Nepomohla jsem mu - výčitky

Reaguji na Scoooby: já právě vůbec netuším jaký měla nick, ale příběh je hodně podobný. No jak tak koukám, tak vážně dojde k tomu, co jsem jí už psala v předchozí diskuzi a to, že založí po nějaký době téma: Jak z toho ven...

Můžu ti k tomu říct svojí zkušenost ... Byla jsem dost dlouhou dobu (asi možná ještě svým způsobem jsem) zamilovaná do kluka, který hulí. Já vím, že tráva není zas takové svinstvo, ale i tak, nehulí málo, ale skoro každý den. On se do mě zamiloval, sliboval, že kvůli mně přestane hulit i kouřit, když ví, že mi to vadí. Jenže závislost byla silnější než on, nedokázal to ... Mně třeba sestra, že já jsem jeho jediná šance, že mu musím otevřít oči, ona ho zná déle než já a viděla, jak se ten kluk mění před očima ... Jenže když ten dotyčný nechce sám, tak se můžeš snažit jak chceš ... Neříkám to ráda, ale on mě dokázal psychicky hodně vysát, v tom svém stavu mě nesnášel za to, že ke mně něco cítí, byl schopný mi nadávat do šlapek, říct, že jsem úplně blbá ... Jsou náladoví, nepředvídatelní a zapomínají, proto se ti třeba neozval. Mně ten "můj" řekl, že se omlouvá, ale že na mě úplně zapomněl. Určitě bych se necítila vinna, že ho v tom nechám, on to tak chce ... Každý strůjcem svého štěstí.

to byla ta slečna, jak říkala, že klidně o to přijde na veřejných záchodcích, že to je určitě osud apod.? No tak bezva, jestli je zpátky...to je zase jak házet hrát na stěnu. Komu není rady... další zbytečné téma, které skončí tím, jak jsme všechny blbé, aniž by se dotyčná aspoň zamyslela nad tím, co jí ostatní píší...

Jestli kvůli tomu máš opravdu takové výčitky,zkusila bych ho naposled kontaktovat,sejít se s ním a vážně si s ním, jako kamarádka,která mu chce pomoc (bez emocí-žádné prosby,pláč atd.),promluvit jak to s ním je. Navrhla bych mu,že jsem mu ochotna pomoci,pokud o to stojí (najít mu léčebnu,navštívit jí spolu s ním...myslím,že někdy i když člověk chce,tak na to nemá sílu a potřebuje nějakej ten první impuls od jiných) a pokud nebude mít zájem (nejspíš nebude,tak jak už si zmínila) dala bych od něj ruce pryč a už bych s ním nechtěla mít cokoli společného. A žádné výčitky bych neměla. Snažila jsem se mu pomoc-nechtěl,tím to pro mne hasne a dál se nad tím nebudu pozastavovat.

Moje zkušenosti. Na chlapa čekám v restauraci maximálně 30 minut. Potom jdu domů a je to na něm. Co se týče pomluv. Lidi jsou zákeřní nevšímej si jich. Na druhou stranu. Měla jsem hodně kamarádů, kteří padli do drog přišli o všechno. Žili na ulici. Pokud ho hodně miluješ a není to jen rozmar, tak ho zkus nějak osobně kontaktovat a promluvit si s nim o tom. Lidi co berou drogy jsou nepředvídatelný. Sama jsem se pokoušela těm kamarádům pomoct a stálo mě to hodně sil a zklamání. Jeden můj kamarád jel v pervitinu. Byl na ulici, kradl, vůbec mě nepoznával...no hrůza byl i na léčení v Bohnicích, ale vydrželo mu to být čistý tak týden. Nakonec se odjel léčit na dva roky do Chorvatska a mohl být v kontaktu jen s rodinou a pár kamarády. Pár mých kamarádů dneska nežije ne že by se ufetovali, ale byli tak mimo, že měli nehodu, utopili se apod. nejsou to hezké vzpomínky, ale jen tě chci varovat. První otázka pro tebe by měla být: Opravdu mi za to tolik stojí nebo je to jen rozmar v 18 letech. Druhá otázka je: Jsi schopná se o toho člověka starat, hlídat ho a podstoupit takovou dřinu? Pokud odpovíš na oboje ANO. Tak se s nim sejdi a zeptej se ho na čem jede jak dlouho a jestli vůbec se z toho chce dostat. Pokud řekne že jo, tak mu musíš nastavit nový životní program. 1) léčbu 2) zájmy, práci...pokud tě pošle někam pošli někam i jeho. Protože to nemá smysl. Může se stát, že ti bude dělat problémy nikdo jen tak nepřestane, ale pokud se opravdu nebude snažit, tak na to kašli. A co na to ostatní? Ostatních si nevšímej. Buď tě pochopí a budou tě respektovat za to jak se snažíš a nebo to nemá smysl...

A hlavně nestýkat se vůbec ani ty ani on s lidma, kteří tzv. jen hulí...to je taky hodně nebezpečný chce to nový svět...jinak ten kamarád jak byl v Chorvatsku se z toho dostal

Reaguji na Raelyn: to je ten problém, že hodně lidí ti řekne, že je tráva normální. Omyl tou to všechno začíná a pokud si člověk neumí představit den bez trávy, tak neumí žít. Další věc..chlapa jen tak nepředěláš nedonutíš..někteří pravidelní huliči si do trávy sypou pervitin aby to mělo zajímavější účinek..

Reaguji na Patty: Ano, ano. Měla vždy "výživná" témata.

To je těžký.
Někdo si neumí představit den bez trávy, někdo bez cigára, alkoholu, a někdo třeba ..
...bez čokolády.
Všechno to jsou závislosti více, či méně ubližující našemu tělu.

A kdo to dneska umí!
Znám lidi (sebe do toho počítám v první řadě), kteří měli zlozvyky v určitém období života.
A dnes jsou jinde.
Tak nějak mě život naučil nepohrdat těma, kteří se v tom momentálně plácají a tím míň je odsuzovat, když neznám jejich životní příběh.

Reaguji na True: určitě máš pravdu, ale například s trávou jsem neviděla nikoho, že by třeba za 5 let přestal. Jsou na tom pořád stejně. Je to jejich život. Tráva, cigára, alkohol..ničí to zdraví stejně, ale tráva buduje závislost i na něčem horším. Znala jsem lidi co hulili a studovali do toho dvě vysoké školy, ale taky jsem znala lidi co nedělali nic jiného. Berou to za chill out. Já jsem třeba kuřačka mám na tom svojí závislost, ale nenutí mě to k tomu abych zkoušela něco nového. Bohůžel moje zkušenosti jsou takové, že kdo hulil neskončil jen u toho. Prostě si s těmi lidmi už nerozumim.