Kde najít nové přátele?

přesně, jsem se už tolikrát zradila, že než se rozpovídám, tak mi to chvilku trvá... bojim se, že něco povím a ten druhý to otočí proti mě a pomluví mě nebo mi bude dělat zle, jak to vždy doteď bylo

přesně tak ..řekla bych že prostě kolem sebe máme takovou slupku, jako by vajíčko a tam jen tak nekoho nepustíme..teda aspon já, protože nechci aby mi někdo ublížil..zase ..

No a holky odkud jste ?

Charlotteee
to já mám taky takovou slupku a jen tak se s někým hend nebavím. Jsem z jihu Moravy, Hodonín

Ahoj holky, já problém, že bych neměla přátele nemám. Teda jak se to vezme. Studuju osmiletý gympl, takže by si leckdo mohl myslet, že se tam za těch x let lidi spřátelí. Pro mě je opak pravdou. S nikým se nehádám, vycházím se všemi celkem dobře, ale abych se jim svěřovala, to ne. Ale takové lidi mám.. a chcete vědět odkud? Ve 13ti letech jsem začla chodit do folklórního souboru, původně povinně, abych měla v ZUŠ i "hru v souboru" a do orchestru jsem neměla smyčcový nástroj. Sem lidé přicházeli, odcházeli, ale několik jich zůstalo a i když to už někteří po 6ti letech hraní vzdali, pořád se stýkáme. Původně jsem myslela, že to je blbost, ale teď vím, že společné vytváření něčeho většího, než co by dokázal člověk sám, utužuje přátelství mezi lidmi. A k dalším přátelům přispěla náhoda: pobyt na horách se společnou kuchyní, kde byli i oni. Začalo to bobováním, svařákem a žolíkama, zkončilo to kamarády, kteří by pro mě dali ruku do ohně. A to i přesto, že já jsem z prahy, a oni z jihlavy, brna, jindřichova hradce, plzně, budějovic. A mimochodem: folklorní soubory mají nedostatek lidí a na f. festivalech se vždycky najde někdo s kym si fajn pokecáte a kdo ví...? Já vím, asi je to zbytečná agitace, ale mě dal folklor plno zážitků i přátel na celý život.. tak vám držím palce

já střední čechy, škoda

od zari jdu na vš tak doufám že nějaké doopravdové přátelství čeká na mě tam

já zase z jižních čech...

Charlotteee
vš je skvělá příležitost poznat nové lidi, kolejní párty, různí lidé v cvičeních a ještě větší kruh na přednáškách...
já se od podzima chystám na jazykovku, kurzy jogy a ještě bych chtěla začít tančit, ale uvidíme jak to zvládnu finančně, přece jen nejsou ty kurzy za hubičku.
budu holky držet place ať konečně najdem nějakou spřízněnou duši

Aktivně vyhledávat není o tom se hned se všemi bavit a být lev salónů. Je to o tom vytvářet si příležitosti kde se dají lidé potkat, což doma na zadku asi moc nepůjde. Jedině tak přes internet, tak směle do toho.

Čím silnější je ta slupka tím větší pravděpodobnost, že ti lidé znovu a znovu budou ubližovat.

nu...i já se může úspěšně zařadit mezi bezpřátelní....u mě to vyšlo z toho, že jsem měla vlastně všecky přátele z jednoho města, a v podstatě z jednoho kruhu. kdybych si ještě chtěla někdy nějaké hledat, už bych to nikdy neudělala...tak vás malinko varuju, mějte přátele z různých konců a kruhů
pak jsem se s jedním klukem z toho splečenství nepohodla...spíš on se mnou, nakonec mě ani nezdraví na ulici, i když jsem se fakt snažila přijít na to, co jsem mu udělala, a jak to napravit, bylo to marný. strašně jsem se natrápila, protože jsem ho měla moc ráda, stydím se říct, že asi víc, než vlastní rodinu. tím jsem se musela přestat stýkat se všema, protože to bylo k zbláznění, pořád se bát, že ho někde potkám. ostatní neřekli ani píp, tvářili se, že se nic nestalo, a klidně třeba pozvali nás oba na jednu akci. jemu to bylo jedno, ale věděli, že mě to zase otevře rány. taky jsem možná tiše doufala, že aspoň jeden se sebere, a řekne mu, že by mi aspoň mohl říct, co se děje, nebo že je nemožný, když se ke mně chová tak zle. byla jsem hloupá. taky jsem měla dost velké rodinné problémy, a ve škole, a se zdravím...možná to všecko souviselo...každopádně tak jsem ještě nikdy netrpěla....a když jsem je zvala, ať přijdou na návštěvu, protože jsem nechtěla být sama, neměli čas...a když někam šli, nezvali mě, nebo co hůř..řekli přijď, ale neřekli kam, "zapomněli" poslat sms a tak. takové zklamání jsem nezažila. prý se teď málo usmívám, a neraduju se, a tak se jim nechce mě zvát. myslím, že jsem se před tím, když jsem byla ok, a doma to nebylo zlý, a měla jsem čas, pro ně rozdávala. nehledím na peníze, když jde o přátele, ani na čas, a klidně jsem nešla na seminář, když bylo jedné holce moc zle, a zůstala by jinak sama doma. a tak teď už nechci radši žádné přátele, a rozhodně už nebudu nikomu v životě věřit, ani se svěřovat.

