Nervózní úplně při všem, neustále běhání na wc

Reaguji na Terezska1992: Já mám přítele už 2 roky, problémy mi začly teprve před rokem. Tak jako my občas taky někdy zajdeme, ale mám vždycky šílené nervy, že se mi bude chtít, ale pak se mi většinou ani nechce (ale občas jo). Ale vždycky šíleně stresuju, že se mi bude chtít..Moc nikde nechci chodit, přitom kdysi jsem všude chodila tak ráda. Taky jsem si myslela, že mám jako jediná takové problémy, ale ozvalo se tu už více holek, což jse mbyla překvapená..

holky a to buďte rády, že tohle nemáte s pocity na zvracení, to je teprv boj :\ . . mám odjakživa fobii ze zvracení a z toho, že když někam půjdu, tak se mi třeba může udělat špatně . . celý život mi to nedělalo až takové problémy, ale cca 2 měsíce zpátky jsem spala u kamarádky a celá její rodina onemocněla nějakou střevní chřipkou, všichni celou noc prozvraceli . . a já měla takový strach, že to chytnu taky, že jsem druhý a třetí den seděla doma na zadku, nikam nechodila, třepala se a celkově byla na zhroucení . . to vlastně pokračuje doteď . . akorát se to malinko zlepšilo v tom, že už se tak nebojím chodit ven, hodně mi pomáhá přítel, se kterým na to tak nemyslím (: ale jakmile jsem zase doma, celé to na mě dolehne, bojím se i jíst určité potraviny, pořád kontroluju data spotřeby a jakmile je něco v ledničce delší dobu, už bych to nepozřela . . za celou tu dobu jsem teda ani jednou nezvracela (ťuk ťuk), ale někdy je to fakt nesnesitelné, třeba když někde čekám nebo na to nějak začnu myslet . . ale obvykle to přijde už ráno, hned jak se vzbudím si na to vzpomenu a už to jede celý den . . byla jsem 2x na odběrech krve, které mi měly zkontrolovat celý trávicí systém a vyšly absolutně v pořádku, ultrazvuk byl prý taky ukázkový . . jediné na co se fakt bojím jít je gastroskopie ;D na kterou mě doktorka tlačí, protože mě nějak z toho každodenního strachu bolívá i žaludek a chce mít jistotu, že se nejedná o nějakou nemoc . . je to vážně těžké :\ málokdo si dokáže představit co to je, radši bych měla třeba angínu a ležela doma s antibiotikama, protože u té aspoň vím, že se z ní dostanu . . a to ani nemluvím o tom, že mě teď čeká čtvrtý ročník a maturita, to bude taky něco na tu moji psychiku no :\ každopádně všem přeju, ať se to zlepší, nejlépe ať se všechny uzdravíte, což asi nebude jen tak :\ já už jsem nějak smířená s tím, že tohle jen tak "nevyléčím" . . bude to asi běh na dlouhou trať . .

Reaguji na Pauleen: Tak to věřím, že tohle musí být taky šíleně nepříjemné... ale zas na druhou stranu jak to vezmu, tak bych asi raději zvracela, než abych se po*rala...jelikož kdyby se ti chtělo zvracet, tak to hodiš někde vedle na chodník nebo prostě někde, ale když se ti chce na záchod a fakt bys to už nevydržela, tak bych si já osobně asi kalhoty nesundala, třeba někde na ulici, to by šlo asi pěkně do kalhot, takže v tomhle ohledu by to bylo asi horší..ale jen z tohoto hlediska, jako že by si to nehodila na sebe ale vedle, což já do kalhot. Ale i tak, někde se před někým pozvracet je hrozné... jinak to musí být něco strašného jak furt řešíš, že by se ti chtělo zvracet, já mám vlastně úplně to samé jen s tím, že se mi chce na wc na velkou...Právě, že mě v tom přítel moc nepomáhá, spíš má blbé poznámky typu "už zase se ti chce, to je s tebou strašné", takže jak jdeme někde na procházku, tak se z půlky bojím, že se mi bude chtít a z půlky se bojím toho, co zas na to řekne přítel, že se zase bude šklebit kdyby mi třeba řekl "neřeš to, když se ti bude chtít, tak si prostě odskočíš kdekoliv" tak bych byla asi mnohem víc v pohodě, jenomže on to nechápe, protože nikdy takové problémy neměl....

