Přílišná chladnost vůči lidem

Já také ne a výchovou to není, tu jsem měla OK. Jediný, komu jsem schopná dát pusu a mluvit zdrobněle je moje kočka.

Reaguji na crazyiik:
Je to zřejmě dáno nedostatkem lásky ve tvém dětství. Musíš se to hold naučit sama. Naučit se sebelásce. Můžeš třeba navštívit psychologa, pokud je to zlé a nebo začít chodit na nějaké semináře, číst knihy a začít pomalu měnit svůj život. Překonat se to určitě dá.

Jsem úplně stejná jako ty...už pár let žiju s přítelem a dost často je to předmětem našich hádek. Já ho mám ráda,jenže prostě nedokážu jen tak přijít a obejmout ho. Prostě něco ve mě to nedovolí. Kolikrát jsem přemýšlela čím to je,ale asi něco bude opravdu z toho dětství,jak tady někdo psal. Chtěla bych být jiná,jenže si myslím,že už se nezměním. Kolikrát jsem to přítelovi vysvětlovala,někdy to chápe jindy je naštvenej. Jsem prostě chladná,ale uvnitř úplnej opak,jak píšeš ty. No kdyby tohle šlo nějak léčit jsem první zájemce

Reaguji na panickajanicka: Jo na kočičku jsem zapomněla Té dokážu dát i sama od sebe pusu. Myslíš, že výchova to není ? Mám dva sourozence, ti jsou na tom dost podobně. Nevím jak to mají ve vztahu ti dva. Ale jsou taky takoví odměřenější. A to bě to nevadí? Nebo jak to řešíš?

Já mám ten samý problém jako ty, dokonce jsem i stejného věku. Podle mě je to tak, jak psala slečna výše. Nedostatek projevů lásky, když něco, hned jsem byla blbá a moje sebevědomí bylo neskutečně malý, ne-li žádný. Jsem odtažitá k lidem, také na ně působím chladně až arogantně, ale prostě to ke mně už tak nějak patří. Já totiž nemám problém projevit své city k příteli. Jsem s ním svá, a úplně jiný člověk. Jsem extrovert, ale věci ze svého soukromí nikomu neříkám, krom přítele. Tak nějak si držím odstup, aby mě lidi nezklamali, neublížili...
Zkus na tom zapracovat, není to nic, co nemůžeš změnit. Mně tomu pomohl přítel...

Reaguji na Elienka: Nemáš nějaký tip, na nějakou dobrou knihu? Vím, že to musím změnit u sebe, u koho jiného. Ale jak? Je to těžké.

Reaguji na iveta s: Tak, tak. Ani nevíš, jak tě chápu. Vnitřeně strašně mooooc chceš, ale jako by tě někdo držel. Taky jsem to pár svým známostem vysvětlovala. Že prostě taková jsem, že to není tím, že bych nic necítila, ale že jsem taková chladnější. Že to mám výchovou. Řekli mi, ok, jsem rád, že jsi mi to řekla, ale stejně v budoucnu to dělala neplechu.

Reaguji na petula88: Jak na tom mám zapracovat? Nebo jak jsi na tom zapracovala konkrétně TY?

Je mi to moc líto To co popisuješ s rodiči jsem taky zažila nebo ještě zažívám a zažívat budu, dokud s nimi budu bydlet, ale dokázala jsem se převychovat. Dá se říct, že už mě nic netrápí a jsem vyrovnaná.

Reaguji na crazyiik:

Elienka má pravdu, potřebuješ se naučit sebelásce.

Měla jsem to stejně. Rodiče mi neprojevovali lásku, nebo nějakou podporu.
Naučila jsem to sama, protože chci vést jiný a hezčí život.
Mě samotnou naplňuje nakonec to, že to co mě samotné celý život chybělo, se snažím dávat svému okolí. Manžela zahrnuju láskou, obdivem, respektem a něžnostma - asi proto, že to samé chci dostávat zpět.
A dělá to dobře mému srdci.

Knížek už mám taky nějakou řádku přečtených, klidně se podělím o tipy

není to těžké. Je nám předkládáno, že člověk nějaký JE, nějak ho vychovala rodina a nelze s tím NIC dělat. Opak je pravdou. Stačí chtít a můžeš změnit vše ve svém životě, nitru, a hlavě. Minulosti se nikdo z nás nezbaví, o tom to ale není. Jde o to se s tím vyrovnat, odpustit, a jít dál. Uvědomit si, že to JÁ držím svůj život se SVÝCH rukou a nikdo jiný.

neříkám že to bude ze dne na den, ale jde to. Mě se to povedlo. A jsem na sebe hrdá, že jsem se rozhodla změnit svůj život k lepšímu

[cituji=crazyiik]Reaguji na panickajanicka: Jo na kočičku jsem zapomněla Té dokážu dát i sama od sebe pusu. Myslíš, že výchova to není ? Mám dva sourozence, ti jsou na tom dost podobně. Nevím jak to mají ve vztahu ti dva. Ale jsou taky takoví odměřenější. A to bě to nevadí? Nebo jak to řešíš?

jinak je mi taky 24 asi nějaký prokletý věk
Já nevím...myslím, že jsem měla výchovu vpořádku, jestli to můžu posoudit, mamka mě uměla pohladit, tak já nevím, v čem by to mohlo být. Je to prostě ve mně. Mám bratra a ten takový problém nemá (nebo se mi to aspoň nezdá). Vadí mi to, ale už to nějak neřeším, spíš na to nemyslím. Ti , co mě znají, ví, že nejsem necitlivá a že za to nemůžu...takže nad tím raději nepřemýšlím, ale také bych to samozřejmě chtěla změnit, doufám, že budu umět projevovat taková gesta třeba ke svému dítěti , nebo tak (pokud ho budu mít). Nevím fakt co s tím, myslela jsem, že to časem přejde, třeba ve vztahu k příteli, ale ne. Tak nějak se bloknu, je mi to trapné, nebo nevím, proti srsti. KDyž si to představím, že to udělám, řeknu si, že jo, zvládnu to, dát první pusu nebo obejmout, ale pak to neudělám. Nejde to.

přesně tak

Neni to taky tim, že prostě němáš ráda zdrobněliny? U mě to tim třeba je. Dokážu dát pusu a všechno, ale ''roztomile'' moc mluvit neumim a ani nechci. Přemůžu to a řeknu třeba miláčku, ale musim se dost přemáhat a vždycky si připadám trapně. Naopak nemam ráda dyliny co to zas přehání a pořád řikaj miláčku, zlatíčko, nufíčku, bobánku atd. je mi z toho úplně šoufl a když to dělá chlap je to ještě horší.