Reakce lidí na odpověď, že mi zemřel bratr

No teda já nevím, ale když se někoho zeptám, jestli má sourozence, tak už se neptám, zda je jedináček. A ani nevidím problém říci "měla jsem bratra ale zemřel před X lety". Kdyby mě někdo takhle odpověděl, řeknu prostě "to je mi líto" a tečka.

Taky bych asi řekla pouze, že je mi to líto a dál by záleželo, zda by o tom dotyčný chtěl mluvit nebo raději odvede řeč jinam.. mám to stejně, nerada mluvím o jistých soukromých věcech, protože vím, jak lidé budou reagovat..

někteří lidé takoví jsou "máš sourozence", "ne", "ahaa, jedináček"

Kdyby mi to někdo řekl, taky bych se omlouvala a cítila bych se blbě, že jsem se ptala a pak už bych byla opatrná - ale jenom pokud bys řekla něco jako "ne, nemám, zemřel." a konec, když dodáš třeba že si ho měla ráda, ale že už je to dlouho, že si s tím srovnaná nebo něco, tak je to myslím v pohodě, zruší to ten blok, ale pak se tě možná zas někdo bude ptát, jak se to stalo apod., takže jen pokud ti tyhle otázky nevadí. Já se většinou nikoho přímo neptám, jestli má sourozence, nějak to přirozeně vyplyne z konverzace, ale tak asi se stává, no...
Jinak bráchu bych nijak nezapírala, maximálně na první otázku (jestli máš sourozence) bych řekla, že ne a teprve pokud se dál zeptá jestli si jedináček, tak až pak bych to nějak řekla to, co jsem psala výše.

"Máš sourozence?"
"Ne, měla jsem... ale už nemám."
.... trapné ticho než protistraně dojde co tím myslíš "Ehm, tak to je mi líto. Upřímnou soustrast."

Mně taky zemřel bratr (moje dvojče), ale mám dva další. Není duvod, aby někomu bylo trapně. Selektuj, někdy je vhodné mlčet a někdy naopak mluvit. Ted sourozence nemáš, odpověd je tedy "ne". Nikomu po tom nic není. A když chceš, tak o tom mluv. Lidé zažívají tolik tragédií, věř mi, skoro každému někdo umřel. Je mi to moc líto

Hodně se stává, že lidi tě buď přehnaně litují nebo (a to spíš) se ti pak vyhýbají, protože je pro ně téma smrti nepříjemný a neví, co by se v takové chvíli mohlo říkat (nechtějí ti ublížit a sebe ztrapnit).

Já bych prostě řekla, že je mi to líto a že to muselo být těžké...

Pokud to řekneš v pohodě a netváříš se u toho nijak tragicky, tak je to podle mě dobrý. Kdybyy na tobě bylo vidět, že ti to vadí tak z toho budou ostatní taky nesvý. Omluva je jasná, ale to je spíš taková automatická reakce. Takže bych řekla, že jsem měla bráchu, který umřel a dál bych to neřešila, bavila se o něčem jiném.
Jedné z mých nejlepších kamarádek zemřel bratr asi ve 13 letech a hodně jsme to s ní prožívali. I když už je to dávno, i tak mám občas problém s ní o bráchoj mluvit a stále nevím co si můžu dovolit. I když teď už by to asi vzala všechno dobře, i tak jsem stejně radši opatrná. Přece jen je to citlivé téma i po letech.

Nevím proč bych se měla cítit trapně, smrt je přirozená součást života nás všech se kterou se musí člověk smířit.. Já bych se tě maxi.zeptala za jakých okolností projevila lítost a tím by to pro mě bylo uzavřený.

Říkávám: "Sourozence nemám."

Taky se s tím setkávám a nevím, co říkat. Pokud mluvím s někým, komu nemusím situaci se sourozenci do podrobna vysvětlovat, řeknu, že mám dvě sestry, a dál to nerozvádím. Neobjasňuji sama od sebe, že jedna už nežije.
Pokud je potřeba uvést vše na pravou míru, tak říkávám, že mám dvě sestry, ale jedna z nich bohužel už zemřela. Lidé se max. zeptají, co se stalo, vyjádří lítost a tím je tohle téma ukončené.

Když mám z případných otázek strach, uvádím jen jednu sestru. Mám pak z toho ale takové divné pocity, lepší je říct to na férovku.

Tenhle dialog s dramatickým nádechem a následným trapným tichem je snad úplně nejhorší.

Přejde pár let a lidi se tě budou ptát ne na sourozence, ale jestli máš děti - a myslím, že kolem tohoto tématu nadělají ještě větší povyk, než kolem toho jestli někdo je nebo není jedináček ...
Tvá odpověď, t.j. to, že říkáš pravdu, je podle mne zcela normální, stejně tak i to, pokud se ti protistrana omluví - je to slušnost, nic trapného v tom není .

Možná zkus lidem s tím trochu pomoci a dodat svůj postoj k tomu a dodat něco ve smyslu, že to není třeba dál rozebírat. Já bych taky byla v rozpacích. Na tohle se těžko reaguje. Nikdo nechce být nezdvořilý ani otvírat staré rány..

Já bych o tom asi s úplně cizími lidmi nemluvila. V takových chvílích lidé něco takového nečekají, a tudíž nevědí, jak mají reagovat. Nebrala bych to jako zapírání bratra, jen jako fakt, že do běžné společenské koverzace toto téma nepatří.