Říct dědovi o smrti babičky (jeho manželky) nebo ne?

protože už je natom hodně špatně, jak duševně, to již jsem psala, tak v podstatě i fyzicky, řešíme, zda by vůbec zvládl pohřeb absolvovat a ikdyby ano, jak bychom ho dostali zpět do léčebny (scény, že tam nepůjde).
Chránit ho chceme před tím žalem, který by mohl být tak hluboký (ať již by to byl žal nad ztrátou ženy nebo, což je také možné - žalem sám nad sebou, že již zůstane v léčebně, kde se mu nelíbí), že by ho na ten druhý svět v podstatě odpravil.
Druhá věc je, jaký je tohle život, co teď má.
Bojíme se, aby nedošlo přesně tady k tomu:

to děda určitě tak dlouho nevydrží

Bohužel, takové věci se stávají... také bych to dědečkovi řekla, není fér to před ním tajit, ať už to pochopí jakkoli. Mohlo by se stát, že by jí děda stále hledal, strachoval se. Už tak je pro něj jeho stav hodně o strachu a hledání. Uvidíte, jak to vezme... Držím palce

Protože do poslední chvíle s babičkou žil a pamatuje si ji, měly byste mu to nějak citlivě sdělit. Doporučuji promluvit si o tom s lékaři, aby byli vyrozumění se zátěží, kterou teď děda bude muset zvládnout, je možné, že nasadí i nějaké léky, které mu pomůžou to zvládnout lépe... Zároveň pokud to situace dovolí a děda bude chtít domů, neměl by zůstávat v LDN, ale v domácím prostředí, alespoň pro "začátek", než se srovná atd.
Držte se a přeji hodně štěstí.

Naše rodina je ve stejné situaci. Děda má období, kdy mu to myslí víc a někdy zase skoro vůbec. Má úplně pomatenou mysl a často se vrací do minulosti (posledních pár let si asi vůbec nepamatuje). Také jsme nevěděli, jak se zachovat. Nakonec jsme mu to řekli a on z toho byl tak týden hodně špatný a pořád brečel. Potom měl naštěstí zase výpadek paměti a už o tom neví a jsme rádi. Teď už mu to neříkáme, protože by se zbytečně trápil, za chvíli by to stejně zapomněl a šlo by to tak pořád dokola. Když náhodou řekne něco o babičce, tak to nenápadně zamluvíme a je klid. Na pohřbu nebyl, protože už je bohužel nechodící a stejně si myslím, že by to tam s ním akorát tak seklo. Vím, co teď jako rodina prožíváte a soucítím s vámi.

V první řadě upřímnou soustrast.
A co se dědy týká, určitě bych mu to řekla. Navíc má právo se s ní důstojně rozloučit - na pohřbu... Samozřejmě nikdo nemůže vědět, jak to vezme, ale prožili spolu celý život.

Ellenuschko, i já ti posílám upřímnou soustrast a přeji hodně sil v této smutné životní situaci.
Vaše starost o dědečka je dojemná, určitě souhlasím s Elluskou, že byste to měli probrat s ošetřujícími v LDN. Každopádně i mě napadla tato věta:

Chcete ho (logicky) chránit, na druhé straně de facto není před čím...
Přeji hodně sil, věřím, že prarodiče prožili krásný život a za všechno jsou vám vděční.

Já bych dědečka netrápila.Dovědět se o smrti milovaného partnera je příšerný šok a hrůza. Kdo nezažil, nemůže pochopit. Nic bych mu neřekla. Stejně by asi na pohřeb nemohl jít, aby to tam s ním v jeho zdravotním stavu neseklo. Ohledně dědického řízení bych se poradila u právníka, jak to vyřešit.
Přeju hodně síly! Na to, co si lidé myslí, že by se správně mělo dělat, kašli! V této situaci je nejdůležitější ochránit dědečka před tím strašným žalem. Když se neorientuje v čase, snadno to před ním utajíte. Takhle má v sobě i jakous takous naději na návrat domů. Když se dozví o babiččině smrti, pochopí, že ztratil i domov, kam se nebude moct sám vrátit. A to pro něj bude další strašný šok. Ledaže by se nad ním někdo z vaší rodiny smiloval a šel tam s ním se o něj starat.Tak jsme to řešili u nás v rodině. Představ si sama sebe, že bys byla na jeho místě a zkus uvážit, jestli bys to sdělení vůbec unesla.

Toho bych se bála taky...Neřekla bych mu to, pokud to bude možné. Hodně síly a upřímnou soustrast.

Měli jsme to podobně, akorát umřel praděda, prababička to věděla, byla i na pohřbu, ale neuvědomovala si to, tvrdila nám, že ji děda podvádí a nastěhoval se do domu naproti.. bylo ji 89 v té době

V rodině jsme řešili podobnou situaci. Děda byl v nemocnici, kde umřel.Babička byla v tu dobu také v nemocnici.O tom, že děda umřel jsme jí řekli až po měsíci. A pohřeb jsme zařídili raději bez ní, protože její lékař nedoporučoval žádné stresové situace.Babičce jsme celou dobu tvrdili, že je děda v lázních. Když se její stav zlepšil, tak jsme jí to řekli. Byla v šoku a ještě nám vyčítala, že jsme jí to neřekli hned.. Takže bych rozhodně nic nezatajovala.

Ellenuschko, taky se přidávám ke kondolencím, jsi s mamkou silná, že vše zvládáš, drž se!

nevím, jak napsat svůj názor, aby to nevyznělo hrozně... ale já bych se rozhodovala asi podle toho, jak na tom dědeček je... pokud myslíš, že už tady nebude s Vámi dlouho, netrápila bych ho takhle před odchodem. To dědické řízení se možná rychle nerozběhne a tak bude šance to zatajit.

Na druhou stranu

tohle je taky pravda. Kdyby ho třeba z LDN pustili a bude se po babičce shánět, bylo by lepší mu to říct

Je naivné sa domnievať, že 86-ročný človek netuší že raz zomrie.
Šok to je pre mladého človeka, nevyrovnaného so smrteľnosťou, ale ver mi že starší ľudia sú s tým predsa len trochu viac zmierení.

Prepísala som príspevok, lebo si nemyslím že som poradila dobre.

Je mi to líto, ale já bych mu to neříkala, je možné, že by umřel i děda. My jsme přesně tuhle situaci řešili cca před třemi lety, akorát teda umřel děda. Babička se občas zeptala, pak to stejně zapomněla, no a nakonec se jí to řeklo. Od té doby konec. Přestala se hýbat, jíst a po pár týdnech v bezvědomí v nemocnici umřela. Rozhodně bych počkala.

Lidi v tomhle stavu vůbec nemají pojem o čase, takže to opravdu nehrozí. A ti co se tady ohánějí právem, asi takovou situaci nezažili.