Smazat

Postižený člen rodiny

Jedna diskuze mě přiměla zamyslet se více nad porody postižených dětí. Máte někdo doma postižené dítko, sourozence, nebo jiného člena rodiny? Kdy k postižení přišel? Od narození, nebo hrou životních osudů? A jak jste se s tím smířili? Změnilo vám to nějak život?




 

Evelyn
Vím,že máš postiženého syna a slovo retarda tě asi nadzvedlo,ale to není nic hanlivého.U nás vzniklo z pořadu na TV Nova "Carda-retarda",no ale už se stalo a asi zbytečně vysvětlovat.
Píšeš,že máš syna v týdenním stacionáři.I tady u nás je ústav,kde jsou postižení,moje nejlepší kamarádka v této sféře pracuje a vím,že spousta rodičů své děti prostě nezvládá a tak pro ně hledají zařízení,kde by dětem bylo dobře.
Její kolegyně má 14ti leté dítě,které je slepé a hluché na úrovni kojence,bez stacionáře by se neobešla vzhledem k tomu,že do práce chodit je nutné.
Život s postiženými lidmi je těžký...hrozně těžký.Jim je to většinou jedno a okolí se trápí.Oni si žijí ve svém světě.
Je to stejné,jako když někdo v rodině zemře...mrtvý má klid a pozůstalá rodina oplakává,vzpomíná.

arrow
Neprodává v Bazaru

Cituji Laky: Vím,že máš postiženého syna a slovo retarda tě asi nadzvedlo,ale to není nic hanlivého.

Ne, já jsem to nevzala jako urážku, jenom jsem ten tvůj výraz použila jako jeden z možných výrazů a vím že jsi to nemyslela zle. Taky to s dcerou někdy podobně odlehčujeme.

Cituji Laky: Život s postiženými lidmi je těžký...hrozně těžký.Jim je to většinou jedno a okolí se trápí.Oni si žijí ve svém světě.

Ano někdy je to hodně těžký a i když jsem se s tím nikdy nesmířila tak se už dávno netrápím, nemá to cenu, změnit se to nedá....Syn je šťastný....kdo z nás to může říct? Miluje všechny lidi, je veselý, otevřený, miluje hudbu, má spoustu přátel, citově bohatý život, co by za to spousta lidí dalo.

Přečetla jsem všechny příspěvky a docela mě překvapilo, že se takhle změnil název tématu, původně jsem chtěla vědět, jak se s narozením nebo postižením dítěte nebo prostě blízkého člověka smířeli jeho nejbližší, ale i pár takových příspěvků se tu objevilo, tak budiž...Já sama v v nejbližší rodině postižení nemám, bráška má sice malou vadu srdce, lékaři doporučovali potrat, máma řekla ne a jsme hrozně rádi, protože to vůbec není vidět, je to normální zdravý človíček a nevím, co bychom si bez něj počali, jen jezdí pravidelně na kontroly, bere léky a lékaři při narození pronášeli prognózy, že se později asi operaci nevyhne, ale dnes už to tak černě nevidí. S postiženými jsem se setkala jen "zvenčí" a je to strašné, kolikrát, když to vidím, tak si říkám, že by pro ty lidi bylo lepší, kdyby se nenarodili, nebo kdyby tu nehodu nepřežili, ale samozřejmě záleží na míře postižení. Evelyn
přeju hodně sil

arrow
profile_image
suchar
od 3. 4. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Já mám 4 letého syna,který je tělesně a mentálně postižený od jeho 2 měsíců,kdy mu lékaři zjistili Westův syndrom! Dlouhé a velmi časté epileptické záchvaty(30 záchvatu denně),syna naprosto zastavili ve vývoji! Dlouho trvalo než jsme si uvědomili,že syn už nikdy nebude běhat,hrát fotbal a že nikdy nebude samostatný.Neříkám že jsme se smířili,s tím se člověk nikdy nesmíří,ale snažíme se s jeho postižením žít ,jako ostatní rodiny se zdravými dětmi .Dojíždí do spec.školky,kde je strašně moc spokojený .Já díky školce můžu aspon na chvíli do práce,kde jsem také moc ráda.Pracuji s postiženýma lidičkama a je s nimi sranda,ti mě nutí chvíli zapomenout na starosti,kterých je mnoho.Syn zatím nechodí,nemluví ,ale i tak dělá maličké pokroky ,které nám dělají velikou radost!
Evelyn
Strašně Tě obdivuji a musím Ti dát za pravdu o všem co jsi tu napsala

