Nový život aneb Jak jste se dokázali osamostatnit od rodičů?

Ahojky, s přítelem bydlíme sami asi tři měsíce. Oba jsme před tím bydleli u rodičů. Bydlela jsem jen s mamčou a hodně si rozumíme, takže to pro nás bylo asi těžké pro obě...ale naučila jsem se o tom moc nepřemýšlet...je to lepší...Jinak taky studuju prezenčně VŠ a dva roky při ní i pracuju...je to náročné, ale jediné řešení...naštěstí mám na poloviční úvazek to co u nás v regionu mají často lidi na plném...má to své klady i zápory, jak jinak (: finančně je to samozřejmě těžké...byt máme poslepovaný z různých kusů nábytku (: ale je to naše....a máme svůj klid...soukromí...nikdo se mne neptá..."neměla by ses učit?" "ty ještě nespíš?" "no tak si na tu akci jdi...jak myslíš, když všechno stíháš...." tohle mne taky i přes dobrý vztah s mamčou rozčilovalo (:

Doufám, že je studium investice do budoucna a že pak budu mít peněz jak želez (:

Jaká je tvoje situace?

Tak toto jsem řešila před 3 lety.. ze dne na den jsem s přítelem (nebo spíš za přítelem a za školou) odešla z vesnice do 120km vzdálené Prahy, ze začátku je to těžké, ale časem se to srovná..a když jsem náhodou u rodičů na víkend, tak stejně mamka pořád "jdi brzo spát, ať jsi vyspalá..ukliď nádobí z myčky, ale hned.. " a to mi vždycky připomene, jak jsem spokojená bydlet ve své domácnosti a dělat si vše kdy já chci..

anget
Díky za tohle téma, jsem v podobné situaci jako ty. Finančně bych se od nich snad odpoutat nebála, ovšem horší je ten pocit, že bych měla opustit domov, jsem zvyklá na život v rodinném domě se zahradou, takže se bojím, že kdybych šla do nějakého podnájmu někam do města a do bytu, tak že z toho tam cvoknu.

Není to lehké. Já odešla ze dne na den a bez peněz v 17ti a od té doby se žívím sama a na vše jsem si sama vydělala. Naštěstí jsem bydlela u přítele tak jsem měla nové zázemí ale ten taky studoval a tak jsme oba pracovali , doma nevěřili,že dokážu se svýma nárokama sama sebe uživit. Teď mi táta říká,že mě podcenil už je to cca deset let a mě připadá jakoby to bylo včera

no moje situace je bohužel docecla vyhrocená...všechno je kvůli (ale pro mě díky příteli..naši,spíš otec, s ním nesouhlasí a od té doby mi dávají pěkně sežrat..nebaví mě pořád poslouchat že už mám překročený limit u telefonu,který mi otec platí(smlouvu bohužel nejde zrušit).nadává mi, že doma pro rodinu nic neudělám (,,jenom" každý víkend vařím,peru,žehlím), mám za povinnost vlastně ,,jen" studovat a když přijedu ve čtvrtek ze školy tak každý večer nejsem doma=jsem samozřejmě s přítelem.říkala sem si že když to budu plnit,tak to bude v pohodě..no není..stačí malá chybička a hned už nic nedělám..co naplat že mám zkoušky za jedna?na to má výbornou odpověď - to je přecee samozřejmé,když ti to všechno platím...holky já už se z toho zblázním..nejraději bych od všeho utekla k příteli,kde se cítím jako doma,ale nedokážu opustit mámu,psa a celé zázemí..nevím,proč se to všechno pokazilo jenom kvůli němu..měli jsme tak perfektní vztahy..

to Tě moc obdivuju..nevím jestli bych to zvládla..peněžně snad ještě jo,ale já kdybych odešla od rodiny a ještě ke všemu za přítelem tak by to byl odchod definitivní..nevím,jestli by má i otcova hrdost dovolila zpáteční cestu..a o to mám strach asi nejvíc,že už bych se taky vracet nemusela

anget
Holka zlatá, buď utečeš, nebo ti to zničí nervy, vyber si...Já to mám doma stejné, i když to nesouvisí s partnerem, ačkoli taky mají k němu nemálo výhrad, věkem počínaje...a už reálně uvažuju, že prostě odejdu někam do podnájmu, najdu si práci a nějak se to bude odvíjet dál, chce to jenom najít tu vůli sbalit se a jít.

