Rozhodli jste se někdy tzv. začít nový život?

nový život jsem zkoušela začít od puberty několikrát, ale snad bych mohla říct, že se mi to podařilo reálně jen 2x.
Z toho v prvním případě jsem z toho vyšla ještě hůř, než jsem začínala (ale bylo moji chybou a špatným rozhodnutím) a ten druhý bych řekla, že je teď.
U mě se to odvíjelo všechno od touhy zhubnout, probudit se a začít žít.
V prvním případě jsem zhubla (mluvím o více než 15kg) špatně a rychle, pak jsem byl jak utržená ze řetězu (myšleno v rámci jednání a rozhodování, s hubnutím to nemělo nic společného), našla si typově nevhodného partnera a měla jsem trochu problémy s psychikou.
Teď hubnu pomalu, správně a zdravě, šla jsem studovat a pracovat ve velkoměsta (jsem z menší vesničky) a ke štěstí mi už chybí jen fajn přítel a získání nových přátel (ptz jsem teď daleko od rodiny a starých přátel).
A abych to zhodnotila - někdy je razantní změna fajn, ale ze zkušenosti vím, že spálit za sebou komplet všechny mosty zas tak dobré není a vše také souvisí s věkem.

Já žiju ve městě, které nemám příliš ráda, dělám školu, která mě nebaví a mám pocit, že tu na mě všechno padá. Drží mě tu jen moje rodina a pár dobrých přátel. O prázdninách jsem se odhodlala a odjela do New Yorku a tam se ve mě probudilo úplně nové já. Byla jsem sebevědomá, získala jsem nové přátele... Bohužel jsem se musela vrátit a po návratu se mi to tu zdá ještě horší než předtím, ale teď si říkám, že musím vydržet. Za dva roky ukončím školu a pak vypadnu snad někam pryč a konečně začnu svůj nový život naplno. Myslím, že u mě můj nový život souvisí hlavně se změnou prostředí. Když se podvám na fotky z léta, působím na nich strašně jinak a všichni mi to i říkají. Myslím, že je dobře začít nový život a všem,kteří se do toho chtějí dát, přeju hodně štěstí!

Já bych chtěla změnit svůj život,ale zatím nemám moc odvahy.Celkově jsem taková neprůbojná,ale chtěla bych to změnit.Jen nevím jak.Začla jsem tím,že jsem šla na augmentaci,což mi dodalo víc sebevědomí.Trohu se to projevilo,ale chtěla bych víc.Podnikám a v tomto světě se nenosí tvář podřízenosti.Potřebovala bych být nadřazená......jestli víte jak to myslím.Jen nevím,kudy jít,aby to byla ta správná cesta.začínám tedy pomalu,hubnu,jím zdravěji,pomalu se snažím stát si za svým.Ale mám tak nějak pořád strach.A nevím z čeho.Z lidi?Z toho co si myslí?Prošla jste si tím některá?

Já sem to jednou zkoušela-hodit vše za hlavu i přátele přestěhovat se a najít si práci.Odjela sem a bylo to tam tak hrozný že sem se radši zase vrátila ke starýmu životu.

Mám to bohužel úplně stejně. Ale všem, co mají víc odvahy než já, přeju štěstí a držím palce!

Rozhodla jsem se s tím taky začít, u mě to teda není zas tak velké,jako nějké stěhování do ciziny atd....doteď se můj život potácel od ničeho k ničemu, jediný co sem chtěla byl chlap, dopadlo to tak, že mě jeden nechal a druhý mě nechal kvůli jiné,takže sem si řekla,že bych s tím měla něco udělat...jak mi poradila jedna slečna (paní) v jednom mém tématu...chci se začít věnovat jen sama sobě, užívat si single život, a změnit celkově přístup k mužům...

Chci se začít o sebe starat,hlavně o své sebevědomí, které dot utrpělo,když si našel jinou, začít se oblékat více elegantně a sexy,nikoli jako sem to poslední dobou flákala, budu více odpočívat, možná trošku změnit vzhled, začala sem chodit na angličtinu a chci si udělat FCE taky si chci konečně najít školu,která mě bude uspokojovat...dále sem dala výpověď z brigády a našla si jinou,mnohem lépe placenou,takže se těším,že zbydou nějké penízky na nové hadříky nebo cestování...a žádný chlapi zatím nechci vidět! ...
Už se těším až se v zimě sama seberu odjedu na výlet do zasněžené Prahy, projdu Karlův most a jiné památky, koupim si ve Starbucks kafe, otevřu Elle nebo se jen budu koukat z okna a nebudu nic řešit,žádný vztahy, žádnou školu, žádný peníze a ostatní problémy a budu vnitřně spokojená a snad konečně seběvědomá...jak lehce se to řekne a může udělat,bohužel do mého narvaného diáře se to zatím nevejde, prachy na utrácení taky zatim nejsou a abych si v klidu sedla a nad ničím nepřemýšlela taky,ne...ale snad se mi to brzo povede

To se mi hodně líbí...doufám že se mi to taky poštěstí

Tohle miluju
"V každém okamžiku se rozhoduješ, kým jsi a budeš. Tvůj život je vždycky výsledkem tvých myšlenek."
Naprosto to vystihuje to, co cítím, jak a proč tak jednám..

