti a svedla ho ona... samozřejmě, stát se to může, ale mnohem pravděpodobnější se mi zdá, že si užívali pravidelně, holčina prostě otěhotněla a rozhodla se nechat si to. Ale nevím, já u toho nebyla, stejně jako nikdo z nás (alespoň myslím )... Navíc ani tu holčinu jsi nikdy neviděla, všechny informace máš zprostředkované, krom toho ti lhal a s pravdou šel ven až když se nedalo jinak... Zkus si od něj dát na chvilku pauzu a přemýšlej, jestli ti za to opravdu stojí. Všichni děláme chyby, ale za ty se platí...
A ta lítost? Jeden můj kamarád měl pětiletý vztah. Za tu dobu oš...l snad všechny holky v okolí. A když mu jeho přítelkyně na jednu přišla a rozešla se s ním, tak se z toho málem zhroutil a strašně se litoval a člověk by mu skoro věřil, že za nic nemůže.

Nelunko, upřímně od takového kluka bych dala ruce rychle pryč, ale naprosto chápu, jak moc je to pro tebe těžké. Je to jen tvé rozhodnutí, ale trápíš se zbytečně na světě jsou i jiní kluci.

Ale je fakt, že já nemám co radit... Nedávno jsem tady psala o tom, jak mi přítel nadával. S tím už naštěstí přestal. Jen minulou neděli jsem se vrátila ze Slovenkska. Říkal mi, jak moc se těší, až mě uvidí. Byli jsme domluvení, že ke mně přijede v devět večer. Bylo devět, půl desáté, deset. Dorazil až v jedenáct. Omlouval se mi, že prý byl s kámošema ve zkušebně - dělá djing - a že mu jeden donesl pivo, když už chtěl odejít a že si neuvedomil, že je tolik. Že to dopoil a pak utíkal na tramvaj, ta mu ujela a další jela až za dvacet minut, tak jel s přestupem a ke mně pak běžel a říkal, že už to neudělá... Za dva dny přišel pozdě o 3/4 hodinu, do zkušebny mu vlezl nějaký cigán, tak ho musel nějak vyhodit, byla jsem naštvana, ale pak jsem to nějak vzala, jenomže včera kolem šesti jel zas do zkušebny. Říkal, že přijede ke mně v noci, dala jsem mu klíč. je půl sedmé ráno a on tu ještě není. Nevím už, jak dál. Ještě jsem mu tento týden říkala, že z jeho chování mám pocit, že si mě vůbec neváží a má pocit, že já vždycky počkám. Řekl mi, že to vůbec není pravda, že mu na mně záleží. Je fakt, že se celkem snaží, přestal hulit. Říkám si, že bydlí kousek od té zkušebny, tak byl asi už v noci hodně utahaný a už nejela třeba v tu dobu tramvaj, tak nepřijel, ale něco ve mně hlodá. Co si o tom myslíte?

Dobré ráno,tak já zachraňovala náš vztah skoro 2 roky...........Jenže se mi to bohužel nepovedlo.Můj muž měl také samé výmluvy,že musel to či ono.Pak se odstěhoval,ale stále za mnou chodil,psal mi hezké sms,volal mi a kupoval dárky.Když přijel později vždy tam byla výmluva a tak jsem se dozvěděla,že má vztah s 140kg vážící paníé,mírně retardovanou stěmi kily nepřeháním ani trochu.Já malá,štíhlá blond........Včera jsem to rozsekla a teď měš čeká rozvod.Je mi děsně,ale já jsem to chránila vším co jsem mohla i naší dcerou.Vím jak vám je to co jsem prožila byly nejhorší chvíle života,který jsem prožila.Všem moc přeji ať se krize překoná.

Nelunka
Najdi si lepšího - na to se nedá nic jiného říct.

Holky moje, i po dalších skoro 2 měsících jsem na tom stejně jako předtím (viz. můj příspěvek na předchozí stránce).. Nevím, co s tím.

x7nina
Přečetla jsem si tvůj text a myslím,že kvůli jedné "potvoře" by bylo škoda ničit si vztah,kde se oba milujete.Člověk v životě udělá hodně chyb,tvůj partner toho lituje,stalo se a s tím už nic moc udělat nejde.Málokdy se zastávám chlapů,ale evidentně tě má rád.Určitě je těžké něco takového odpustit,ale společně se to dá překonat.Nedržet trápení v sobě,určit nějaká pravidla ve styku s tím prckem a mělo by to jít.

Laky
Napsala jsi to moc hezky, ale holka, kdyby to bylo tak jednoduchý. Není den, abych na to nemyslela, sžírá mě to zevnitř, často je mi bolestně do pláče, ale co zmůžu? Nevím, jak se s tím srovnat...

dnes, 18:18:15 - Připojeno během spojování:
Přechozený vztah - je naděje na jeho záchranu?

Ahoj dámy,

potřebovala bych nějakou nestrannou radu.

S přítelem jsem spolu 5 let, je to skvělý chlap a ze začátku nám spolu bylo krásně. Jenže mám pocit, že se k nám nějak dostal stereotyp a nuda a že my už vlastně vedle sebe jen tak přežíváme ze zvyku. Do toho nudný každodenní stereotyp - práce, škola, stres, domácí práce, nákup jídla... a vlastně se takové to "něco" ze vztahu vytratilo.

Moje mamka vždycky říkala : vztah je jako květina, musíš o něj pečovat, jinak uvadne. A měla pravdu, bohužel.

