Přeju pěkný den holky,
potřebuji poradit, jak se oprostit od toho hnusného štítu, co vůči, vesměs, chlapům mám.
Jsem taková už od malička. Asi výchova, taky osobnost. Nemám žádné špatné zkušenosti, proč bych si měla držet takový odstup od chlapů. Přisuzuji to také výchově. Rodiče mě nedokázali nikdy obejmout, pochválit, podržet, do něčeho nakopnout, nikdy- tobě to ale sluší.Nic, nic. Nebo cokoli, co by mi udělalo radost....
Mám hrozně tvrdou skořápku, ale nechci už taková být !
Je mi 24 let. A tolik chlapů se jen díky té odtažitosti na to raději vykašlalo, než čekalo, že se rozhoupu. Čím jsem starší, tím je to lepší. Dříve jsem nedokázala nikomu napsat ani jako první např. sms. Nedokázala jsem klukovi dát jen blbou ruku, obejmout ho (to vlastně nedokážu ani teď). Bylo mi proti srsti říkat kamarádkám zdrobněle. A to nemluvím o tom, oslovit svého přítele "miláčku".Nebo do očí říct miluju tě. Nedokážu sama přijít a dát mu prostě jen tak pusu, polibek.
Nevím jak to řešit, už mě to nebaví pořád poslouchat, jak jsem chladná. Že jsem jeptiška. Arogantní.
Nikoho si nepřipustím k tělu, aniž bych měla důvod.
Pár vztahů jsem měla to sice jo, ale ti kluci byli tak zamilovaní, že jim to bylo jedno.
Nejsem zlá, arogantní nebo nějak zákeřná. Uvnitř jsem pravý opak toho, co ukazuji navenek.
Někdy mám chuť si říct DOST. Na všechno se vykašlat, ten "štít" zahodit. Ale pak jak jsem v té situaci, zase si ten "štít" vytvořím. Tak to dál nejde..