ono obojí není nic moc, to je fakt . . já bych zase brala spíš tvoji situaci a odběhla někam do ústranní za stromy vykonat potřebu ;D než zvracet . . ale to je prostě tím, že mám ze zvracení hrůzu . . tak to opravdu nezávidím no, můj přítel mě ze začátku, kdy se tyhle problémy objevily dokopal k doktorce, já bych tam nikdy nešla, pořád jsem se bála, že mám třeba něco se žaludkem, když jsem pomyslela na rakovinu, tak se mnou bylo k nevydržení, děsně jsem strachovala ;D ale když mi všechny testy vyšly v pořádku, bylo mi jasné, že si to asi vážně způsobuju sama-tím strachem . . a když jsem příteli vysvětlila tu moji fobii ze zvracení a neustálý strach, že mi bude špatně, taky si neodpustil pár poznámek, které mě štvaly, to jsou prostě chlapi ;D ale když mi zrovna není nejlíp, chápe to, je u mě a snaží se mě přivést na jiné myšlenky, což se mu většinou povede (: . . každopádně by ses měla přítele zeptat, jak by se cítil na tvém místě, ať se do tebe aspoň trošku vžije (na toho mého to zabírá ;D) . . hlavně to chce mít pořád co na práci, jinak řečeno mít tolik práce, abys na to nestihla vůbec myslet, přijít na úplně jiné myšlenky, i když je to těžké, každý ti řekne "nemysli na to", aniž by se do tebe dokázal vžít . . jakmile si jednou vsugeruješ, že hned jak vyjdeš z domu tě to může chytnout, už se toho pocitu nezbavíš, já to měla úplně stejně, tak moc jsem se bála, že chytnu střevní chřipku a budu zvracet, nějak jsem si vsugerovala tu nevolnost a drží se mě to už 2 měsíce no :\

Reaguji na Pauleen: \JJ určitě oba jsou hrozné, já mám zase šílený strach z toho, že se mi bude na wc, takže bych brala raději to tvoje, ale kdybych to měla, věřím, že bych se toho taky chtěla co nejrychleji zbavit.... No přítel má vždycky takové blbé poznámky, typu "už zase, ty jsi strašné, to je úplně tvůj zlozvyk", takže mě jeho slova totálně naštvou a pak jak někde jdeme, tak se strachuju už jen díky němu, že se mi zase bude chtít a že se bude zaše šklebit a bude mít řeči. Ještě teď, když jsou ty tepla, tak mám taky hrůzy, abych něco nechytla a nechtělo se mi z toho na záchod jelikož bakterie se nejlépe rozšiřují v teple, že...Já to právě mám vsugerované neskutečně, když mám někam jít, tak jsem v pohodě, ale když mám třeba už jen 5 minut doma a pak už musím jít, tak se mi vždycky začne chtít, né že by se mi chtělé tu půl hodinu co se připravuju, ale mě se vždycky začne chtít, jak už mám jí ! Takže kolikrát nestihnu ani tramvaj, jelikož sem zase musela na wc je to strašné

Reaguji na sally_:
Ahoj, jak jsem otevřela tento příspěvek hned by bylo jasné, co se ti děje v životě. Mám to samé a trpím tím už 7 let. Všechno je psychické! Nejde o žádnou fobii, jak píšou holky. Ani to není žádným jídlem, vitamíny, prostě ničím jiným než strachem, že se bude chtít člověku za záchod. Myslím, že časem vznikne i nový termín ... fobie = strach z průjmu.
U mně to poprvé vypuklo rozvodem rodičů a od té doby se toho nemůžu zbavit. Strach vyjít z domu (než vyjdu, tak jdu pětkrát na záchod), strach jít do obchodu, kde není záchod, dojít na nádraží, jít na zkoušku, odkud nemůžeš v průběhu vstát a dojít si na záchod... mám pocit, že v tom jsem vždycky jediná, jenže tento problém má dnes kdekdo...
Něco ti poradím... já jsem toho zkoušela už hodně za celou dobu (antidepresiva, vitamíny, změnit jídelníček, více se hýbat, nestresovat se) ... nic nepomáhá ... poslední dva měsíce beru Lactobacily od Swissu a k tomu piju každý ráno na lačno Aloe Vera!! Ta věc je zázrak!! Já prostě ty průjmy nemám! Jestli se mi to stane jednou za týden, tak přeháním! Spíš jsem kolikrát ucpaná dva dny, když jdu na záchod, tak musím tlačit Někomu to může přijít vtipný, ale když sedm let máte denodenně průjem, tak je to pak pro mě zázrak ... Schválně to zkus! Nejradši bych to rozhlásila do celýho světa, že mi tahle jednoduchá věc pomohla, protože vím, kolik lidí s tím trpí! Nemůžeš ani na výlet, na party s kamarádama (abys nelítala každejch pět minut na záchod), nemůžeš si dát nic dobrýho ve městě... prostě takhle člověk nežije!! A já teď zase začínám žít Vážně ... Zkus to A dej vědět, jestli ti to pomáhá

Pak nechápu smysl tý Aloe a Laktobacilů. Buď se psychicky uklidníš, že to bude v pořádku (tedy placebo) a nebo jsi měla nějaké problémy se střevy. Protože si to trochu rozporuje. Je to strach. A na strach Laktobacily ani Aloe nepomůže. A nebo je to nějaký problém se zažíváním a ten tyhle doplňky stravy uměly vyřešit.

Každopádně je dobré, že ti je lépe.

Reaguji na Patty:
Bohužel ta nervozita je spjatá se střevy. A když dáš do klidu střeva, tak je pak i celý člověk v pohodě Takže když víš, že se ti střeva nemrouskají, tak můžeš normálně fungovat... ale kdo nezažil, nepochopí.

