Nedokážu se smířit se smrtí mé tety

mě teta umřela před 6 lety, letos na můj svátek to bude 7 let.
A jediné, co pomůže, je čas.

Asi ti moc nepomůžu, ale jediné, co to vyléčí je čas. Lepší lék bohužel není. Ale každopádně přeju, ať to co nejdřív přebolí!

Reaguji na AJUSHkax:

To je mi moc líto, to je hrozné umřít ve 25 letech... Pomůže ti být mezi blízkými a co nejmíň buď sama... Sice někdy sama budeš, ale snaž se pořád něčím zaměstnat.

Je to těžké, ale jedině čas pomůže... :/

Mně sice neumřela teta, ale nejlepší kamarádka, byla stejně stará a měly jsme stejně narozené děti. Trvalo mi rok, než jsem to trochu rozdýchala, pak měla výročí smrti a na mě to padlo znova. Každý další rok ta bolest přichází znovu, ale vždy o něco snesitelnější, takže mohu potvrdit: bude to hodně bolet možná dlouho, ale časem to přijmeš a naučíš se na ní vzpomínat, aniž by ses rozbrečela s tím pocitem úzkosti.
Já dnes vzpomínám s úsměvem nad tím jaká byla a co jsme zažily, oči se mi malinko zalejí slzami, ale dá se s tím žít. Co má říkat chudák její manžel a malý syn...

Děkuju moc za příspěvky - asi máte pravdu, pomůže jen čas.. A s tou nejlepší kamarádkou - to musí být strašné - zvlášť když měla malýho syna .. Stejně je to nespravedlivý když si vezmete že umírají takoví lidé a ti, co vraždí, kradou a já nevím co, běhají po světe

Mě umřela před 5 lety babička...já už jsem byla po půl roce ok, ale maminka je i po 5 letech pořád při vzpomínce na babičku (svojí maminku) brečí a to je celkem hodně silný člověk...já myslím, že jsou věci, které nikdy nepřejdou...člověk je musí jen akceptovat..
u nás je to o to těžší, že babička jakoby držela rodinu pohromadě a teď je to fakt v příbuzenstvu špatný....celou mamky stranu nemám vůbec od té doby ráda a nescházím se s nimi

Před dvěma rokama mi umřel kamarád. Bylo mu 22. Vyrůstali jsme ve stejný vesnici a byla sem do něj zamilovaná a pak on do mě,ale nikdy jsme spolu vlastně nechodili. Teď jsem jezdila s jeho ségrou denně vlakem a bylo to pro mě hodně těžký. Furt vidím jeho. Teď dala na fb fotky z jejich dětství,kde on sedí na tříkolce atd a je si tam hodně podobnej. Byla jsem z toho úplně v háji..Nevím, cobych dělala, kdyby to byl ještě někdo bližší.

Jedinou věc, kterou ti za sebe poradím je to, vidět smrt z jiné strany. Ne jako trest, smutek a bolest, ale jako vysvobození, klid a žádné trápení. Obzvlášť, byla-li tvá teta tak těžce nemocná. Jde sico o trochu filozofičtější pohled s náboženským podtextem (paradoxně jsem ateista), ale alespoň mě to uklidňuje. Když začnu nadávat a být zlá na skutečnost, že mi umřela jedna z nejbližších osob v životě, hned si uvědomím, že bych byla strašný sobec, kdybych si přála, aby tady zůstala a trápila se...

Reaguji na AJUSHkax:
Mně umřel před 3 roky táta taky na rakovinu.Myslím, že se smrtí nejbližšího člověka se nelze vyrovnat nikdy....Ještě stále myslím na to, co jsem mu chtěla všechno říct, vzpomínám na náš poslední rozhovor a při každé myšlence na něj se mi ještě stále hrnou slzy do očí.Dřív jsem si i myslela, že to neni pravda a až přijdu domů, tak tam zase bude.S postupem času se s tou bolestí člověk naučí žít.

Já jsem v době kdy se se mnou rozešel partner , chodila na mejdany ke známému a sblížili jsme se.. i intimně, on mi pak říkal, že mě miluje..jeho přítelkyně mu zemřela před lety. že si nemyslel, že ho to ještě potká. jenže s přítelem jsme se k sobě vrátili a já jsem mu řekla at se nezlobí. pochopil to. Pak jsem mu napsala občas sms, jak se má..že zajdu na kávu,odpovídal, že není doma, že pracuje daleko odsud. Jednou jsem ho zastihla, objímal mě a měl v plicích port..říkal, že je to kvůli dýchání, že si zranil plíci.Po pár týdnech neměl vlasy, byl pohublý. Celou dobu co mi psal, že pracuje mimo, pobýval v nemocnici a měl rakovinu slinivky, kamarád mi jeho zemření zavolal, zrovna když jsme s dcerou oslavovali narozeniny. nemohla jsem to pochopit, uvěřit. Nechtěl, abych věděla, že je nemocný!! Do háje!! Nechtěl být mnou litován, Až pak jsem si uvědomila, jak mooooc mi chybí a nejsem s tím smířena do dnes.Budou to 3 roky. Je to hrozné, ale dotklo se mě to víc než smrt mého otce, který umíral pár let. Tomu jsem den před smrtí odkývala co po mě požadoval, uklidnila ho, že se o mámu postarám.Musela jsem zajít za psycholožkou. Nejvíc mě bolí, že jsem mu neřekla, co jsem chtěla..a to, že pro mě strašně moc znamenal. Vedli jsme spolu diskuze, které už s nikým nezažiju.Co mě těší, je, že po smrti přítelkyně dokázal zase milovat,okolí říkalo, že ho nepoznavají, jak je štastnej, co mě bolí, že jsem mu pak ublížila.Samozřejmě s přítelem, ke kterému jsem se vrátila už nejsme...Umrtí jsem kolem sebe zažila dost - bohužel, ale s tímto se také nemohu smířit. Tolik mi chybí.

Přispěju z trochu jiného soudku... Pro začátek bych nelámala hůl ani nad nějakými léky na úzkost od lékaře... Vážně to během chvilky zabere a uleví... a člověk začne věřit, že to zvládne...