Přemýšleli jste někdy o sebevraždě

Myslím, že výrazy někoho o sobeckosti jsou úplně mimo. Ono se těžko chápe, co se sebevrahovi odehrává v hlavě.
Já jsem o tom přemýšlela od nějakých 10, 11 let soustavně, dokonce jsem si i vymýšlela přesné plány. Vždycky mě zastavilo akorát to, že bych sestru nechala doma samotnou a jak by bylo mně, kdyby si něco udělala ona.
Sobecký není sebevrah, ale jeho okolí, které ne, že nevidí, ale nechce vidět, že se něco děje. Já si přijdu sama za sebe plně odpovědná, ale v nějakých čtrnácti letech, kdy jsem prosila o pomoc všechny, včetně školního psychologa, učitelů, prarodičů, dokonce policii, a nikoho moje (respektive moje a sester) problémy nezajímaly, jsem byla vážně zoufalá. Dneska vidím právě tu aroganci, bezohlednost a absolutní sobeckost (proč by učitelku zajímalo trápené dítě, že) odsuzuju a žádné instituci nevěřím. Smutný je, že sebevrahové jsou objektivem zájmu až ve chvíli, kdy leží na kolejích.

Smutné , doufám, že už je to za tebou a dnes se máte lépe.

Myslím ale, že holkám šlo hodně taky o ty demonstrativní sebevraždy, kdy na sebe někdo chce jen upoutat pozornost. Měla jsem kamarádku, které se prakticky nic nedělo, jen si ve svých 13ti přišla málo ve středu zájmu, tak spolykala spoustu prášků a všechny tím vyděsila. Dnes říká, že byla blbá, že to ví, ale i takové neopodstatněné sebevraždy se dějí.
Pak je spousta lidí, kteří neunesou dluhy a tlak s dluhami spojený. Měla jsem známého, který takto ukončil svůj život. Vlastně tím dluhy přenechal rodině, k tomu ještě ohromný zármutek. To je rozhodně sobecké.

Tvůj problém byl a je úplně jiného původu - děsí mě ta ignorace institucí a všechny bych do jednoho vyházela. Takoví lidé na svých místech nemají vůbec co dělat a rodinu raději nekomentuji.
Jak jsem psala výš, doufám, že už jste se ségrou v pořádku

Tohle je hodně těžké soudit, někdo umí problémy skrývat, neumí si říci o pomoc, těžko se posuzuje, jak moc to je vážné a nebo kdy jen přehání...

Neřekla bych. Minimálně má postižený vždy rodinu nebo přátele, spolužáky, kolegy. Ti, pokud nejsou slepí, tak musí vidět, že je něco v nepořádku. Ačkoliv bych řekla, že je, bohužel, více sebevrahů, kteří si nestěžují, tak pokud nemá v okolí totální ignoranty, tak to poznají. Problém je pak už jenom ten, že v dnešní době se každý stará o to, co nemá, ale to podstatné nikoho nezajímá.

Vidět můžou, ale násilím ho táhnout k psychiatrovi nemůžou. On si musí uvědomit svůj problém a on ho musí chtít řešit. Ostatní ho pak můžou podpořit. Jinak to ale nejde.

Někdo třeba nechce, aby "byl zachráněn", nebo nechce problémy zatěžovat ostatní.

Nemusí jít jen o sobce a ignoranty v okolí. Nepoznáš to vždy, když dotyčný dobře uniká...mně se to dařilo dost dlouho, a byl to pro blízké šok.
Velký šok. Takový, že mi někteří neuvěřili dodnes, jak moc to bylo zlé. Vlastně celou pravdu zná jen má lék. dokumentace.

Neuvěříte, když vám napíšu, že můj muž žil několik let s alkoholičkou a "neviděl" to. On to opravdu netušil, neviděl.
Mně samotné to není jasné. Ale opravdu se to stalo.
Viděl, že se občas odtahuji apod., ale přisuzoval to mému ostychu a náladám, nikdy by ho nenapadlo, co je za tím.

Když jsem se rozváděla, přemýšlela jsem jestli chci tady na tom zasr... světě být. Nic jsem nezkusila jen kvůli holce, představila jsem si jak by bylo mě kdyby mi odešla máma a vím, že na to nemam právo jí to udělat.
Dneska si život zase užívám. Kdyby tak šlo všem sebevrahům vysvětlit, že bude lépe !!

Souhlasím s Patty. Taky musím říct, že ne vždy je na člověku něco poznat. Z vlastní zkušenosti. Ve druháku na střední se nám zabila spolužačka - bylo nás jen 18 ve třídě, takže jsme byli taková rodina, hodně jsme si rozuměli všichni dohromady. Ta spolužačka byla veselá, strašně chytrá holka, pamatuju si jako dnes, že jsme ještě v pátek plánovali, že začneme sbírat peníze na maturák a že co nejdřív pojedeme celá třída na chatu na hory a v pondělí nám oznámila paní ředitelka, že se ta spolužačka oběsila... Teď je to pět let a musím říct, že mám výčitky ještě teď... A asi je budu mít tak trochu pořád, že jsme jí mohli možná nějak pomoct... Ale tenkrát by to do ní vážně nikdo neřekl..
A k otázce zakladatelky: přemýšlela, ale jen v tom smyslu, jak už tu psaly holky - co k tomu člověka dovede, co se mu honí hlavou... já sama sebe mám moc ráda na něco takového...

