Jsem neschopná a nesamostatná

Ahoj, koukala jsem, že jsi založila téma "život v usa". Co takle se sebrat a na třeba na rok tam odjet? Buď studovat nebo hlídat děti (třeba po střední škole). Tam si myslim, že se osamostatníš dost

Ahoj, když si to takhle uvědomuješ, tak s tím postupně něco dělej..prostě jdi sama k doktorce, když bude potřeba něco zařídit dej si to jako úkol, že to zkusíš sama. Nemusíš hned všechno,ale postupně a když něco sama zvládneš zvedne ti to sebevědomí i kuráž do dalších věcí. Je to nízké sebevědomí. Určitě by ti pomohlo si o tom promluvit doma. třeba taky bude chyba ve výchově, že za tebe všechno rodiče dělají to taky není dobré. Ale nejlepší pomoc by bylo docházet k psychologovi. Ten by věděl nejlépe..takže ničemu se nevyhýbat!naopak..

Nickyx
hlavně musíš chtít. Zvednou se ze židle, udělat ten první krok a začít jednat. Třeba tím, že si k lékaři zajdeš sama

taky sem řešila podobný věci. Až jedno sem si to prostě musela zařídit sama. Strašný nervy, že něco zkazím, že na mě budou protivný a tak. A pak děsnej pocit vítězství že sem to zvládla. Dneska když si nejsem něčím jistá, tak to vždycky úřednici nebo komukoli přiznám, přijdou mi pak chápavější. Neboj, půjde to

Neboj rozhodně v tom nejseš sama.. Když sem to četla uplně jsem se v tom viděla.. Takže tu budu s tebou čekat na rady ostatních..

Já bych doporučila léčbu šokem... odjeď do zahraničí, třeba pracovně na pár měsíců a uvidíš, že to všechno zvládneš. Ono totiž budeš muset, nic jiného ti zbývat nebude. A jsem 100% ně přesvědčená o tom, že bys to zvládla. Jenže tady nemáš stimul, máš rodiče po ruce a tak se ti nechce snažit, když víš, že ti oni pomůžou.

Já takhle jela na zahraniční stáž, byla jsem vyklepaná i na nádraží, jestli nastoupím do správného autobusu, asi 10x jsem se raději ptala roztřeseným hlasem a 20x jsem si opakovala: proboha, co jsem si to vymyslela, proč jsem raději nebyla doma.... ale nakonec to šlo a otrkala jsem se tak, že nad takovými věcmi vůbec nepřemýšlím. Ono ti nic jiného nezbyde, budeš se muset spoléhat sama na sebe a uvidíš, že to zvládneš. Jenže to musíš zkusit a ne si jen říkat, že to nejde, že bys to nezvládla.

Proč se vyhýbáš brigádě? To potom bude začarovaný kruh, ze kterého se nevymotáš...jednou ho musíš přestřihnout. Tak proč nezačít brigádou? Rovnání hadrů v obchodě zvládne každý A kdyby nejhůř, přestat s tím můžeš přeci vždycky, tak o co jde... Nebo si zajdi do agentury a jdi třeba na jednodenní brigádu, když nechceš na dlouhodobou...možnosti jsou, jen to chce překonat ten strach a pustit se do toho.

Čím dřív se otrkáš tím líp...

Ahoj holky, já tento problém neznám, ale snad dobře poradím.
Věřte lidem, jsou opravdu hodní, to myslím vážně. Kamkoliv přijdete a poprosíte o pomoc s přiznáním obtíží, které vám situace přináší, pomoc dostanete.
Dobrý trik je napsat si požadavek na papír (např. 1 lístek, nahoře uprostřed, Sex ve městě,dnes v 18:00), dělám to tak, když kupuju jízdenku, abych se nesekla a pokladní ho ukážu.
Denně vidím ochotné lidi, kteří pomáhají slepým do šaliny, cizincům najít cestu, maminkám vynést kočárek, pomůžou i vám a časem se vám bude víc a víc dařit, věřte tomu

ano to bych moc chtěla, ale mám z toho hroznej strach...úplně jiný prostředí, úplně cizí lidi, navíc zas tak perfektně anglicky neumím(ale domluvila bych se, teda myslím že jo), jinak jako léčba šokem to věřím že je tohle perfektní, když jsem to probírala s rodičema tak mi řekli až budu mít pár brigád a zkušeností odsud za sebou tak at pak skusím v zahraničí, ale at si to nejdřív vyzkouším tady, kdyby něco tak toho nechám a přijedu autobusem domů a nebo zavolám našim, ale co bych pak dělala v zahraničí?takže nejdřív se skusím otrkat tady do těch 3 let než skončím ve škole se to snad zlepší

