Přítel potřebuje prostor

Jsme spolu necelé čtyři roky, z toho ty poslední dva se vidíme jen o víkendech, protože jsme každý přes týden byli v jiném městě. Já teď jdu za ním do Prahy, v lednu bychom spolu měli začít bydlet. Je to strašně hodný chlap, milý, pozorný, citlivý. Je to zároveň můj nejlepší přítel. Já jsem urážlivá, respektive když je problém, tak to dlouho nechám být, ale když to ve mě naroste moc, tak se prostě naštvu. Čas od času jsme se pohádali, respektive já jsem se hádala, protože jsem chtěla něco změnit. Ale nikdo nekřičel, nebyli jsme na sebe sprostí, nic. Na jaře jsem měla mraky starostí, strašných povinností, když jsme náhodou byli spolu tak jsme oba jen pracovali (museli jsme). Já pak měla pocit že už k němu nic necítím. Sice jsem s ním byla pořád ráda, ale nic jsem necítila. A jak se nakupili starosti, málo času, chyběli mi ty pocity, byla jsem na něj asi dva měsíce opravdu nepříjemná, urážela jsem se kvůli křivému pohledu, no prostě hrůza. Když to pominulo tak jsem se mu samozřejmě za všechno omluvila. Postupně se ve mně ta jiskřička rozhořela a já ho opět miluji jako ten první rok. Bohužel přítel letos začíná s bakalářkou, nemá zrovna jednoduchou školu, teď ještě dohání nějaké resty, má finanční potíže, potíže v rodině... Nějak se mu to nakupilo a nemá toho zrovna málo. Takže je to na něm docela znát, asi jako na každém. Poslední dva až tři měsíce máme opět opravdu hezký vztah, povídáme si, smějeme se spolu, spíme spolu jako už dlouho ne. Já jsem štastná moc a opravdu si myslím, respektive myslela jsem si že i on. Minulý týden jsem za ním přijela do Prahy, měli jsme moc hezký večer. Druhý den jsme si každý šli zařídit své povinnosti. Mě byla strašná zima a navíc pršelo, ale nějak jsme to do bytu doběhli. Pak jsme měli jít na vlak a předtím ještě něco koupit, brzy potom co jsme se vrátili a já ho požádala aby vzal děštník, že už takhle jsem docela mokrá a je mi strašná zima a vážně nechci nastydnout. On říkal že se mu to obrovské paraple pak nechce táhnout s sebou vlakem, že se mu nikam nevejde... Tak jsem ho prosila a přemlouvala ale nakonec jsme šli bez něj. Než jsme došli k metru tak mi byla vážně už strašná zima a začala jsem být protivná, že už nikam jít nechci, že chci rovnou jet. On to bral s humorem, smál se jak jsem nabručená.. Pak jsme dojeli na to nádraží, a šli jsme si každý koupit lístek. A já si řekla, že ho taky trochu naštvu. Takže jsem odešla a courala jsem tam po tom nádraží. Původní plán byl že se vyvztekám a vrátím se za ním a třeba se jěště někde stavíme než pojedeme. Ale mezitím on mi napsal že sedí ve vlaku a kde jsem já. A já mu na to napsala že jsem jela na ten nákup. Takže on odjel a já stála jak úplná blbka na nádraží, břečela jak želva a nadávala si, jak jsem to zase po***. On mi pak napsal jestli na mě má doma počkat, a já řekla že ne, ať si klidně jede domů. Pak jsme se dva dny neviděli, moc jsme si nepsali. Já jsem přikládala větší vinu jemu, protože on odjel domů a už se nevrátil, ačkoli mi bylo zle. Bože jak jsem byla pitomá! Každopádně jsem se nechtěla vidět. On mi napsal že když něco provede tak to vyžehlí, ale teď to nejde protože to není jeho vina... A mě to pak došlo. Omluvila jsem se mu, snažila se to vysvětlit, prosila jestli nemlžu přijet ráno... Nakonec přijel on odpoledne a řekl, že už to takhle dál nechce. Že nechce aby to mezi námi bylo ještě horší a v podstatě že se chce rozejít. Pak jsme se domluvili že si vezme chvíli na rozmyšlenou, tak nějak všechno to zvážit ale dál si budeme psát. Po prvním dnu mi přestal posílat pusy, prý odvykačka pro mě v rámci vyššího dobra. Pak z něj vypadlo, že to není kvůli tomu pondělku, a že být se mnou je mu pořád moc příjemné, ale že si myslí, že v současné době postrádá potřebné emoce. Já jsem mu řekla, že podobně jsem to cítila na jaře a že se to zlomilo, a jestli chce opravdu všechno zahodit kvůli téhle krizi, jestli opravdu nechce zjistit zda je tohle jen překonatelná krize nebo už konečná. Psala jsem mu zprávy typu že jsem s ním byla ten minulý týden, viděla že je se mnou štastný, šlysela jsem jak mi říká miluji tě a že to přece nemůže být vše ztraceno. A on že můžu mít pravdu, ale nemusím. A když se ho ptám, jestli se už vážně nechce vedle mě probouzet, smát se mnou a vše ostatní... A on že teď nechce myslet na takové věci a že od toho potřebuje pauzu. Co to znamená a co mám dělat já? Mám mu přestat psát takovéhle zprávy a zůstat jen u normálního psaní a čekat jak se rozhodne, nebo se mu mám dál snažit ukázat že přeci za jeden týden se toho tolik změnit nemohlo a že stojíme za tu zkoušku? Teď přes rok jsme měli dost stereotypní období, bydlíme na malém městě a není tu moc co dělat, navíc jsme museli každý víkend alespoň trochu pracovat... Takže tomu vztahu trošku ublížilo i to, ale teď jdeme oba do Prahy, konečně se posouváme dopředu... Já si prostě nemyslím že by kvůli tomu měl tak krásný vztah bez boje skončit. Ale nepletu se náhodou?