stalo se to někomu z vás taky? nebo jen já jsem tak pitomá ?

Já neporadím, taky si jdu jen postěžovat. Když jsem studovala sš, měla jsem kamarádů a kamarádek spoustu, ale bylo to tím, že nás něco spojovalo. V tomto případě škola, internát. Pak jsem se přestěhovala do jiného města, vdala a teď si připadám hrozně sama. Naše cesty se prostě rozdělily a v kontaktu jsem jen asi s pěti a každý žije jinde a hlavně daleko ode mně. V práci je to bez šance (dělám asistentku dvěma lidem), šéfy nelze brát jako přátele. Zrovna tento víkend to na mě dost dolehlo, protože manžel má svoji akci a já o tom dost přemýšlím ...

Virtuální kuře

Odkud jsi?

Jsem taky holka bez kamaradek..často mě to deprimuje.Našla jsem si přitele a od te doby si nemam s kym popovidat..zájmy nemam s klukem často o vikendu sedíme doma a strašně mě to mrzí že není s kym být tak jako když jsem byla ještě na základce.Kdybych neměla ani ho,neměla bych nikoho.

Je fakt, že lepší přátelé se hledají hooodně těžko....i když se člověk přemůže a začne se s někým bavit a dokonce si hezky popovidáte, stejně to na dlouho není. Pokaždé když se setkáme podruhé se jen pozdravíme, možná si jen sdělíme v rychlosti aktuální situaci a jdeme zase dál. Připadá mi že lidi nemají stále čas, pořád někam spěchají a neradi se baví s jinými. Přestěhovala jsem se do jiného města za přítelem a ze začátku to bylo nejlepší, samé seznamování a pořád bylo o čem mluvit, ale najednou se všichni rozprchli a zjištujeme že na nás už nikdo nezbyl....

taky se mi zdá, že nikdo nemá čas....nejčastější slovo na pojďme někam, přijdeš...je nemám čas. nevím no...přátelé pro mě byli hodně důležitá součást života...raději někoho pozvu na oběd, než jíst sama, raději budu za blázna, ale budu hájit toho, na kom mi záleží...je mi to líto. ale aspoň jsem zjistila, že v nouzi poznáš přítele stále platí. přijde mi, že jak z vás lidé přestanou mít užitek, ať už jakýkoli, třeba jen příjemně strávený čas, přestanete pro ně existovat, nevrátí vám starost, ani pomoc, ani lásku...člověk se přece nemůže pořád rozdávat.

Nejlepší kamarádka se snad ani "najít" nedá, tu asi život musí přinést sám... Ale stejně jako věřím, že na každou z nás někde čeká fajn chlap, tak na každou čeká nej kámoška Já jsem měla 10 let za nej kamarádku bývalou spolužačku ze střední, pak jsme se pohádaly kvůli kravině a už k sobě nenašly cestu. Tři roky o ní nic nevím, škoda, někdy mi to přijde docela líto
Postupem času se tou nelepší kamarádkou stala holka, co se k nám do vesnice "přivdala". Loni jí umřel tříletý syn, šílená tragédie Bála jsem se, že nás to rozdělí, ale naopak, řekla bych, že nás to hodně semklo. Nemusím ji denně vidět nebo jí volat, ale kdykoliv to bude potřeba, tak tu pro sebe jsme. Kromě rodiny je to jedinej člověk, před kterým se nestydím brečet...
Holky, držím pěsti, určitě se vám taky bezva kamarádka přichomýtne do cesty

