Momentálně mám moc fajn život, milujícího přítele, dobrou práci a světlou budoucnost před sebou... 
nicméně mám v hlavě trošičku zmatek.
S mým přítelem, říkejme mu třeba Lukáš, chodíme už delší dobu a pořád je to skvělé. Moc ho miluju a vím, že on mě taky, že se na něj můžu spolehnout, říct mu cokoliv. Je to zároveň můj nejlepší kamarád a prostě řekla bych, že jsem si nemohla vybrat líp. Občas se pohádáme, ale to je řekla bych normální, jen někdy mám maličko pocit, že je na mě možná až moc fixovaný a ikdyž ho miluju a neuvažuji o rozchodu, trochu se občas bojím, abych v tom vztahu někdy v budoucnu třeba nezůstala proto, že bych se bála, že mu tím zlomím srdce...to tu ale řešit nechci.
Potud tedy v pořádku. Pak je tu ale ještě jeden muž, říkejme mu zase třeba Daniel. Je to zvláštní příběh, to jak jsme se seznámili - ještě, než jsem začala chodit s Lukášem, tak jsem Daniela osobně neznala, ale jeden společný známý mi řekl, že mě viděl někde na fotce a že prý se mu hodně líbím a měl by o mě zájem, kdyby na to přišlo. Samozřejmě mi to zalichotilo, protože je to doopravdy moc hezkej chlap, ale dál sem to neřešila, protože jsem věděla, že se s tím člověkem jen tak nepotkám a navíc jsem ho do sdělení této informace vůbec neznala a netušila, že existuje.
V mezidobí jsem se dala dohromady s Lukášem a o pár měsíců později, co jsme byli spolu, jsem se paradoxně - snad náhodou, snad osudem? - potkala s Danielem. Nic se mezi náma nestalo, já nejsem člověk, co by podváděl, navíc i on věděl, že už mám přítele a o nic se nepokusil, ale přišlo mi, že je tam něco nevysloveného....takovéto napětí, znáte to? Když víte, že se vám ten druhý líbí, vy jemu, ale nikdy si to nedáte navzájem nějakým přímočarým způsobem znát? Těžko se to popisuje, ale předpokládám, že ten pocit zná skoro každá...tak jako tak jsem se s Danielem viděla dvakrát, pokaždé jsme si povídali a bylo to fajn jenže já jsem z toho pak byla zmatená a myslela jsem na něj, jaké by to s ním bylo, ale zároveň jsem myslela na Lukáše, jak ho mám ráda a jak chci být i s ním.
Uběhla zase delší doba a není to tak dávno, co jsem se s Danielem potkala potřetí. Zase taková zvláštní konverzace, delší odmlky, pohledy...možná jsme si jen neměli co říct ale vždycky, když si s ním povídám, tak jsem neuvěřitelně nervózní a přijde mi, že cokoliv co řeknu nebo udělám, tak před ním musím vypadat jako blbec.
Zase mám z toho, snad jen dočasně, zamotanou hlavu a zase tak trochu sním, jaké by to s ním bylo - myslím sex, protože chodit bych s ním nechtěla, není to ten typ, který žena chce na vážný vztah. Cítím se hrozně provinile vůči Lukášovi, navíc i on se s Danielem potkal a myslím, že poznal, že tam snad něco je, protože mi později z legrace říkal, jak na mě ten kluk tak koukal...
Samozřejmě vím, jak to skončí - na Daniela zase zapomenu, tedy do doby, než ho opět potkám, protože vím, že to není naposled, co jsem ho viděla, a budu dál šťastná s Lukášem, nicméně občas si prostě na Daniela vzpomenu a říkám si, jestli to není jeden z těch lidí v našem životě, se kterými se míjíme, ale kteří si k nám vždycky najdou zase cestu zpátky....
Poslat SZ
