Nové sebevědomí po operaci prsou

apropo ještě jedna věc..můj se taky moc netvářil.když sem oznámila,že jdu na plastiku a že jsem pevně přesvědčená že mi to jen prospěje..můj byl zticha...pak mi řekl..hele když to budeš dělat pro sebe a ne kvůli chlapům tak ti ty peníze dám...a taky kdybchom na to neměli tak bych ti ty peníze nedal...dopadlo to tak,že sem si půlku našetřila a půlku mi přidal...teť v tuto chvíli si už ze mě dělá srandu...ale slyšela sem jak říkal kamarádovi,že pokud by se mi něco stalo skočí snad pod vlak...přitom se tváří jako největší tvrďák a to je o 6 let mladší odemě...to jen aby jsi věděla,že v tom nejsi sama...třeba potřebuje jen čas...a třeba nad tím moc přemýšlí a nebere život tak jak jde...což taky není moc v pořádku se ve všem piplat..prostě držím palečky ať ti to dobře dopadne...

woman
Pánejo, já jsem v němém úžasu. Jak tohle může říct? Tatam jsou doby, kdy se místo prsou dělaly nepřirozené melouny a Ty máš prsa výstavní a asi by málokdo poznal, že silikonový. Spíše si myslím, že i on má nějakou "slabost" a když vidí, jak Ti to pomohlo ke sebevědomí, sráží Tě. To je pouze můj názor.
Já jsem do toho šla, byť přítel byl proti. Po operaci si mě dokonce týden nevšímal, krom toho, že se o mě staral, tak žádný ťuťu-ňuňu, ani pusa. Ale teď sám příznal, že je rád, jak jsem veselá a bez mindráků. Což jsem už ostatně psala výše...

woman

Máš krásný prsa a dle mého je určo teď lepší, že můžeš nosit výstřih,..Já nemám ráda holky plochý jak prkno, na tom není nic ženského...jestli není trochu pedofilní?

Já o operaci přemýšlím už rok a vím,že by mi to sebevědomí zvedlo na tuty,ale já se strašně bojím.Né ani bolesti,ale od té doby co zveřejnili jak ty dvě mladý ženský při opce zemřely a mamka mě tak vyplašila,že teď nevím.

vanilinka
mluvíš mi z duše...proto chodím i cvičit,aby nevznikly krevní sraženiny..nekouřím..nepiju a jsem vyděšená jak laň v lese..když nad tím přemýšlím tak jsem se ještě nedostala do stadia,kdy chci odříct tu operaci...něco mi říká jdi..ale bojím se fakt hrozně.ů.mamina taky děsí blábolama,chápu ji,ale chi je..musím se seknout...jiná cesta nevede

brebentilka
Jo je to síla už bych jinak byla po několikrát.Pak si člověk řekne mám tu dítě a jestli mi to stojí za to.Strašně to chci a taky se strašně bojím.Ty ženský taky chtěly být jen o krapet hezčí až z toho mám husinu.

To je přesný.Tohle jsme určitě řešily všechny.Můj "problém" s vnímáním mého ženství trval opravdu dlouhá léta.Od doby, kdy se mi narodily mí 2 zlatí dárečci, jsem snad stokrát sledovala v zrcadle neúprosný vývoj svých - už ani ne vnad.A bylo to přesně tak, jak píšete - chtěla jsem moc, ale bála se neméně.A pak přišel okamžik, kdy jsem věděla,že to bude teď nebo už nikdy.Během měsíce jsem si dohodla operaci,řekla o ní jen kamarádce (reakce maminky by byly plné obav o mne) a šla jsem do toho.Svým velkým synům jsem o tom řekla až tehdy,kdy jsem byla doma a potřebovala jejich pomoc.Tehdy jsem za ni byla moc vděčná - a že jí bylo potřeba. Naše "zlobivá dvojčata",jak jsme se naučili je ve chvílích nevlídných nazývat, nás snad i ztmelila.Tohle bylo jedno příjemné poznání.S mým přítelem jsme v té době prožívali vztah jako na houpačce a ten nevyrovnaný stav nezachránila ani ta prsa,na které jsme se těšili spolu.Neříkám,že nebyla bolest ať už taková či onaká,ale já si splnila svoje dlouholeté přání a konečně se v rámci možností cítím jako žena.Je to úplně stejné jako v životě samotném - člověk někdy lituje víc toho,co neudělal než toho, co zkusil udělat.

wwwabc
hezky jsi to napsala.Asi se člověk zabývá věcmi,kterými ani nemusí.Já také skoro nic nemám a nebo něco jo,ale to by bylo mít větší a hezčí prsa.............přemýšlím

přesně tak...ženský snesou hodně ...ty které zkusily porod si mnohokrát řekly"no co,vydržela sem všecno tak tohle je prkotina"jenže tady nejde tak o nás..mi samé sme ochotny sebe i oželet vkonečném důsledku..jde o děti...bojím se abych se dožila probuzení.přečkala sem vnitřní krvácení do břicha,slepák,na kole mě přejel tirák v neposlední řadě i rozvod..tak tohle je opravdu maličkost...jenže druhá strana je taková,že právě protože sem tohle přežila,další risk se zdravím v podobě další operace přežít nemusím..tak teť abych si vybrala..ale moc se v tom šťourám..od dnešní noci pořád brečím..asi mi lítají hormony...do toho máme doma menší krizi kdy ten můj je ve dne v noci v práci a já to nějak težce nesu...i přes to,že mi hrozně moc pomáhá a vím,že práci má návalovou..teť mám malou dušičku a je to porvé kdy u mě není a lítám v tom..težce..jen doufám,že se to srovná po operaci...a přesně jak píšete jsem jasným důkazem toho,že se člověk zábívá věcmi ,které řešit ani nemusí...aáááchjo..jsem ráda že tu ste...dost mi to pomáhá...