sme na tom asi stejně..já se modlím za to,že se přítel přestěhuje za mnou do města,kde studuju..bydlela bych s ním,domů jezdila tak jednou za 14dní..a to by i vyřešilo..mohla bych přitol i líp pracovat..takhle se vždycky chci co nejdřív dostat domů za ním..tohle by bylo vyřešeno...a jak sem psala v minulém příspěvku o té hrdosti..to je pro mě strašák svého tátu mám opravdu ráda a strašně mě mrzí jak se teď ke mně chová..štve mě to,že si to nedá vysvětlit...

anget
tak to já jsem měla naprosto to samý, táta nesouhlasil s přítelem a dával mi to sežrat do posledního drobku, takže jsem byla šťastná, když jsem se dostala na školu a odešla z domu.. s tátou se už 4 roky nebavíme, s přítelem jsem tady šťastná a ničeho nelituju.. táta mi platí školu, živí mě, protože to bere jako povinnost dokud studuju, ale nebaví se se mnou..

anget
A už jsi to doma zkusila nadhodit, že by ses osamostatnila?

Teda holka, ani netušíš, jak ti rozumím. Měla jsem doma to samé, nerozumněla jsem si s tátou... Tím, že mi platí školu, mně neustále vydíral a psychicky deptal, vyvrcholilo to tím, že absolutně nesouhlasil s mými názory a rozhodnutími a nakonec i s přítelem. Takže jsem jeden den prostě odjela do školy a domů už se nevrátila. Peníze od něj nedostávám žádné, ani je nechci, postarám se sama. Ničeho nelituju, těžké to nebylo, strašně se mi ulevilo. Odešla jsem na chvíli k příteli a pak si našla bydlení vlastní. S mamkou a bráchou si skvěle rozumím, často se vídáme, možná pro mamču byl můj odchod ze začátku těžším obdobím, ale věděla, že mé rozhodnutí bylo správné. Nakonec se odhodlala i ona a od mého despotického otce odešla taky.... Nevídám se s ním, nemluvíme spolu, už 3 roky.U nás to taky bylo dost vyhrocené, ale v podstatě strašně podobné tomu, cos psala i ty. Ovšem já jsem teď naprosto spokojená.
PS: tátu mám sice pořád ráda, ale hodně mi ublížil, nezapomínám a navíc, nenechám si dirigovat život... nikým.

Malajka
...

...blahopřeji, že už to máš za úspěšně za sebou

Lentilie
děkuji, no byl to boj, bylo to hrozný, ale všechno se přešlo a obrací se to pomalu, ale jistě k lepšímu, navíc jsem od minulého pátku Bc., takže na mě je táta už i hrdý

No měla jsem to hodně podobně, jenže ve finále to přestalo bavit i mé rodiče. První rok na VŠ mě ještě lehce sponzorovali a druhý rok už to naprosto odmítli s tím, že 18 už mi bylo, tak ať se živím sama, v podstatě mě vykopli z domu. Upřímně to tedy žádná legrace nebyla, ve dne studium a po nocích brigády, na rozhazování jsem určitě neměla, kolikrát jsem neměla ani na jídlo. Nakonec jsem s VŠ sekla, našla si práci, přítele, sami bez jakékoliv pomoci jsme si zařídili bydlení...ale lituji nedodělané školy i těch vyhrocených vztahů s rodiči. Dnes to zpětně vidím jinak (už je to 15let), měla jsem s těmi brigádami vydržet i když to byl zápřah nebo zkousnout leccos od rodičů a nechat se přiživovat. Tohle rozhodnutí pořádně zvaž, je hodně náročné být na vše sama, nemít od nikoho krytá záda