Moje sestřička je od malinka mentálně postižená - nechodí, nemluví, sama nezvládne absolutně nic, často epileptické záchvaty. Vrozená vada to nebyla a mamce nikdy žádný doktor neřekl, co za tím teda vězí. Myslím, že hlavně pro ni to musela být těžké období ve dvaceti mít postižené dítě. Do ústavu ji nikdy nedala a vím, že dokud bude moct ani nedá.
Jinak v dětství jsme často jezdili na tábory věnované postiženým dětem, musím přiznat, že jsem nikdy nelitovala, že jsem nejela na tradiční dětské tábory.. na ty s postiženými dětmi mám nejlepší vzpomínky.. ten jejich svět, nikdy nekončící dobrá nálada, často i opravdu velký talent at už výtvarný tak dokonce herecký je pro mě něčím neskutečným.

arrow
Neprodává v Bazaru

Cituji lucinkaf: Přečetla jsem všechny příspěvky a docela mě překvapilo, že se takhle změnil název tématu, původně jsem chtěla vědět, jak se s narozením nebo postižením dítěte nebo prostě blízkého člověka smířeli jeho nejbližší, ale i pár takových příspěvků se tu objevilo, tak budiž...

Pokud se mým přispěním debata svezla trochu jiným směrem tak se omlouvám, ale musela jsem se o tom zmínit. Protože pokud má rodina postižené dítě přijmout takové jaké je a dokázat o něj do konce života pečovat a naučit se s tím celoživotním trápením žít, je především nutné aby se změnil postoj společnosti k těmto lidem. Situace se oproti minulosti o dost zlepšila, ale stále je mezi námi spousta lidí kteří nad postiženými nos a považuje je za neplnohodnotné nebo dokonce podřadné lidi které skoro uráží že se na ně musí vůbec koukat a pro které by bylo dle jejich názoru lepší kdyby nežili. Je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás nemáme předplacené právo na zdraví. Může se to stát komukoliv z nás, stačí úraz, nemoc a můžeme být na pomoc druhých odkázáni i my nebo někdo z blízkých.

arrow
profile_image
karamelka
od 16. 2. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji Evelyn: Je potřeba si uvědomit, že nikdo z nás nemáme předplacené právo na zdraví. Může se to stát komukoliv z nás, stačí úraz, nemoc a můžeme být na pomoc druhých odkázáni i my nebo někdo z blízkých.

To máš hlubokou pravdu. Už několik let se doma starám o svoji zcela bezmocnou, ochrnutou babičku. Nikdo nemůže vědět dne ani hodiny, kdy ho zdraví zradí a zařadí se mezi postižené lidi. A jenom pro zajímavost: babička sportovala, žila zdravě, nikdy nekouřila...

arrow
profile_image
noranora
od 25. 7. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji karamelka: Už několik let se doma starám o svoji zcela bezmocnou, ochrnutou babičku. Nikdo nemůže vědět dne ani hodiny, kdy ho zdraví zradí a zařadí se mezi postižené lidi

Přesně tak to je. Můj otec byl taky naprosto fit a zdravý a pak se během několika momentů z něj stal úplně nemohoucí člověk. Pečuju o něj už 12 let, přerušila jsem kvůli tomu slibně nastartovanou kariéru a je to zásah do života celé rodiny. Nikdo, kdo to nezažil, si neumí představit, jak je taková situace náročná fyzicky, ale i psychicky. Naprosto toho ale nelituju a myslím, že je to dobré i pro moje děti, když vidí, že se postižený člověk prostě neodepíše, ale že je dál součástí rodiny. A když musejí děti taky pomoci s některými věcmi týkajícími se péče o dědu, tak si snad z toho něco odnesou i do života.
Tobě přeju hodně síly, vím, jak moc je jí potřeba.

arrow
profile_image
karamelka
od 16. 2. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji noranora: . Nikdo, kdo to nezažil, si neumí představit, jak je taková situace náročná fyzicky, ale i psychicky. Naprosto toho ale nelituju a myslím, že je to dobré i pro moje děti, když vidí, že se postižený člověk prostě neodepíše, ale že je dál součástí rodiny.