Jako bych to tady psala já sama! Upřímně jsem dost překvapená, že tolik dalších lidí má ten samý problém, kterého jsem se úspěšně zbavila já! Taky jsem si prošla řadou vyšetření u doktora, kde se nic nezjistilo, zkoušela jsem laktobacily a aloe vera a bylinky a léčitele a psychoterapii a vůbec nic nepomohlo. Správně píšete, že tyto problémy jsou psychické, takže se musí řešit na této úrovni, žádné zázračné triky a preparáty nepomohou. (Ovšem je dobré nejdříve navštívit lékaře, aby vyloučil možné skutečné zdravotní příčiny.) Pomohla mi až kognitivně behaviorální terapie, kterou tady už jedna slečna studující psychologii zmiňovala. KBT se nezaměřuje na příčiny problému (vztah, rozvod apod.), ale na to, co je tady a teď, tzn. na nějaké chování, které nám znepříjemňuje život (běhání na WC před tím, než mám jít ven) a přesvědčen (půjdu ven a pozvracím se a bude to hrozné). Ačkoliv je KBT poměrně krátkodobá (já sama jsem byla jen na 13 sezeních), tak ten proces návratu do úplného normálu je trochu delší. Ale opravdu to stojí za to, i když je ta terapie občas trochu náročná, první výsledky jsou vidět rychle. Ten život v neustálé úzkosti a strachu z chození ven a čeho všecho je opravdu úmorný a přitom to tak nemusí být! Mrkněte na www.cskbt.cz.

Řekla bych, že je to naopak, když dáš do klidu psychiku, střeva jsou v pohodě. Ale je samozřejmě dobře, že ti to pomohlo a vlastně není podstatné proč nebo jestli to bylo placebo, ale hlavně, že je ti lépe. Tak ať ti to vydrží.

Reaguji na Patty:
Ne, kdepak Když dát do klidu střeva, tak si můžeš být jistá, že bude všechno tak, jak má a pak je v klidu i tělo Vím, že se to zdá nepochopitelný, ale když si seš jistá, že střeva začínají pracovat, jak mají, tak se uklidní i nervový systém

Reaguji na zajoch:
A jak probíhá to sezení na KBT, prosím? To je jako povídání nebo s tebou nějak cvičí?

Reaguji na Zitka:
Sezení je klasické povídání. Každý terapeut má svůj přístup, ale u mě to bylo tak, že jsem dostávala takové úkoly. Buď jsem něco doma psala nebo jsem něco musela dělat. Ta obtížná část terapie spočívá v tom, že pomalu a pozvolna začínáš dělat věci, které tě předím stresovaly (jít do restaurace, jet autobusem) a zjišťuješ, že na tom vlastně nic není. Terapeut tě taky učí, jak se se stresovými situacemi vyrovnávat a zmírňovat tak jejich dopad. Tohle je takový nástin v kostce, v čem to spočívá, ale každý terapeut to bude mít asi jinak.

Holky musím se přidat do klubu
Mám stejný problém, jen s tím, že se mi chce pořád na záchod na malou. A je to opravdu psychické. Je to děs. Před každou situací, která mě nervuje a stresuje si musím odskočit a pak je to lepší, už na to tak nemyslím. Už se takhle trápím dva roky. Zánět močového měchýře ani nic jiného nemám. Není to vůbec nic ze zdravotního hlediska, vyšetřením jsem prošla, chodím na kontroly a tak...je to psychické. Poslední dobou se to zlepšuje...ale někdy mám hrozné pocity. Ovšem jak píše zajoch s tím terapeutem - já si takhle dávala úkoly sama. Přemluvila jsem se a šla na párty, kde jsem se na to pokoušela nemyslet a jít jen někdy. Také jsem si dala úkol, že pojedu autobusem a na záchod si dojdu až doma a né ještě cestou na autobus, atd... hodně mi ale pomáhá si odskočit před něčím důležitým a říkám si, že když jsem byla před chvilkou, tak se mi už teď nemůže přeci chtít. Mé okolí to přijalo s pochopením, přátelé dokonce vymýšlí výlety, kde vědí na sto pro, že tam bude záchod A přítel, už si zvykl...
Je ale zajímavé, že takové pocity nemám doma, ani v práci nebo v nějakém mě přirozeném prostředí. Strachuji se mezi lidma...

Reaguji na sally_:
Tak přesně tohle znám taky. Už ani nejezdím dálkovým busem na chalupu,protože mám strach,že by se mi tam chtělo začít chtít na velkou. Taky nerada jezdím s někým v MHD,protože bych mu těžko vysvětlovala,že musím vystoupit,protože se mi chce na WC a pak třeba za chvíli zas. Já to mám hodně spojený s psychikou.Byla jsem s tím i u psychiatričky,dala mi antidepresiva a musím říct,že se mi to zlepšilo. Teď už je tak rok neberu,trošku je to horší,než u "normálního" člověka (jak píšu výše),ale před psychiatričkou jsem to měla ještě horší.