Ahoj holky.
Jsou to dva roky, co jsem se poznala s Markem. Jemu bylo 24 a mě 21.
Bylo to jako z filmu, nikdy jsem podobný začátek s nikým nezažila. Přišel mi ve všem absolutně perfektní a já čím dál víc nabývala pocitu, že jsem našla toho pravého. Ve všem jsme si rozuměli a začali spolu bydlet. Bylo to vše na rychlo, ale neviděli jsme v tom žádný problém, také v tom žádný nebyl. Dala jsem do našeho vztahu všechno. Byli jsme pořád spolu a každý den se na sebe těšili. Neříkám, že to bylo vždy jen růžové, ale kde je..
Opravdu jsem Marka strašně milovala a byla přesvědčená, že on mě taky. Spolu jsme se párkrát přestěhovali. Musím podotknout, že jsme se za vztah párkrát už rozešli, což je dost podstatné, ale byli to takové ty nárazové rozchody, kdy jsme se jen oba chvilkově strašně naštvali a nepočkali chvíli v klidu.. vždy jsem volala mamce i kamarádkám, že už to prostě nemá smysl a že na to už vážně kašlu, ale stejně se vše za pár dní uklidnilo a my se k sobě hned vrátili.
Naposled jsme spolu žili v pronajatém bytě v odlehlé části, kde skoro nikdo nebyl a my se rozhodli začít nanovo, jen spolu. Samozřejmě, že jsme měli kamarády a navštěvovali je, nebyli jsme spolu nonstop. Marek chodil hlavně do práce a viděli jsme se v poslední době až večer. V posledních týdnech se ale něco změnilo, asi ve mě. Najednou jsem v sobě začala pociťovat jakousi averzi.. averzi na jeho nepořádek. Vždy slíbil, že něco udělá a já mu to musela opakovat 10x, jak malému klukovi. On nebyl líný, jen někde něco pohodil, například nechal v koupelně ležet oblečení, když přišel z práce. Začali mi vadit prostě naprosté kraviny, dnes ani nevím proč, vadilo mi i to, že "dýchá".
Ztratila jsem v té době ke všemu práci a byla z toho dost na nervy. Hledala jsem novou. Mezitím jsem se doma často nudila (ačkoliv koníčky i zájmy mám) a měla jsem moc času na přemýšlení. Začala jsem se k němu chovat nepříjemně, ale nemohu říct, že bedůvodně a byla jsem dost podrážděná, spíš smutná ze všeho. Začali jsme se od sebe najednou ze dne na den oddalovat. On jezdil přespávat ke kamarádovi, když jsme se viděli, tak jsme se kvůli nesmyslu pohádali a zase jeden, nebo druhý odjel. Vždy, když jsme se o tom snažili oba společně v klidu mluvit, co se mezi námi děje, skončilo to hádkou. Já se jezdila vyplakat vždy ke kamarádce, ale ta už se našemu vztahu po všem jen smála. Zažila naše předešlé rozchody kvůli nesmyslům. Marek byl často v práci a já doma. Začala jsem přemýšlet nad tím, zda k sobě patříme, bylo to způsobené samozřejmě i tím, že jsem byla doma a neměla zaměstnání, vyhledávala jsem nejspíš zbytečně konflikty.. ale neúmyslně, vždy to ve mě bouchlo.
Začala jsem si hledat jiný podnájem. Markovi jsem oznámila, že pokud se budeme neustále hádat, sbalím si věci a odstěhuju se. Na to se on urazil (je stejná povaha jako já) a řekl mi, že když si myslím, že je to tak správně, tak ať si jdu (samozřejmě nevěděl, co říká, byl v afektu, nebo aspoň si to myslím.)
Byli jsme oba uražení. Takhle jsem to vydržela asi týden. Usínali jsme bez jediného pípnutí a mě to trhalo srdce. Najednou jsem začala pociťovat, že o něj přicházím, on v klidu usnul a já probrečela noci. Ležela jsem najednou vedle někoho úplně cizího a hrdost mi nedovolila ho obejmout, přitom jsem tak moc chtěla. Nedal mi ani pusu, potřebovala jsem první krok vidět u něj, já to nezvládla.