Nickyx
Zažila,ale o trochu později, než-li ty. V 19 letech mi zavřeli přítele (drogy ) Do tý doby jsme byli stále spolu.
Dokonce jsem změnila i školu, abych náhodou od něj nepřišla.
Měla jsem dělat OA v Berouně,ale po měsicí, kdy jsem se uplně sesypala, že si tam nezvyknu,že si s tima lidma nemám co říct, že jsem prostě rozumově i jinde (s přítelem jsem začala chodit brzo a byl starší o 7 let). Prostě jsem si neměla co s nima říct, řešila jsem jiné věci, než oni.
Pak jsem si zařidila školu v Praze a to fakt čumím, že jsem si to zařidila sama, asi ty nervy z toho všeho.
Začala jsem žít u babičky v Praze a přítel dělal cca 20 minut metrem od ní. A pak přišel ten šok, kdy jsem s přítelem měla trávit víkend, přijela jsem v pátek za ním a našla tam jeho mámu, co právě na ten víkend taky měla dorazit do Prahy. A přítel nikde.

Vždycky všechno řešil za mě a najednou tu nebyl. Tehdejší nej kamarádka byla tak hodná, že mi dokonce řekla, že se s ní nebavím, jelikož ona přítele má a já jí ho zavidim - přitom jsem byla na tom fakt zlé. Prostě jsem na něm byla nějak zavislá.

Teď už je to lepší, taky je to skoro 10 let zpátky,ale přesto někdy, když mám někam jít - lékař, úřad, či kamkoli jinam, kde to neznám, tak mám vnitřní neklid. Jak tam dojdu, tak je to všechno v pořádku. Dělala jsem i takovou práci,kde prostě s lidma mluvíš, i když po telefonu,ale mluvíš.

Jen ten neklid mě někdy štve - a to mi v záři bude 29 let, člověk si myslí, že tohle je spíš problém náctiletých a ono ***. Když mě někdy čeká něco důležítého, tak z toho až nemůžu noc předtím spát.

Každopádně to chce zkoušet a nesedět doma

AdaZBrna má naprostou pravdu, Určitě pomůže přiznat, že si nejseš jistá, že nevíš a podobně. Lidi Ti potom všechno lépe vysvětlí, víc pomůžou... Měla jsem to tak v práci, když přišel někdo a řekl, že nemá žádný zkušenosti s tím a tím, neví jak se to dělá, jak má postupovat, tak jsme se mu vždycky věnovali víc, dýl, podrobněji.
Dávej si malé úkoly a postupně to půjde. Začni fakt maličkostma, třeba si bež do potravin, který jsou obsluhovaný koupit žvýkačky, na tom není co zkazit, pak třeba běž koupit víc věcí naráz. Nejlíp někam, kde to znáš, aby ses tam cítila aspoň trochu jistěji, a pak si úkoly zvětšuj a zvětšuj. Hlavně musíš udělat ten první krok.
Držím palce!

no to mi mamka taky řekla jestli bych nechtěla zajít k psychologovi a myslela to vážně ne že by si ze mě dělala srandu nebo tak, já už nad tím taky uvažovala ale opět z toho mám strach, svěřovat se někomu cizímu s takovými věcmi, za který by byl člověk nejradši kdyby si jich nikdo další nevšiml...

asi tak...nevim co říct, ted ty pohledy na mě jak na blbce...to pak má člověk sto chutí to dál zkoušet a osamostatnovat se když po každé takovéhle ,,akci,, se pak cejtí jak ten největší idiot..

A co děláš za školu? Mně hodně pomohla praxe, byla jsem na poště za přepážkou a pak taky v účetní firmě, díky tomu jsem se celkem otrkala a zvýšila si sebevědomí. Jestli jsi na škole, kde máš takovouhle možnost, tak jí rozhodně využij.

tak to je super, mám upřímnou raodst, samozřejmě nic ve zlýmale potěší to, když člověk ví, že takovejle problém má víc lidí a nesjsem ,,vadná,, jen já..