Ahoj holky, k napsání tohoto deníčku mě donutila další hádka s mamkou. Předem se omlouvám za takový sloh. Je mi 23 let, žiji opět s rodiči. Abych to upřesnila, od roku 2009-2012 jsem chodila na VS v jiném městě, tam jsme se také s přítelem přestěhovali, žili jsme tam spolu 3 roky. Každý víkend jsme jezdili ale domů na vesnici (město nesnášíme). Každý víkend také následovala hádka s mamkou. Moje mamka je strašně hodná, velmi si s ní rozumím, ale na druhou stranu...Až neskutečně mě opečovává jak malé dítě - když jsme byli na bytě, tak mi vařila do krabiček, abych měla co jíst, chtěla mi co druhý den volat, pořád se jen starala co mi je a není. Mě to od začátku pěkně vadilo, jelikož jsem si byla schopná uvařit sama (i příteli), volat s ní mi stačilo 1x za týden, jelikož ani nevím, co bych si s ní furt povídala. Když jsem ji to oznámila, tak byla naštvaná, že se o mě tak stará a já na to kašlu, že s ní nechci ani po telefonu mluvit.
Poté jsem ale školu ukončila, našla si práci v jiném městě, s přítelem jsme se z bytu odstěhovali. Původně jsme měli jít bydlet k přítelovým rodičům, ale nakonec to padlo, tak jsme se rozhodli, že půjdeme na nějakou dobu bydlet k nám. Jenomže teď to je semnou a s mamkou jen horší a horší. Neustále se hádáme, jelikož ona se mi snaží furt jen domlouvat, jak se mám chovat, co mám mluvit, že nemám mluvit to a to, a méně mluvit a pořád dokola. Třeba se pohádáme a ona to samozřejmě svalí, že za to můžu já, jelikož se špatně chovám, emotivně jednám a kdesi cosi. Furt se mi snaží domlouvat jak nějaký psycholog...přitom si nejsem vědoma, že bych se chovala zle. U nás doma nesmí nikdo říct svůj názor, jelikož hned je poučen mamkou, že nemá kritizovat a hádat se. Řeknu třeba, že venku je hnusně, že je teď počasí neustále škaredé a ona na to řekne, ale zase tak hrozně není, musíš to brát z té druhé stránky, mohlo by být hůř a pokračuje tím, jak začne domlouvat, že všechno takhle nemůžeš vidět apod. A takhle reaguje na všechno. Furt se snaží být strašně optimistická (sama to o sobě také tvrdí), s každým chce být za dobře a strašně ráda poučuje, co viděla a slyšela.
Stejné praktiky zkouší i na taťku, za všechno ho poučuje, domlouvá mu a taťka je z toho tež dost na nervy. Jediné na koho to nepoužívá je brácha, je ode mě o dost starší, také bydlí ještě s námi, ale na toho si to nedovolí. Ten je na ni drzý jak opice, ale ona furt na něho ťuťu ňuňu...je pravda, že ji všechno brácha hned vlepí. Ale já nechci být taková sprostá....Neříkám, že se chovám pokaždé skvěle, jsem někdy drzejší a když mě někdo naštve vybuchnu, ale tohle věčné mamčiné poučování mi už leze krkem. I to starání. Furt jen mi říká "vidíš, kdybys byla na bytě, tak by sis musela vařit, kdy bys to zvládala" - odpovídám ji, že jak to zvládají jiní? Prostě vidí ve mě pořád malou holčičku, která není schopná nic udělat, holčičku, kterou pořád musí poučovat o tom, jak se má chovat, co má dělat. Bohužel si tak už začínám i připadat - neschopná se o sebe postarat, neschopná bez matky přežít.
Snažím se ji se vším doma pomáhat, ale také mě může naštvat, když mám něco svého rozdělaného a ona přijde, ať ji jdu pomoc utřít nádobí (cca 10 kousků), kolikrát ji řeknu, že prostě teď něco dělám - tak jsem samozřejmě ta nejhorší a kdesi cosi. Začne mi domlouvat, jak se chovám, že bych se měla chovat jinak apod.
Připadám si jak malé dítě, které není schopné nic udělat. Přitom ji neustále pomáhám s obědem, úklidem, venku apod. Už mě na její chování upozorňoval i přítel, který říkal, že se až přestrašně stará a to není dobré, že ze mě dělá malé dítě, které potřebuje mít matku neustále za zadkem.
Já si vážím jejího starání, ale leze mi to už krkem. Upřímně, abych řekla, lépe jsem se cítila na bytě s přítelem, tam mi nikdo do ničeho nekecal, všechno jsem si dělala vše po svém. Teď se snažím za každou cenu hledat nějaký pronájem, jelikož tohle už nejde vydržet. Nejhorší, že jsem pořád ta zlá já, která je komplikovaná, měla by se nad sebou zamyslet, měla by jinak jednat, mluvit, tvářit se...
Nemáte někdo podobnou zkušenost nebo rady, jak toto omezit nebo se chovat tak, aby vás to nevykolejilo? Já se ani pak nedivím, že se pohádáme, tohle mi už leze krkem....Už i přítel mi říkal, že mi asi velmi vyhovuje, jak se o mě matka stará - upřímně, nevyhovuje mi to vůbec....Jak se s tím vyrovnat? Domluva s matkou nepomůže, to už jsem zkoušela a nepomohlo to, jen jsme se pohádaly. Ona si totiž myslí, jak se nechová skvěle, jak si toho musíme vážit...ale nechápe druhou stranu mince.
Poslat SZ
hrůza