Všechno mě to tak mrzelo. Poslední noc, kdy jsme se spolu stále nebavili a byli na sebe uražení ve společném bytě, jsem celou až do rána proplakala. Marek odjel do práce, já otevřela ráno oči a začala si balit věci. Bolelo to, strašně. Za pár hodin jsem měla věci naložené v autě, napsala jsem Markovi dopis a odjela. Šla jsem bydlet zpět k rodičům. Je to pár dní, co spolu nejsme. Na jednu stranu se mi na chvíli ulevilo, na druhou stranu bez něj trpím. Všichni kolem mi říkají, že už se na to mám vykašlat. Že když už jsem se k tomu konečně rozhodla, ať si za tím stojím. Moje rodiče tvrdí, že to není člověk pro můj život, jenomže nevidí naše soukromí.
Jenže já se s tím rozchodem teď, po dvou letech, co jsem najednou úplně sama, strašně těžce srovnávám. On je teď nejspíš většinu času s kamarády, aby nemusel být v našem bývalém bytě sám, jak ho znám. Jediné, co mi řekl bylo, že ho to strašně mrzí a že je to zbytečné, že jsem se odstěhovala, ale že jsme se k sobě neuměli hezky chovat, že uvidíme, co bude dál...
Jenomže já jsem najednou úplně prázdná.. nezbylo ve mě vůbec nic. Přijdu si jak tělo bez duše. Snažím se neustále něco dělat, ale kdykoliv jsem sama doma, pláču. Hodně těžce to nesu a mám výčitky, ačkoliv bych je mít neměla, udělala jsem něco, co jsem udělat chtěla, nevyznám se v sobe. Myslím neustále jen na něj a neumím si přiznat, že to skončilo. Tak jsem si zvykla na život vedle něj, že neumím být absolutně sama. Vím, že to pro někoho může vypadat vtipně a zoufale, ale já se tak prostě cítím. Strašně mi chybí. Neumím si ani představit vztah s někým jiným, nemám na to absolutně pomyšlení. Dala jsem do toho vztahu všechno a mám pocit, že teď nemám nic.
Chodím ven s kamarády a vždy mi to na chvíli pomůže, ale nic to ve mě netlumí. Uvědomuju si najednou, jak moc jsem se na něm stala závislá a jak jsem na něj upnutá (v dobrém).
On mi navrhl, že bychom mohli popřípadě začít nanovo, jestli budu chtít. Že bychom se mohli vídat, zajít do kina, na procházku a tak nějak se na sebe zase víc těšit a chovat se k sobě hezky a že uvidíme, jak nám to půjde a co bude dál.. Za pár dní nastupuju do nové práce a doufám, že mě to aspoň trochu přejde, že na to přestanu myslet. Vůbec nevím, co teď dělat. Nevím, jestli se na to mám vykašlat, zablokovat si jeho kontakt a prostě jít dál, nebo doufat, že se něco změní a že když přistoupím na jeho návrh, půjde to dát znova dohromady. Přátelé i rodina už se tomu smějí, neberou to vážně a radí mi, ať už se v tom neplácám a jdu prostě dál a nechám to už konečně být. Ať už se pro jednou rozhodnu. Jenomže já mám v sobě strašně smíšené pocity, vím, že kdyby bylo vše jak má, tak nemáme důvod se rozejít, ale zároveň ho mám strašně ráda a je mi líto, to celé zahodit, mám ho moc ráda. V plno věcech mají pravdu, na druhou stranu si říkám, že je to můj život. Hodně dobrý kamarád mi řekl, že pokud budu neustále opakovat ty stejné chyby (neustále se k němu vracet), ztratím tím lidi kolem sebe, nikdo mě nebude brát vážně. Přijde mi to jako začarovaný kruh.. rozcházení, scházení.. několikrát jsme došli k závěru, že bude lepší se rozejít, ale zároveň jsme o sebe nikdy vzájemně nechtěli přijít, jsme spolu strašně šťastní, když se nepohádáme a když máme oba práci a je vše v pohodě. Když pominu všechno zlé, umím si s tím klukem představit budoucí život, rodinu.. moje okolí tvrdí ale naprostý opak..
- jak byste se zachovali v takové situaci vy?
- dali byste na rady rodičů a kamarádů? (Myslí to se mnou určitě jen a jen dobře, ale už si neumí představit, co cítím sama v sobě) a nebo byste prostě jednali právě jen a jen podle sebe?
- jak se s tím mám vnitřně vyrovnat a naučit se být sama?
- má takový vztah ještě smysl?
Budu ráda za jakékoliv odpovědi a rady.. mockrát předem děkuji 
Poslat SZ