Na konci patnáctiletého vztahu jsem(32) poznala přítelova společníka. O rok mladší a svobodný kluk, voják z povolání, hlídající nějakého generála, tak týden volna a týden práce. Špinavý blonďák, 180cm, klučičí oči, zažraný lovec, myslivec odmala, školy a jiné..tak ještě pořád v lese. Nevím, co zajímavého na něm popsat sama, nechápu trošku sama, co na něm vidím. S přítelem má honitbu, tak když se jelo něco do lesa dělat, nebo lovit, občas jsme se potkali, jezdím ráda(lovit i chodit km po lese, vidím denně v práci sto klientů a padesáti členný personál, jsem ráda za samotu a ticho, s přítelem i dnes do lesa jezdím). Něco zafungovalo a začali jsme do sebe slovně vrtat, přestože se mi líbil spíš celou dobu jeho starší kamarád, vzhledově hezký, sexy prošedivělý, rozvedený, voják z povolání(teď je v Afgánistánu ) s chováním malého kluka, mi doslova učaroval. Ale odjel a mě už chybělo vrkání s někým(chyběl mi chlap už), přestože pracovně potkávám, nikdo mi nezavoněl. Tak nevím ani proč, vzpomněla jsem si na manželova společníka, našla mailovou adresu a jakoby omylem mu napsala.
Baví mě lovit, dlouho jsem neměla potřebu, s přítelem bylo krásně celé roky, nenapadlo mě někoho nahánět, Teď ale sama a chtěla jsem se zase červenat, když přijde smska, nebo pomyslím dál, pustím si fantazii na špacír a jsem celý den krásně mimo. Přestože mám náročné zaměstnání, druhým rokem dělám ještě školu, času moc nemám, pracuji na sobě, tak přece bych chtěla mít na koho myslet, komu napsat a zavolat, občas ho vidět a myslet na něj, jde pak vše lépe. Přišel mi perfektní, neměl čas, závazky..
Napsala jsem trošku peprný mail známé ze školy, píšeme si tak celkem normálně a poslala ho jemu. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat, nahrál mi a zeptal se, jak se jinak mám. Odepsala jsem, že už toho o mě ví dost, snad jen barvu a velikost spodního prádla(posílala jsem známé odkaz) a že bych se měla ptát spíš já. Netrvalo dlouho a s růžovkou ve tváři jsem četla, že barva ani velikost není rozhodující, že chce fotku..
Psali jsme si, chtěla jsem ho, on mě a než jsme se stihli domluvit, potkali jsme se s přítelem v lese, někam ho poslal a už jsme byli v sobě. Klepali se mi nohy jen při líbání a při té touze a strachu, že nemáme moc času, jsme stihli i rychlovku u auta. Bavilo mě to, měsíc jsem školila v Praze a tolik přeřeknutí a trapasů tím, že jsem myslela na něj a odepisovala na smsky během dne, jsem ještě neměla a školení byla i veselejší. Potkali jsme se v lese opět a přijel za mnou do práce, musela jsem na noční(nepřišli mi lidi do práce) a mohla jsem ho místo rychlovky, mít chvilku pro sebe(a to bydlím sama v bytě, nějak jsme se nestíhali domluvit).
Není nejhezčí, nejlépe vybavený, sex byl zvláštní, jak když jsme pořád jeden od druhého něco očekávali a ono to nepřišlo, ale chtěla jsem ho. Po měsíci, to už jsme si nepsali denně, psal, že chce, abych mu psala, ale že na psaní tolik není, jsme si napsali a dohodli se, že za ním dojedu do Prahy do bytu. I z této návštěvy jsem byla maličko rozčarovaná.
Od přítele jsem věděla, že má na netu profil a holky samy píšou, tak jsem koukla a našla ho. Starší fotky, proti kterým se zakulatil a hledal milou a hodnou... Vynadala jsem si, přestala mu psát, ale z hlavy jsem ho dostat nemohla. A nejde mi to ani teď.
Po měsíci bez kontaktu mi přítel mezi řečí sdělil, že se na mě ptá a i já na něj, dál jsme neřešili. O Vánoce jsme si napsali, odepsal, poslal pusu. Před týdnem jsem jela z Itálie z lyžování, rovnou ke kamarádkám a protáhly jsme do rána. Po náročné noci jsem se chtěla ozvat, že mě taxikář dovezl správně a dopsala jsem se jemu tentokrát úplně omylem, neviděla jsem na to únavou a nočním přejásáním. Napsal, že už zase jinam a já odpověděla a dál jsem už neřešila, věděla jsem, že by neodepsal nejspíš. Odepsal asi po hodině a ptal se můj plán ten den. Smska mě nevzbudila a pod dvou hodinách, kdy jsem mu to napsala, se už neozval.
Zakázala jsem si na něj myslet, neznám to a vůbec mě to nebaví, příteli jsem věřila, tenhle mě přivádí do varu a nemůžu ho vyhnat z hlavy a fakt bych to chtěla. Mám kolem sebe pěkné muže, vrkají na mě, já na ně, ale v hlavě mám nedospělého kluka, kterého bych chtěla, přestože rozum křičí:,, Ani náhodou! Nakope ti zadek. A děláš kvůli němu blbosti, nemáš to zapotřebí!"(myslím hledání profilu, přijde mi to teď ponižující).
Jsem narozená ve znamení berana a lovec. Nebyl jediný, co jsem sama a i přes lepší sex s jiným, jak jsem ulovila, už jsem ho nechtěla, pořád mám v hlavě osla. Proč tedy chceme a tolik stojíme o někoho, koho nemůžeme mít, nebo kdo nás nechce a docela bych ráda věděla, jak jste na tom Vy ostatní.? Máte v hlavě taky schované ,,své zakázané,, co se probudí při setkání či myšlence na něj?