Ahoj.
Už spoustu let mám takový zvláštní "problém". Já osobně jej jako velký problém nevidím, ale okolí občas ano. Pokud mám nejlepšího kamaráda, je to vždycky muž, moc si nerozumím s kamarádkami ženami(v poslední době vůbec).
Sama nedokážu mít v srdci mnoho osob, ani s rodinou si moc nerozumím, a tak pro mě kamarád znamená mnoho. Mám přítele, kterého miluji a není to žádná pubertální láska ale opravdový vztah. Ale mám i kamaráda, kterého jsem se nedokázala vzdát ani když jsem si našla přítele. On je totiž první opravdový kamarád, který se neozve jen když něco potřebuje, pomůže mi v nesnázích, nevysměje se mi a povzbudí mě. Je v některých věcech naprostý protiklad a proto si máme pořád co říct, fascinuje mě jeho život, naprosto odlišný od mého.
Jediné, co mě mrzí, že jsme se nikdy nesetkali záměrně mimo školu. Moc bych si přála být se svým kamarádem a smát se i mimo školu, zabývat se společnými zájmy a být prostě spolu jako kamarádi. Když jsou prázdniny, často si píšeme, ale to je nic proti osobnímu kontaktu. Jenomže mám strach, že se to nehodí, protože jsem zadaná a bralo by se to, že randím s jiným. Samozřejmě bych vždy dala přednost příteli a netajila bych mu to, ale nevím, jak by se na to dívalo okolí. Navíc jak to kamarádovi navrhnout aby to nevyznělo blbě? Nikdy jsem se ho na to neptala, ale párkrát naznačil, že by mi přál být u něho doma a např. společně se pustit do něčeho, co nás baví. A pro upřesnění, známe se 3 roky.
Máte někdo podobné přátelství jako já? Dá se takové přátelství udržet i při vztahu? Jak se pak s takovým kamarádem scházíte?