Před nějakou dobou jsme ulítla s kamarádem (ku spokojenosti obou, bylo to prostě dobrý pro oba). On byl těsně po rozchodu, já po delší sexuální abstinenci a stalo se to naprosto neplánovaně, bohužel ne jen jednou. Chvíli to vypadalo, že z toho něco bude, já se samozřejmě zamilovala, ale on byl finálně (naštěstí) upřímný - řekl mi, že teď nic vážného nechce. Na nějakou dobu jsem dala našemu vídání se stopku, potřebovala jsem čas na to si vše srovnat sama v sobě. Neviděli jsme se cca měsíc, ale jelikož máme společné kamarády, moc se mu vyhýbat "nejde", takže teď se krátce stýkáme cca 1 týdně v kolektivu, ale nepíšeme si.
Bavit se spolu však dokážeme a cítím, jak jsme si blízcí, dokážeme se bavit na dost osobní rovině (např. co se týče pohledů na různé věci, vztahy, osobní postoje atd.). Zároveň z něj cítím, že je v mé přítomnosti rád.
Myslíte že je to ztracené nebo že je zde ještě šance? Pokud ano, jak se chovat? Čím víc ho poznávám, tím víc si uvědomuji, že s tímhle člověkem chci zkusit žít. Je tak strašně obyčejný a při tom je vlastně tím, koho už skoro dva roky hledám.
Mohu ještě po tom všem v takovém člověku vzbudit zájem? Ne ho uhnat, ale nastínit mu, jak by vlastně mohlo být super se mnou být?
Děkuji a přeji pěkný večer!