Mluvíš mi z duše. Taky ničeho nelituju, ani svého VŠ zdělání, ani kdysi slibně nastartované kariéry. Vždyť k čemu by nám to všechno bylo, když bychom měly pocit, že jsme zklamaly ty, které tolik milujeme a že jsme jim nedokázaly být oporou, když nás potřebovali?
Máš můj velký obdiv, 12let péče o tatínka, to už je opravdu kus života. U nás je to polovina.
Taky ti přeju hodně síly a hlavně pevné zdraví. Drž se!

arrow
profile_image
Maika
od 14. 2. 2008
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

noranora + další

jsi určitě skvělá ženská I když jsem sama zrovna tohle nezažila, umím si představit, jak těžké to musí být ... Rozhodovat se, jestli jsem tady na světě kvůli sobě ( a teď to nemyslím vůbec zle), nebo kvůli druhým musí být náročné ... Já tedy taky věřím na to druhé

arrow
profile_image
Aprilia2009
od 22. 4. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

MarketaK
zdravím. mám doma psychomotoricky retardovanou 3-letou dcerku, prakticky od narození, ke dnešnímu dni 7 diagnoz, z nichž nejzákladnější a nejtěžší je maligní farmakorezistentní epilepsie, prakticky nezjistitelný původ a která byla základem pro její retadraci. od narození bojujeme proti nemocem, lékařům, předsudkům. díky tomu, že jsme o svoji dceruku tolik bojovali, okolí, rodina i lékaři pochopili, že je to dítě jako každé jiné a za svoje prokletí nemůže, a o budeme se o ní ze všech sil starat celý život. nyní je zhruba vývojově na úrovni 2-4 měsíců a již dnes můžu říci, že dcerka takto zůstane. postupem času a to velmi rychle jsem pochopila, že s tímto nic nenadělám a nezměním stav věci, nezbylo mi, něž se smířit. život jde dál. neříkám, že je to jednoduché, ale zároveň, pokud se s tím člověk smíří a sám v sobě srovná, přestane řešit proč a co by kdyby, není to ani těžké. samozřejmě musíme svůj život podřídit potřebám a přísnému režimu dítěte, nicméně i my žijeme společenským životem a necítíme se nějak ošizeni. v dnešní době existuje spoustu možností, jak se vypořádat s postiženým členem rodiny, myslím tím různé příspěvky a kompenzační pomůcky. všem ostatním držím palce

arrow
profile_image
noranora
od 25. 7. 2009
Poslat SZ
Nemá galerii obrázků

Neprodává v Bazaru

Cituji karamelka: Vždyť k čemu by nám to všechno bylo, když bychom měly pocit, že jsme zklamaly ty, které tolik milujeme a že jsme jim nedokázaly být oporou, když nás potřebovali?

Tohle je krásně řečeno, naprosto souhlasím.
Maika
Díky, ale je to kolektivní práce celé rodiny, kdyby děti nepomáhaly a manžel nevydělával, sama bych to nezvládla, i kdybych stokrát chtěla. Sociální dávky pro člověka pečujícího o postiženého člena rodiny jsou minimální a projeví se to samozřejmě pak i na vypočítaném důchodu.
Aprilia2009
Smekám před tebou i ostatními, které tady psaly o svých postižených dětech. Všechny máte můj obdiv.

 

Téma Postižený člen rodiny je vyřešené (ukončené) - nemůžete do něj již přispívat. Tohoto stavu téma obvykle dosáhne, pokud nastane některé z následujících situací:

  • Příspěvky (rady, řešení) se v tématu začínají opakovat.
  • Příspěvky se začínají stáčet jinam, účastníci diskuse se původního tématu nedrží.
  • Téma je příliš široké, nově příchozí mají problémy se v něm orientovat.
Toto téma jsem založil/a, mohu ho tedy otevřít.
Své téma uzavírejte vždy (!) po úspěšném prodeji v Bazaru. Děkujeme!
Příspěvky
| smazat označené