Mám jednoho syna, byla jsem s ním od jeho narození sama a všechno jsem tomu podřídila, vystudoval vysokou, má vlastní byt, má svůj velmi úspěšný život, před rokem se oženil a mne už nepotřebuje. Snachu jsem vždy jen a jen chválila, zkoušela jsem to i s drahými dárky, ale na milost mne nevzala. Už nemám rodiče, nemám sourozence, díky podnikání nemám ani kolegy z práce a dvě kamarádky se mnou tak jednou za měsíc společensky vypijou kafe.
A já se neumím vyrovnat se skutečností, že jsem vlastně úplně sama, že nemám žádnou rodinu, že mne nikdo nepotřebuje a já nikoho nezajímám ani když jsem nemocná. Najít partnera není jednoduchý, chtějí mladší a docela o dost, charita mi absenci rodiny asi nenahradí a prášky taky nejsou ideální řešení. A při představě, že díky přibývajícím létům už bude jen hůř, najednou nevím jak dál a zjištění, že opravdu vůbec nikomu nechybím, je strašně smutné.
Je tu někdo v podobné situaci? Jsem z Prahy.