Umírání a smrt - ČR

jataky
Děkuju za empatii. Já sama pro eutanazii ani po tomto zážitku nejsem. Můj přítel byl lékař, na tohle téma jsme vedli dlouhé hovory a jsem přesvědčená, že lze umírat důstojně a i tu největší bolest zvládat. Samozřejmě to předpokládá asistovanou pomoc, externí pracovníky, kteří přesně pohlídají dávkování atd. Ale zatím to bohužel není běžné a standardní.

Věřím v to.

Myslím, že moje neexistence po smrti je stejná jako neexistence před narozením, prostě nic, konec, tělo se v prach obrátí. Na druhou stranu bych ráda věřila,kvůli tomu strachu, ale to se nedá na povel- zkrátka musel by být člověk ve víře vychován, v dospělosti se lidem musí "cosi stát", aby uvěřili.

Karin

Děkuji a jsem ráda, že zaujalo.

Probírala jsem to s kamarádkou, napůl cizinkou. U nich doma (v cizině) umírala babička doma. Když zemřela, rodina ji umyla, učesala, nalíčila a oblékli ji její oblíbené šaty, rozloučili se s ní... U nich je to tak obvyklé. Podotýkám, že jsou z vyspělé země, sice věřící, avšak moderní vzdělaná a bohatá rodina. Umožňuje jim to dle mého názoru mnohem lepší smíření se s konečností vlastní existence i s chápáním smrti jako takové.

Proč? Pochopila jsem, že stanovisko sdílíme stejné - obě proti..(??)

Netušila jsem, že to jde a jsem ráda za lékařský názor (přítel) - pak jde o to to prosadit, aby se třeba tohle ve zdravotnictví stalo standardem. Raději si celý život budu platit paralen než nemít pár týdnů před smrtí možnost účinné paliativní léčby.. Btw. je problém v tom, že lékaři paliativní léčbu neumí (nastavit dávkování atd.) nebo v čem?

jataky: to si též myslím, záleží na kultuře,tradicích. Například nedávno, když tu byli ti Romové, tak se o nich psalo skoro jako by to byla návštěva z Marsu a ve skutečnosti jsme se tu jen konfrontovali s komunitou, která má jiné zvyklosti. Že jich třeba 200 putuje za členem rozvětvené rodiny, který umírá a pak se jich 600 zúčastní pohřbu.

Spíš jsem měla tehdy problém s formou, kterou jsi prosazovala svůj názor, ne se samotným stanoviskem, měla jsem to tam dopsat

Lékaři samotní ji nejspíš nadávkovat umí, měli by. Poukazuju na to, že tento systém je třeba přenést i do domácí paliativní ošetřovací péče, do organizací, které budou zajišťovat občasnou pomoc, povzbuzení, kontrolu, dohled... V odkazu je článek, který částečně vysvětluje princip dávkování analgetik.

http://www.solen.cz/pdfs/psy/2001/05/03.pdf

BlackCoffee
Forma. Aha

Článek jsem si přečetla, čísla v něm bohužel moc optimistická nejsou, za vše výběr: "V našich podmínkách není bolest tlumena dostatečně až u 80 % nemocných, nezvládnutelných je jen 5 % těchto bolestí." To je dost bída. Přiznám se, že ale v tomto směru nevím, jak ani kde bojovat za změnu.

Zejména u zdravotních pojišťoven, farmaceutických firem a lékařských fakult.

Přesně o tom mi přítel, tehdy čerstvý absolvent LF, říkal. Účastnil se několika seminářů, které se věnovaly právě paliativní léčbě. Tam bylo jasně řečeno, že pokud se sleduje správně to, aby byla následující dávka morfia podána ještě předtím, než přestane působit ta předešlá (resp. dokud nepocítí pacient změnu), měla by se dát bolest při správném dávkování zvládnout. Morfin se také může aplikovat epidurálním katetrem, což prý snižuje bolest významně. Nevím, nakolik mají lékaři v nemocnicích možnost sledovat každého pacienta zvlášť a reagovat okamžitě na jeho změnu vnímání bolesti. Dle mě to funguje následovně: Morfin dávka XY po šesti hodinách. Tečka. Často, když tento postup nezabírá, pacient se uvádí kombinací analgetik do umělého spánku. Tohle mám vysledováno já, možná mě tu někdo fundovaný opraví.

Paradoxně souhlasím s tím, že umírání do nemocnice nepatří. V běžném provozu, kdy lékař a personál léčí spoustu dalších pacientů, nemůže soustavně sledovat, jak pacient reaguje na analgetika, a jak jsem z různých článků vysledovala, právě toto je velmi důležité. Pokud by existovala v dostatečné míře služba, která by mi s ošetřováním nemocného byla schopna pomoci, neváhala bych.