Takhle krize se táhne asi poslední rok. Dokonce jsme si už dali pauzu, pak se s sobě vrátili. Já byla nadšená, jak teď bude všechno jinak, jak se budeme snažit...a ejhle, po pár nadějných pokusech jsme zpátky kde jsme byli.

A teď nevím co dál. Co se týče přítele, já ho mám ráda, má spoustu vlastností, které se mi na nem líbí. Nechci někoho jiného. Jenže pořád nějak naivně věřím, že se to změní a ono se to nemění. Pořád doufám, a nic. Už rok to prostě není ono. Pořád jsme nic neřešili, nesnažili se o nápravu, žili jen prací a vztah nechali nějak volně plynout a nejednou jsme se dostali do slepé uličky.

Dá se vůbec do vztahu nějaká ta vášeň ještě vrátit? Připadám si jak po 20 letech manželství....a to jsme mladí lidé a asi by to mělo vypadat úplně jinak

Nemáte někdo podobou zkušenost? Co byste radily? Děkuju za "vyslechnutí"

ahoj zkušenost mám podobou, jsme spolu 8 let, ale taky mi neni jasné, co bych měla udělat. I nevery se vyskytly... Já taky nechci jiného, ale asi už mu dost lezu na nervy jsem z toho všeho smutná...

Myslím, že vždy jde krizi řešit... protože to o čem píšeš je vlastně krize..Ale zásadní je, aby chtěli oba dva ...Jinak je marné cokoliv...

Vášeň jako taková - jako, když jste se poznali, nebo spolu byli kratší dobu - vrátit nelze... Ale pokud je vztah kvalitní, tak s tím každý rozumný člověk počítá.. Prostě už nás po X letech soužití nebude šimrat v podbřížku..To je naprosto přirozené..

Já jsem s mužem 11 let a sex už holt nepotřebuji ( nemám chuť ) každý den, ale pokud není třeba jen jednu noc doma ( což se prakticky nedějě - jen např. když byl v nemocnici ), tak je mi po něm smutno a těším se na něj...

Krize jsme měli také ( asi spíš z mé strany ) a díky jeho trpělivosti s trochu magůrkem jako jsem já, jsme vše zvládli a já jsem za to hrozně ráda...

Takže důležité je si asi urovnat sama v sobě co je pro tebe priorita a jak si to představuješ a podle toho se zachovat.. Také je pochopitelně možné, že je to opravdu vyhořelej vztah a naděje na záchranu, respekt. pokračování v něm by byla ztráta času.. Ale to si po pár řádcích netroufám a ani to nejde posuzovat...To musíš pouze ty...

Hodně štěstí, ať už si to urovnáte, nebo se rozhodneš začít znovu ...

Když mi šel vztah do stereotypu, tak jsem se snažila vzpomenout na to, co bylo na začátku - co jsme dělali, jak jsme si povídali, dali si vínko a prokecali co a jak, taky jaké to bylo, co se týče motýlku v břiše.
Jenže na to musí být vždy dva - jak se snaží jen jeden, tak k čemu to pak je, že?

Souhlas s tyweee, mám to stejně. Když mám pocit, že to není ono, vzpomenu si na věci, které jsem na něm ze začátku obdivovala, co se mi na něm líbilo, čím si mě získal. A v tom je stále jedinečný, jen se to ztrácí s všedností dne, uvědomím si, že začínám podobné věci brát jako samozřejmost. Na začátku vztahu si dva lidé hlavně povídají, zajímá je o tom druhém všechno. O co se zajímá, co ho baví, co mu vadí apod. Můj přítel třeba krásně kreslí. Tak občas, když mám "krizovku", zeptám se ho, jestli by mě nenamaloval (uvádím příklad). A pak to začne. Včetně motýlků v břiše. Já kreslit neumím, miluju jeho ruce, když je má umazané od uhlu... Všímám si detailů, které běžně přehlížím. Tak takhle to mám já. Ale snad to tak může mít každý. Na každém člověku je něco, co nás okouzluje. Jen si to neuvědomujeme tak jako dřív.

Děkuju holky

tywe a Pollinko, máte pravdu, když vpomínám na naše počáteční roky, tak byly úžasné, zkusím z toho něco využít. To by mohlo zabrat.

Bruce, doufám, že to jen nějaká krize a ne ten vyhořelý vztah. Ale je mi z toho tak smutno. Já bych s ním být chtěla, jenže mám pocit, že se už nějak ani nechceme snažit... přitom nám to všechno dřív skvěle fungovalo, nevím, proč to vyhořelo Možná jsme se moc soustředili na práci apod. a sebe prostě nějak zanedbávali a tím se odcizili.

Občas mám i pocit, že si mě přestal vážit

Asi by bylo nejlepší to ukončit, jenže zase je mi to líto. On splňuje všechno, co od partnera vyžaduju. Jenže jsem asi naivní a čekám, že ta krize přejde (ale trvá už rok). Ale takhle se v tom můžu plácat třeba další roky a může mi mezitím utéct někdo, s kým by to bylo lepší. To člověk nikdy neví

Chjo, já vážně nevím. Vím, že se takhle po internetu těžko radí. Ale pomáhá mi, že se můžu vypsat.

Ellenushko - hledala jsem něco na intenretu a narazila jsem na tenhle článek, úplně se v něj vidím, posílám ti odkaz, kdyby tě to také zajímalo - http://klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/prech ozene_vztahy.pdf Přesně tam popisují to přechození, vše sedí. Ale není tam, jak z toho ven

Já bych ten vztah neukončovala, proč si s přítelem nepromluvíš? Třeba vůbec o nějaké krizi neví, což bych se nedivila, ten můj nic nepoznal, bylo to ve mně