Platonicky zamilovaná?

Zažila jsem to a nebudu Ti asi psát, co všechno se stalo.

Spíš bych Ti poradila, aby jsi se zamyslela (ale upřímně sama podle sebe) nad současným životem, ne jenom vztahem. A nekoukej na to tak, co by tomu řekli lidi kolem, ti ve tvé kůži nejsou. Já jsem tenkrát díky tomu poznala, co jsem měla a neměla a přeskládala si život podle toho, co jsem opravdu chtěla a teď myslím, že můžu říct, že opravdu žiju.

Ovliňuje to veškerou mou činnost, celý můj den. Já to nechápu. Nechápu, proč se snažím vyhledat náznaky zájmu v jeho gestech, pohledech nebo úsměvu. Jsem tak hloupá, že pod tím, že mi řekl, že mi to sluší, už vidím bůh ví co... zmagořím.

Reaguji na fretynka:
Ráda bych věděla, co se tehdy stalo ve tvém případě..

Není to chvilkové, neodezní to "samo" a jestli máš ve vztahu i v životě aktuálně peklo nebo na růžích nastláno s tím nemá vůbec co do činění ...
Zklamu tě ještě víc, oznamuji, že mám věk víceméně na vnoučata a takovou nic netušící "platonickou" věc přes deset let - ale já se s ní dávno naučila žít a přetvořila ji ve svůj prospěch. Trápit se přece nemá smysl.
Ne všechno, co se nám líbí musíme notně chtít vlastnit.

Zažila jsem to také a "rychle" (už nevím do měsíce) to odeznělo samo....

Také mi někdo takto uměl "pomotat" hlavu. Jen tím, že byl. Také jsem z něho "omdlévala". Při tom mám také vážný vztah, doma přítele a vše v pohodě. a také jsem ten typ "věrná až za hrob". Popravdě jsem ale byla trošku ráda, protože o nevěre u mě asi jen tak řeč být nemůže. ale taková ta platonická mi taky nalila trochu životu do žil s mým realným přítelem. No být Tebou, tak se tím hlavně nenechám převálcovat. spíš to zkusit brát trošku s nadhledem, že je to zkrátka někdo, kdo se Ti líbí a je sranda si představovat různé věci a pak hopnout na toho svého
Jinak druhá věc je teda, jestli u Tebe doma je skutečně vše ok a stálo by Ti za to to nějak "pokoušet".

Reaguji na MyselfLady:
No připadám si jako nějaká puberťačka. Při pomyšlení na něj motýlci v břiše...
Máš pravdu v tom, že vztah s přítelem v tomto dostává nový rozměr. To, nad čím celý den přemýšlím a představuju si, poté provádím s ním.
Nechci nic pokoušet...jen si prostě připadám špatná, zrádná,..

Reaguji na Lokylettta:

Moc dobře Tě chápu. A popravdě mě samotnou mě to taky vylekalo, že najednou někdo tyto pocity ve mně probouzí. Ale teď se tomu už směji, i když vím, že až ho zas uvidím, tak bude panika . Myslím si, že je to i svým způsobem zdravé a prospěšné Když to má samo svoji mez.

Hlavně aby dotyčný nepoznal, že k němu něco cítíš, ono se ty rozzářené oči a nadšení z komunikace s ním špatně maskují ) Ať ti pak nezačne dělat nějaké plané naděje, protože si bude chtít pohladit ego, a ty se do toho nezamotáš... Čím míň ho uvidíš, tím rychleji tě to přejde

Já věřím větě "sejde z očí, sejde z mysli". Taky mi takhle jednou domotal hlavu jeden člověk zatímco jsem byla ve vážném vztahu a nechtěla nic měnit. Prostě potom stačilo se mu vyhýbat a donutit se na něj nemyslet, zaměstnat hlavu něčím jiným (nejlépe partnerem) a hlavně si nepředstavovat co by kdyby a hledat v jeho chování náznaky. A rozhodně to "odmilování" netrvalo dva roky, neboj Po čase to vyšumělo a teď se tomu směju Zásadní je se s ním nějakou dobu aspoň nevídat.

Ahoj mám to taky, u dvou kluků už 5 let nevím co s tím..