Imoen - bohužel tak to je ... Doba je taková ... Dobrých, nebo charakterních lidí je málo...Lidé nějak změnili hodnoty resp.je asi spíš už nemají... Ale já jsem např. věčný optimista ( až na občasnou depku, která mě přepadne ). A tak stále věřím v dobro v lidech a když se s někým seznámím a přátelím snažím se v něm hledat to dobré a i jemu samému to ukázat... jsem hodně horkokrevná osoba a často přímá ( což snese málo lidí ). Jak o mě většina přátel říká - tebe lidi buď milujou, nebo nenávidí - mezi nic není...A většinou je to pravda...Pro své okolí jsem vždycky tady - nikdy neřeknu ne, když kdokoliv něco potřebuje finan. výpomoc, srdce bolí - vyslechnout, problém - pomoct...Ale pokud druhá strana udělá něco, co mi ublíží - nekompromisně odřezávám a v ten moment jsem opravdu radikální. Můj muž o mě říká, že lidem věřím příliš a proto mě to pak pokaždé, když se něco takového stanehrozně ublíží. Říká, že kdybych v ně tolik nevkládala, pak bych nebyla tolik zklamaná.. A já vím, že má pravdu a vždycky, když se to stana - brečím, nadávám a říkám, že to bylo na posledy... Ale to pochopitelně není pravda, protože já to jinak neumím... A upřímně - ani nechci umět...i když vím ( a mám vyzkoušené ) že málokdo pozná a vycítí z druhého člověka tolik jako já a tudíž to co dávám nikdy nedostanu. Stejně to dávat budu...

Mám opravdu blízké kamarádky ( dvě ), které jsou každá úplně jiná, ale jsme si strašně blízko.Pak máme skupinku lidiček, které jsou také blízcí a to je zhruba deset lidí. Plus kamarády se kterýma se vidíme tak jedńou týdně. K tomu se já ( neb jsem nesmírně komunikativní a společenská ) do naší skupiny jednou za čas přivedu někoho nového, který s náma buď zůstane a nebo zase po čase zmizí...

Mít okolo sebe lidi, se kterýma je nám dobře a můžeme se na ně spolehnout je důležité. A kvůli jednotlivci, či i natvrdlé skupině,zavrhnout všechny je velká škoda...

Imoen - něco podobného zažila má kamarádka - seznámila se se mnou a začala mezi nás chodit, začal i její manžel. Trávili s náma hodně času( hory, moře, hospůdky, výlety - vše většinou oraganizuju já - napíšu všem sms o plánu oni potvrdí a pak se razí v různém počtu ).Začala zjišťovat, že má také svůj názor, že se věcech debatuje i když se názory liší..Začala se prostě měnit - ze silnější uťáplé osoby ( začala se mnou chodit cvičit ) se začala stávat sebevědomá nová osoba..A začali problémy, protože to se doma nelíbilo ..Její přítel měl svou partu lidí, ale divných ( ona se tam nikdy necítila dobře ) - jen řešili nesmysle a drbali.. řekla bych, že to jsou nezralé osoby. Pak si našla jiného - z jejich staré party jí lidi přestali zdravit a začali jí řešit...Měla jsem chuť na ně vlítnout a zeptat se kdo má před svým prahem čisto ? Její ( do té doby se tak tvářila ) kamaráda z této party sama podváděla přítele víc ja k dva roky ( všichni to věděli jen on ne ), pak ho s milencem opustila - a to je v naprostém pořádku. Má kamarádka sebrala odvahu a řekla jak to je i když si tím značně ublížila... Kdoz těch lidí jí mohl soudit ? Nikdo. Nu, na konec se s přítelem dali znovu dohromady a i to klape...ona mezi ně znovu chodí ( což já bych nikdy nemohla ! Hrdost mám velkou ) - oni jí absolutně odřízli - nikdo jí když byla totálně zničená nezavolal- hele co se děje, co blbneš, pojď na kafe si pokecat...Totálně jí odřízli a odsoudili ..Znovu bych mezi ně prostě nešla. U násje vítaná stále a v době, kdy se to dělo i když jsme na to měli každý jiný názor, tak jí to při debatách každý řekl, tak jak si to myslel ( a nemusel s ní souhlasit), ale nikdo jí nesoudil...O tom není kamarádství...

Nemusím s přítelem souhlasit a schvalovat vše co udělá - každý jsme jiný, ale nikdy ho nemůžu soudit.

Přátelství existuje - pevně v ně věřím.