Přemýšleli jste někdy o sebevraždě

Je statisticky dokázané, že myšlenka na sebevraždu se objevuje už u většiny dětí do 12let.
Dokud jsem si tuhle informaci nepřečetla v jedné knížce, tak mi přišlo, že jsem na to nikdy ani nepomyslela. Od té doby si uvědomím, že si představím ve vypjatých chvílích "co kdybych tu nebyla, co by bylo", ale mám sebe a své blízké opravdu moc ráda nato, abych si něco udělala.

Jinak zajímavé čtení na wikipedii: "Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení."

Hodně v pubertě, první láska .. atd

Ani minutu!

Já si to přečetla když mi bylo asi 18 a v tu chvíli bych přísahala, že mě to nikdy do té doby nenapadlo...ale jde o to, že si to nejspíš ani neuvědomíme, že na to myslíme/pomyslíme.

Pravda, první láska - ta dělá divy .

Mnohokrát mi bylo psychicky zle. Měla, jsem období, kdy jsem byla hodně citlivá na všechno, ale nikdy jsem nějak reálně neuvažovala nad tím, že bych se zabila. Vždycky jsem se nějak snažila vyhrabat z problémů a vždy se mi to povedlo.
Sama zabít bych se dokázala jenom ze zdravotních důvodů - kdybych měla nějaké ukrutné dlouhotrvající fyzické bolesti, ale tohle samozřejmě v této situaci nedokážu jednoznačně posoudit. Mám pocit, že všechno ostatní se dá zvládnout krom toho, kdy člověku selhává tělo

Přemýšlela, ale neudělala bych to..

Já ano.Pokusila sem se o ni a povedlo se mi to!

Pokus o sebevraždu mého bráchy,který se rozhodl svůj život ukončit rychlou jízdou autem nárazem do stromu, mě z toho natolik vyléčil,že ať už je situace jakákoliv,
nikdy už by mě nenapadlo,nad něčím takovým přemýšlet nebo to dokonce udělat.
Vím jak brácha ublížil mě,našim,celý rodině,že bych nikdy v životě nechtěla,aby to stejný cítily znovu. Taková bolest,se nedá ani popsat. Nikdy opravdu nikdy
Pak se člověk začne dívat na ten život opravdu úplně jinak.....

Přemýšlela, zkoušela.

Bohužel se mi to stalo v rodině, takže jsem nad sebevraždou hodně přemýšlela - ale z pohledu sebevraha. Co ho k tomu vede, jak musí být ten dotyčný zoufalý, že něco takovýho dokáže udělat. Nechat tady rodinu, kamarády, kteří nemají ani tušení proč...
Nechtěla bych to už nikdy zažít. Do té doby jsem na sebevraždu nikdy nepomyslela a od té doby už vůbec ne.

Áno ,premýšľala. Pred pár rokmi skoro denne. Skončila som u psychiatra. Napriek tomu,že som vedela,že by som nato nikdy odvahu nenabrala, bolo mi jasné ,že by to bol najľahší útek od reality a problémov. No človek s depresiou mnohokrát iné východisko už nenachádza.A preto,lebo som mala rovnaké pocity, neodsudzujem ľudí , ktorí sa to v tom momente života rozhodli spraviť. Síce sa týmto ľuďom okolie často snaží pomôcť a ukázať im, aký je život krásny, že je prečo žiť, veľmi často sa to minie účinku. Sama na sebe som spoznala,že pomôcť a nakopnúť sa dokážem iba ja.
Niekedy je to aj posledný výkrik človeka o pomoc, o to,aby si okolie všimlo ,že aj on existuje a má právo žiť a má problémy. V každom prípade, každé pomyslenie na samovraždu je strašne smutná vec.

Dřív jsem odsuzovala kamarádku se třema malými dětmi, že se chce zabít.
Jak by jim to mohla udělat, že jo. Říkala jsem si.

Ale netrvalo dlouho a sama jsem stála v podobné situaci, kdy jsem neviděla jediné východisko, než konec.
A jestli máš v tu chvíli milující rodinu, Ti přidá akorát tak výčitky, a přiloží polínko na tu hromadu těch sraček, ve kterých se suicidní člověk nachází. Oč více je zavrženíhodný, když dokáže být "sobec".

Ale holky, každej je sobec. Ať už si to přiznáme nebo ne, jsme na světě především kvůli sobě a vše děláme primárně pro sebe.

I ty děti se nám rodí proto, že je chceme my, ne proto, že by nás o to ony samy žádaly.

Světské závazky a láska nás tu může pozdržet. Ale to konečné rozhodnutí "zůsatat" musí vycházet z toho, že já tu chci zůstat. Ne kvůli rodině. Kvůli sobě. Jinak to nemá smysl.
Udržovat fyzické tělopři životě, když duševně jsme dávno mrtví...

Jsem tady, a nehodlám se v nejbližší době zabít. Ale poté, co jsem si to sama zkusila jaké to je, už mám na sebevraždu jiný pohled. Neodsuzuji. Nevím, jak sebevrahovi bylo, nejsem od toho abych to posuzovala. Je to jeho právo, jeho rozhodnutí.

Já ano, poměrně hodněkrát, ale vím, že bych si nikdy nebyla schopná nic udělat, mám panickou hrůzu ze smrti ...

před pár týdny jsem někoho ztratila, život jako by v tu chvíli ztratil význam, chodíte, pracujete, ale vlastně nic nevnímáte. Těšila jsem se na každou noc, která mi vezme myšlenky a vzápětí proklínala každé další ráno, které mi je probudilo. Záleží na člověku jak se k tomu všemu postaví a pak jen čas nic a nikdo jiný Vám nedokáže pomoct lépe. Po pár dnech, týdnech se vždycky vyjasní já jsem pak najednou viděla svoji mamku, tátu, bráchu, kamarádky a hlavně svého syna a ty všichni stáli za to žít a jít dál.....ale teď si představte, že jsou lidi který tohle nemají nemají svoje zázemí svoji rodinu a ani přátele a čas je akorát ničí....kdo jim pomůže? je těžké soudit a těžké se vžívat a co se tyče toho, že skáčou pod vlaky a souprav metra nebo se řežou já osobně si myslím, že bolest necítí ne větší než tu co mají v srdci a v hlavě už kolem sebe ani lidi nevnímají vidí jen sebe ONI v tu chvíli nevidí Nás tak jako My neviděli celou dobu JE

Nsd sebevraždou přemýšlím v podstatě kdykoli kdy mám nějaký vztahový problém...ale opravdu "jen přemýšlím", nikdy bych to neudělala.