Ahojte holky,
opět se na Vás obracím spíše s takovou zpovědí.
Jak jsem již v jednom tématu psala, řešila jsem svůj vztah s přítelem a bojovala jsem mezi ním a jiným. Nakonec jsem se s přítelem rozešla a občas se scházela s milencem.
Co čert nechtěl, otěhotněla jsem, i když jsme si dávali přiměřeně pozor, ale asi tam byla nějaká kapička touhy, jak mi bylo vysvětleno gynekoložkou. Nicméně trpím vážnou poruchou jater a jsem po vleklé léčbě, kdy nesmím užívat jen tak nějaké léky. Onemocněla jsem s velmi silnou angínou, už mi nic nepomáhalo a musela jsem zajet do nemocnice na internu, kde mi místo bioparoxu apod. dali nějaké kapačky, byla jsem na nich 3x. Nicméně mi dělali opět kompletní testy a přišlo se na to, že jsem v počátku těhotenství a tím pádem mi přestali kapačky dávat, neboť by to mohlo mít špatný dopad třeba na vývoj miminka, zejména na samovolný potrat. Došla jsem na gynekologii, tam mi bylo řečeno, že jsou ty kapačky opravdu silné a dali místo nich nějaké léky, které moc nezabíraly na mou angínu. Varovala mě, že může dojít k potratu, ať se na to moc neupínám, i když já byla na vážkách, jestli si miminko nechat nebo ne, když už dítě, chtěla bych ho zdravé. Říkala, že v tom mohu být max.2-3 týdny, že jde opravdu o začátek, a ať si tedy sama během týdne rozmyslím, zda to chci nebo ne, abych ještě stihnula případně potrat s menším zásahem. Samozřejmě jsem z toho byla naprosto vyděšená - nemocná a ještě těhotná. Psala jsem to milenci a on nejdříve psal taktické smsky o tom, že jako to asi jeho být nemůže, když jsme si dávali pozor atd. Tak se to ve mě nějak zlomilo a napsala jsem mu, ať jde někam, že s nikým jiným nespím, a ať mi už nikdy nepíše. Obratem se ozval, že se hlásí ke všemu, co spáchal, pokud to byl on, a ať mu píšu co a jak, a že potrat není nic moc. Nic jsem po něm nechtěla, psala jsem mu, že bych to nějak zvládnula i sama, ale připadalo mi správné mu to napsat, už jen proto, že na tom měl svůj poloviční podíl. No a v pátek večer se mi ozvala strašná bolest v podbřišku a krvácení. Takže jsem se nechala odvézt do nemocnice a bylo to tady - samovolný potrat. Jak jsem byla nemocná, nemohli mi dát úplnou narkozu, protože jsem se i tak dusila, takže následoval epidural a takové to lokální oblbnutí. No, docela jsem si to užila. Další den až odpoledne jsem to napsala tomu milenci, byla jsem z toho psychicky vyřízená, protože jsem si v pátek říkala, že to nějak zvládnu, ať už s ním nebo bez něj. Mám kolem sebe rodinu a oni by mě v tom nenechali, bydlení mám také své, takže by se to nějak udělalo. On na to nereagoval nijak, jen mi napsal, že teď něco dělá atd. Za celou tu dobu se ani nezeptal, jestli něco nepotřebuji. V neděli se neozval vůbec, proč by, vždyť jsem byla jen v nemocnici a přišla o dítě. V pondělí mě pustili, jenže jsem včera potřebovala odvézt k doktorovi, volala jsem mu ze služebního tel., nebral to, pak jsem mu napsala sms, že to jsem já a on nic. Paradoxně mi pomohl bývalý přítel. Takže s milým milencem definitivně končím a chlapa už nechci hodně dlouho vidět. Vím, že je nemám házet do jednoho pytle, také si za to můžu částečně sama, ale tohle je opravdu příliš. Jak daleko to muselo dojít, aby mě to takhle zlomilo....
Pěkně jsem se v tom vymáchala jak fyzicky, tak psychicky (což trvá do teď). I když jsem prvně přemýšlela o potratu, rozhodla jsem se jinak a příroda to nakonec udělala úplně dle svého. Nejsem nejmladší, je mi 28 let a mám opravdu strach, abych díky této události neměla problém s otěhotněním. Máte některá podobnou zkušenost? Jak jste překonali ten pocit ztráty po potratu? Týden bych měla ležet a 2-3 týdny být bez námahy. Jenže jak ležím, hlava mi pořád jede. Bylo to tak moc událostí za krátkou dobu, že to prostě nějak psychicky nepobírám.
ať to všechno zvládneš, v dnešní době není problém jít si pro radu k psycholožce, tak bych to asi udělala já. Je hrozně důležitý naučit se to v sobě přijmout, ale bude to trvat...hodně štěstí
Poslat SZ
Je vidět,že ten Tě má opravdu rád a nejsi mu lhostejná.
Galerie obrázků
má krásnou holčičku