Často, po zvážení k realizaci nedošlo (matce bych to prostě neudělala). Upřímně mě vždy překvapí, že jsou lidí, kteří ne, ale asi je to tak správně.

kamarádce se stalo něco podobného, táta byl zadlužený (hypotéka na auto, barák) a už to neunesl a skočil pod vlak.. :/

já osobně nad sebevraždou taky uvažovala, ale neměla bych na to odvahu..

Já jsem se o to pokusila, sežrala jsem prášky a pořezala se. Záměrně píšu pořezala a ne podřezala, ptž přes ty šlachy to sakra nešlo
No, našla mě máma, máma byla taky ta, co to uklízela.

Myslela jsem na to, jak sem nepatřím a že je dobré, to co dělám, že si nezasloužím žít, žije tu 7 miliard lidí, o jednoho mín planetě Zemi aspoň prospěje.
Důvod si každý najde, ale je to jenom slabošství, výkřik do tmy. Když jsem otevřela oči na JIPce, byla jsem hrozně ráda, když jsem viděla ta světla nade mnou.... Byla jsem fakt ráda, že žiju.

Retrospektivně si za vším stojím, všechno zlé je k něčemu dobré a když někdo nemá chuť žít, měl by mít právo si život vzít, ale vzkaz pro všechny sebevrahy : Situace MÁ východisko.

Beru to jako fázi mého pubertálního života, teď žiju s přítelem, máme pejska, jsem moc šťastná.
Když někdo opravdu chce, tak všechno jde, Jak najít si ty "správné" důvody, proč něco udělat, tak naučit se žít zkrátka pro to, že tu žít CHCE.

V pubertě je to fakt smutné...ale časné, tyhle myšlenky,a dokonce i pokusy.
Mě to v pubertě ani nenapadalo, to až ve středním věku. Ztráta jedna za druhou.
Moc ráda bych to udělala, ale pořád mě tu něco drží.

nejspíš já sama. Nejspíš tu ještě ve skutečnosti být chci.

Ale když už se jednou rozhodnu, vím, že probuzení na JIP a vrácení do života by bylopro mě velkým zklamáním. Protože svůj odchod si dobře rozmyslím. A jak (jestli) se jednopu rozhodnu, tak mám důvod a FAKT bych nebylaráda, kdybymě někdo tahal zpět.

no....v minulosti nikdy...teta mi umřela na rakovinu a když jsem viděla jak strašně chtěla žít tak jsem si na to v nejhorších momentech vzpomněla.
Momentálně nad tím přemýšlím pořád víc a víc.všechno mě strašně bolí,stali se věci co neumím překonat...asi je to tím,že trpím depresí.Ta nemoc je hrozná.A nepomáhá mi vůbec nic...po počátečním zlepšení ani doktor.
Jediné,proč jsem to zatím neudělala je moje milující rodina....zničilo by je to.
Ale vážně se bojím,zda to na mně jednou nepřijde a nebude konec.

Nikdy nevíme, co nám život připraví, a jak budeme danou situaci řešit. Já nad sebevraždou přemýšlela, protože jsem byla nemocná a prognóza nebyla moc dobrá. Ale po operaci a chemoterapii se zatím zdá, že se to pomalu dává do pořádku. Každopádně, pokud by se mi mělo vrátit to, co už mám za sebou a věděla bych že není šance a skončím na lůžku, nepohyblivá, v bolestech atd. tak to udělám, za prvé proto, že jsem srab a tohle bych nechtěla zažít ,a za druhé protože bych nechtěla , aby mě takhle viděli blízcí.Pro mě je prostě noční můrou skončit bezmocně ležící někde v nemocnici.Navíc jsem měla kamaráda, co se zabil, dřív jsem ho za to nenáviděla, jak to mohl udělat apod. Dnes chápu, proč to udělal a navíc, jak to říct, ne že bych ho obdivovala ale svým způsobem ano-ukončit svůj vlastní život vyžaduje hodně odvahy, pokud to člověk myslí vážně, tak je to opravdu definitivní řešení a odvaha je k tomu třeba.

hmmm.....ale porad pochopím lidi,co se ocitnou v extrémně těžké životní situaci,která se stane nezvladatelnou,nebo v bolestech které nejde vydržet...
Ale mne nepochopí nikdo,ani já sama...proto si myslím,že není možné si říkat,jak jste si nevšimli náznaků na někom ve svém okolí. Jelikož třeba trpí nějakou duševní poruchou a nedáva najevo to co se v něm děje a výrazné problémy nemá...