Paradoxně ke svému prvnímu příspěvku.

Já tedy s eutanásií souhlasím,pokud někdo je v komatu několik let a při životě jej drží pouze přístroje...Tak půl roku zpátky se tento problém řešil v itálii.Odpůrci v debatách mluvili o 18ti leté slečně,kterou byla před nehodou.Bohužel rodina a ostatní ,co k ní měli přístup,věděli,že po několika letech v komatu již nemá s tou slečnou nic společného.A i ve věřící itálii tuto autanásii povolili.Já osobně,kdyby mě to potkalo,tak bych si eutanásii přála

Tak já mám ze smrti panickou hrůzu. Rozumově samozřejmě vím, že je to "koloběh života", ale nějak se s tím nedokáži smířit a ani na to nemůžu pomyslet. Jinak v posmrtný život věřím, protože si moc přeji se setkat se svými nejbližšími. Ale tak nějak zase po logické stránce....no.
Eutanasii bych povolila, ale za velmi propracovaných podmínek,což je asi jasné, že by to nebylo jen tak "pro všechny-kdykoliv". Ale ty vskutku nevylečitelné případy, kdy se člověk trápí a čeká na smrt je to opravdu vysvobození-jen dokázat určit ten moment.

Život člověka a jeho okolnosti jsou tak spletité a individuální, že tato společnost podle mne zatím není schopna bezpečně definovat kriteria (etická, medicínská, právní, sociální), která by mohla rozhodnout o uskutečnění aktivní euthanazie. Tam, kde jeden doufá, druhý se dávno vzdal, někde chce rodina pomoci, jinde skončit své zatížení, to, co je pro jednoho snesitelné, pro jiného není k vydržení... Současně nemá nikdo právo soudit matku, bratra, dceru..., kteří pro blízkého euthanazii žádají - je to převážně vyjádření bezbřehého zoufalství těch lidí nad utrpením "jejich" člověka, které nedokážou řešit jinak. Z jejich pohledu jde o humání akt, kde často v konfliktu přání mít blízkého ještě u sebe a na živu a skončit jeho bolest vyhrává účast s ním. Připouštím, že společnost může k takovému rozhodnutí dozrát, za předpokladu, že vyčerpá veškeré bio-psycho-sociální prostředky ke snížení utrpení jiným způsobem. K tomu podle mne zdaleka nedošlo a část žádostí o euthanazii pramení ze selhání systému péče a komunikace. Lékař, který příbuzným řekl: "Tak si tu babičku uškrťte sami" a ještě ten výrok prezentoval v médiích, selhal podle mně profesně i lidsky ne proto, že euthanazii odmítnul, ale protože je odsoudil a opustil.
Pokud jde o smrt jako takovou, odosobnění a virtualita smrti mi dělá starosti spíše v souvislosti s riskováním života svého nebo druhých (děti na PC hrách, řidiči...), cca 80% umírajících v nemocnici nemusí souviset jen s odmítáním smrti, ale i s vírou v moc medicíny a dělbou specializací. V každém případě, ať lidé umírali doma, nebo dnes umírají v nemocnici, je ztráta blízkého člověka stále jednou z největších bolestí, vyvolává nejvýše hodnocenou míru stresu a to je paradoxně povzbudivé, protože nechává doufat, že jednou z nejsilnějších intencí člověka pořád zůstává láska k druhému, přes všechna konstatování o pokleslosti doby.
A není nic přirozenějšího, než strach ze smrti. Mám pocit, že s rozvojem hospicového hnutí někteří dorazili k opačnému extrému od popírání smrti (nemám na mysli nikoho z diskutujících) - jsou s ní zcela srovnáni a otevřeni očekávání, že přijde. Nevím. Pud sebezáchovy patří k nejsilnějším a nejstarším motivačním funkcím. Každé zvíře chce žít a vyhnout se smrti. Ale kde pak budu mít urnu (Miinka), to je mi taky fuk.

Prosím o držení se tématu - téma o eutanazii je ZDE. Děkuji. - ps: i pro mne je těžké se neodklonit .

Nepadlo zde nikde, že by ZP neproplácely léky proti bolestem, na LF i jinde (odborný tisk atd.) zjevně dost informací je, farmaceutické firmy bych do toho snad ani netahala.. léky zjevně jsou a zvětšený zájem by mohl vyvolat nepřiměřeně zvýšenou nabídku (viz prasečí chřipka).

Z toho, co píše BlackCoffee mi spíše přijde, že chybí určitý druh služby v domácí péči na koncepční úrovni - změna by se tedy měla odehrát asi tam, tj. na úrovni MZdrav a MPSV vytvořením koncepce domácí péče. Do té doby budeme asi každý za své blízké bojovat sami.