Jak se z pesimisty stát optimistou?

Tak to já taky!

nejen pro mě, ale i pro všechny to znamená, že musíme začít myslet pozitivně!

creamgirl
MagnolieW
Já tomu i celkem věřím, protože když si/ostatním furt budem říkat jak jsme nemožní tak nás tak budou brát a chovat se k nám tak a pak se něco pokazí-a na koho to bude? nebo budem dělat nějakou činnost a říkat si že nám se to stejně nemůže podařit a věřím tomu, že se nepodaří. Prostě věřím tomu, že jakou energii ze sebe vysáíláme taková se nám vrací.

přesně tak

framboise souhlasím s tebou.Od určité doby tohle používám a myslím, že to opravdu funguje. Když řeším nějakou problematickou záležitost, tak si večer intenzivně představuju, že to dobře dopadne, že jsem dítě štěstěny. Docela mi to pomohlo na úzkosti, uklidňuje to

MagnolieW
Až k "dítěti štěstěny" jsem nedošla , ale používám na sobě svůj realisticko-idealistický pohled na vše kolem a teorii, že jakou já energii pošlu na běh věcí okolo mě taková energie se vrátí ke mě.

Tak já se přidávám s pesimistům, jsem celý život s něčím nespokojená, dalo by se říct, že od malička.pořád něco řeším a dělám si vše ještě těžší než to vlastně všechno je. Neustále si říkám, že musím začat myslet pozitivně, ale vydrží mi to pár minut a opět je vše při starém. Tajemství jsem nečetla ale viděla ten film. Snažila jsem si z toho něco vzít, ale stejně mi to vydrželo jen chvilku. Okolí mě vnímá čím dál víc negativněji (ne všichni - podle toho jak se před kým chovám) a moc bych to všechno chtěla změnit, jenže si mi to vůůůůbec nedaří

Myslim, že pesimista nejsem, sice jako jo, když o něco jde, nejsem si vždycky naprosto jistá, že to dopadne dobře, taky mám strach a pochybuju...
Ale jinak se snažím kdykoliv si na to vzpomenu si uvědomit, jak jsem vlastně šťastná. Mám velkou super rodinu, kde spolu všichni výborně vycházej, jsme zdraví, dostala jsem se jak na gympl tak na vejšku, kteroý jsem si vybrala a kam jsem chtěla, můžu studovat dál, protože sem nějak dala všechny zkoušky, když sem zpruzená, že musim do práce (na brigádu), tak si říkám, že vlastně je to fajn, mám při škole už dlouho práci, kde si vydělám za poměrně málo času a námahy dost peněz...Jsou to věci, který sem dřív brala jako samozřejmý a nepřemýšlela nad nima. Měla jsem i období, kdy všechno bylo špatně, všichni špatný...a přitom to bylo zaviněný jen jednou věcí, přes kterou jsem neviděla všechno tohle, čeho si vážim...A tomu se snažim vyhnout, nikdy nevíte co se stane a chci si pořád moc dobře bejt vědomá toho, co mám, než pak nadávat na to, že jsem to neviděla a furt řešila jen to špatný, nepodstatný a tim pádem si nedala tu možnost vychutnat si štěstí...Třeba jsem pořád vzpomínala na určitý období, kdy jsem si připadala šťastná a pořád jsem se toho držela, že jsem byla nejšťastnější před rokem a od tý dobu už to nikdy nebylo takový a že teď nejsem šťastná a tim pádem jsemani nebyla...a zabíjela jsem spoustu času "čekáním na štěstí".
A souhlasim s názory na knihu Tajemství, je fakt moc dobrá a ještě můžu doporučit knížku Jak si správně přát.
Je pravda, že tak, jak se vidíme a vnímáme a reprezentujeme my sami, tak nás bere okolí...Třeba taková holka, co není zrovna Miss, ale chová se tak, vyzařuje to z jejího chování a vystupování (a nemyslím zrovna namyšlenost, jen vysoký sebevědomí - nevidí ji nakonec všichni pěknou a přitažlivou?
Takže myslim, že pozitivnější postoj se dá naučit...prostě budeme šťastný a myslet na to každou chvíli...a nakonec to bude pravda

No já jsem se stal optimistou po svém pobytu v nemocnici, kdy jsem zjistil, jaké hlouposti mě můžou trápit. Nejde o život, nejde o nic...
Teď jsem v podstatě nenaštvatelný, protože se nenechám téměř ničím rozhodit. Okolí mě za to občas nesnáší

Sice tu zkušenost nikomu nepřeju, ale ne druhou stranu mě ten krátký pobyt v nemocnici zachránil tak 10 let života, o který by mě připravil stres

thessa
To s tou minulostí je pravda-není dobré žít minulostí, ani když byla skvělé ani když ybla příšerná, stále se k tomu myšlenkama vracet, prostě se musí jít dál.

tak to mě fakt rozesmálo...

Já bych tak ráda byla optimistka, pípnul mobil, myslela jsem si, že už mi někdo píše, že mám jít do práce, že konečně je práce po nuceném volnu. A ona mi umírá babička. A tak je to pořád.

A už zase. V práci nás propustili a přislíbili aspoň brigády. Utěšovala jsem manžela, že bude podpora plus brigáda, a že budu mít takové zdání, že ještě chodím do práce. A tumáš - skoro všechny kolegyně jdou, a já ne. Známe to, ony si udělají brigádu a pak nebude práce, moc nevěřím, že bychom se prostřídaly. Toho jsem se nenadála a dost mě to vzalo. Opět to dopadlo hůř, než jsem čekala. Tenhle rok prostě štěstí nemám .

Nevím zda je to ta kniha Tajemství,kterou myslíte,ale snad jo.Dá se i stáhnout - http://uloz.to/1134850/the-secret-tajemstvi-cz-ekn iha.pdf

díky za příspěvky