Moje sebevědomí bylo vždy vysoké
potom,co jsem si nechala lehkou modelací pozvednout prsa se už nějak asi nemělo kam zvednoutale je fakt,že se cítím líp nahá,je mi líp v plavkách a nebo bez nich na pláži,je mi fajn v tričku bez podprsenky.
Manžela jsem se na názor před operací neptala a prostě jsem šla.On nikdy na má povislá prsa neurčitého tvaru nic neřekl,ale nedávno narazil u mě v PC na fotky před.....řekl,že si to nikdy neuvědomil,ale že ta nová jsou hezčí
No jasně,že jsou hezčí,když bradavka je pěkně na středu prsa a trčí dopředu oproti stavu před,kdy visela dolů

Hele, tak bacha, jo
Třeba já sice jsem plochá jako prkno, ale ženská jsem a pedofily nepřitahuju . Co se týče zlepšování sebevědomí, v mém případě by operace byla zbytečná, jak psala Laky, sebevědomí by už nemělo kam vystoupat...

Tak to já byla úplně plochá (doktor to nazval "půlčičkama" ) a od puberty jsem z toho měla hodně velký mindráky. Vlastně jsem se i vyhýbala klukům a radši byla sama, protože při představě že se před někým mám svlíknout mi bylo mdlo. Nakonec jsem to překonala s nynějším přítelem ale i tak jsem byla hooodně nesvá. A on to taky vycítil, takže když jsem mu oznámila že se chystám na operaci tak mě podpořil, i když říkal že se mu líbím taková jaká jsem.
A teď? Sice jsem po operaci jen chvíli ale už teď se cítím o dost líp a konečně si připadám jako ženská.

ahoj holky, přihodím svou zkušenost s novým pocitem po operaci prsou... Vždycky jsem měla nulky po mamince, nikdy jsem neměla ze svých prsou mindráky, byla jsem na ně zvyklá, že jsou sice malá ale hezká. Snažila jsem se vždy zvýraznit na svém těle jiné přednosti, např. dlouhé vlasy, sportem tvarovanou postavu, hezké oblečení atd... Nikdy jsem o augmentaci neuvažovala. Ovšem po seznámení s mým současný přítelem ( jsou tomu již 4 roky ) jsem názor změnila. Byl prvním člověkem rodu mužského, který mi řekl, že by mi slušely větší prsa... Nechala jsem to být a na jeho hloupou radu dlouho nedala. Zhruba před rokem jsem názor změnila, našetřila jsem nějaké penízky a začala se rozhlížet kolem sebe a na netu a shánět info.. Výsledkem bylo zvětšění prsou letos v únoru. Já výsledkem nadmíru spokojena, brala jsem to celkem s nadhledem a ani mě nenapadlo přemýšlet, že se jedná v podstatě o trvalý zásah do organismu ...
Když to vše shrnu, šla bych do toho znova, udělala jsem si radost, udělala něco pro sebe, pro své tělo a pocit se cítít více žensky je úžasnýýý. I přesto, že jsem měla zdravé sebevědomí i před operací, ale nyní je ještě o kousíček lepší. Hlavně při výběru triček, halenek a podprsenek už nemám problémy .. Postava se také více zesourměrnila. Jediné minus - mám méně citlivé, no spíše necitlivé bradavky ... Ale to už patří do jiného tematu..
Co jsem ale chtěla vlastně říci, je to, že můj přítel nyní lituje, že jsem vůbec kdy na operaci šla. Sexuální život ochuzen s těmi mými bradavkami. A také na mě žárlí, není to jen můj subjektivní pocit. On sám přiznává, že si myslí, že na mě muži nyní více koukají a že jsem více atraktivnější atd atd... Těžko mu vymluvit, že to není pravda .. že to není novými prsy ale především tím, jak se člověk cití uvnitř sám sebe. Pokud je vnitřne spokojen, pak celkově vyzařuje pohodu i navenek.. a nemusí k tomu mít silikony..
takže asi tak, můj příběh..

leni22
to,že na tebe žárlí je asi i normální stala se jsi atraktivnější a on se o tebe bojí,ale uvidíš to se srovná.

Ženský, trochu odvahy! Já jsem fakt, že jdu na augmu mamině neřekla, takže mě neměl kdo stresovat. A přítel věděl, že jeho názor nic nezmění. Ovšem den před mojí konzultací jsem si přečetla o té paní, co umřela. Zabublalo mi ve střevíčkách a už to jelo. To byly nervy! I přesto jsem si šla za svým. A pak jsem zjistila, že jen Víšek dělá 9 prsou denně od PO - ČT. Vezmu-li v potaz, že na klinice se tím nezabývá jediný a že těch klinik je jen v ČR mnoho, dospěla jsem názoru, že jsou mnohem horší statistiky, co by se mi mohlo stát. A ten pocit po operaci bych přála každé ženě. Škoda každého roku navíc, kdy se trápíte.