Jo o to jsem se pokoušela několikrát.. ať už šlo o změnu chování nebo změnu oblíkání. Na konec jsem jednoho dne po hádce s mámou sbalila tašku a odstěhovala se k přítelovi do Prahy. Našla jsem si práci a starala se o domácnost. Maminka sice vykřikovala že do 14ti dnů přilezu zpátky ale vyvedla jsem ji z omylu. Sice jsem se domu vrátila ale až po půl roce. Sice to byl krok "zpět" zpátky u rodičů a v původní práci - byť na lepší pozici ale beru to jako krok dopředu ve zkušenostech.. Několikrát jsem přemýšlela o odjezdu do zahraničí ale vždy mě tady držel přítel nebo prarodiče na kterých mi velmi záleží.

Ano, rozhodla a hned 3x. Poprvý jsem odjela hned po škole do Anglie - naučit se jazyk, poznat jiné kultury, nové přátelé. Po druhé jsem nový život začala v Praze. Našla si práci, pronajala byt. Za pár měsíců začínám už po třetí nový život - po 4 letech se stěhuju zpátky, odkud jsem přišla Budu bydlet s přítelem. A už se na to hrozně těším. Ale ty 4 roky byly úžasné a klidně bych do toho šla znovu.

Já jsem se nerozhodla začít žít nový život, vlastně mi nic nechybí, nic podstatného
Já jsem se rozhodla ten svůj život brát jinak. Nikdy pro mě nebylo samozřejmostí, že jsem zdravá, že mám práci a střechu nad hlavou, vždycky jsem si těch důležitých věcí vážila. Ale práci jsem prostě vždycky měla, měla jsem fůru času jen sama pro sebe a lidi sami usilovali o moji společnost ( berte to s velkou nadsázkou). Nicméně moje dvouletá mateřská "dovolená" (heh..) mě naučila, že si mám své práce, svých přátel a svých koníčků vážit mnohem víc! Teď se nebudu v práci flákat, jako jsem to dělala před MD, ale budu šťastná, že do té práce můžu chodit, někdo být a něco vytvářet. Doma, ať chcete nebo ne, jste jen součástí domácího inventáře a muž považuje prostě za standard, když už jste doma, že je uklizeno atd., vedle celodenní práce s dítětem. A jen málokterý si umí představit, jak je to náročné, být celé dny s dítětem, zabavit ho, vychovávat..
Budu si vážit každé hodinky, kdy se dostanu za svými zájmy, a kdy si vyrazím za svými kamarádkami, budu si vážit toho, že jsem zpátky v aktivním životě!

já jsem se vykašlala v 19 na VŠ , doma to stálo taky zaprd, a odjela stopem do Španělska hledat "štěstí" - zažila jsem tam leccos..život mě tam naučil řekla bych ve všech směrech.. po roce a půl jsem se vrátila a nyní si vážím že mohu žít v naší krásný zemi s partnerem který je také Čech. ale určitě taková zkušenost dobrá.

Já jsme zažila razantní změnu zhruba před 2 rokama. Taťka dlouho nebyl spokojený v práci a když přišla nabídka ze zahraničí, tak jí vzal. Nejdřív to bylo těžké protože, taťka odjel dřív a my že za ním za půl roku přijedem až všechno zařídíme. Mamka na to byla vlastně skoro sama a ještě ke všemu ségře se vůbec nechtělo, pořád brečela, atd. takže se z toho s mamkou málem nakonec obě složily, plus ještě taťka sám v nový zemi, kde nikoho nezná... no fakt docela síla. Já jediná jsem snad byla naprosto v pořádku a těšila se, vždycky jsem chtěla zažít nějaký dobrodružství, tak se mi to nakonec splnilo Už jsme tu víc jak přes rok a všechno se srovnalo Sestra se už ani nechce vrátit a naši maj zase super vztah, kterej nehrozí rozvodem, tak jako tomu bylo v čr. Já jsem se naprosto změnila, jsem víc uzavřenější, nemám přítele ani tolik kamarádů, ale míň a "kvalitnejších", jsem víc samostatnější, víc si věřím, přijala jsme samu takovou jaká jsem, ikdyž mě občas chytne taková ta nálada mám blbý vlasy, velkej zadek ale dokážu se s tím už vyrovnat Řekla bych, že jsem teď vlastně takový protiklad k tomu, kdo jsem byla v čechách. Ale rozhodně jsme dospěla, koukám kolem sebe a přemýšlím, nejsem povrchní a začínám vědět co vlastně chci.
Takže já už bych to nevrátila, když bych mohla, ale na druhou stranu jsem člověk, co dost vydrží a psychiku mám postavenou z pořádnejch šutrů, a mám změny ráda, takže se mnou jen tak něco nehne. Určitě to chce pořádně zvážit.
Ještě mi vždycky docela pomáhá, když se kouknu na nějakej inspirující film, nebo přečtu knížku, třeba Eat, love, pray mi opravdu dodává sílu

Reaguji na Salvador:
poraď prosím nějký inspirující film

A kde nyní žiješ?