Začala jsem tuhle diskuzi číst s tím, že mě se to vlastně tak netýká, ale začalo se mi vybavovat tolik věcí, že sama zírám...
Poprvé se mi stalo asi v sedmé třídě, že se mi doslova na záda v tramvaji přilepil nějakej chlap. Vystoupil se mnou a trvalo asi další hodinu a půl, než jsem ho setřásla. Strašně jsem se bála zajít do domu, že tam vleze za mnou, tak jsem chodila kolem.
Podruhé to bylo ve škole, celou devátou třídu mě obtěžoval spolužák. Což znamenalo, že si mě někde vyhlídl, přimáčkl ke zdi/ k lavici a začal mi mačkat prsa nebo prostor mezi nohama. Bylo to dost hrozný a vyvrcholilo to na škole v přírodě, kde jsme měly s holkama sice nejlepší pokoj, ale zato jsme byly jediný na patře a on se každý večer dobýval dovnitř a přes den mě obtěžoval na výletech. Pak už jsem se držela jen u třídní a když se mě konečně(!) zastala, tak jí velmi sprostě řekl, že to není její věc a ona od té doby už neřekla NIC!. Třešničkou na dortu byla epizoda, když přišel na hodinu fyzikář, postavil se proti nám a s vážnou tváří prohlásil, že všechna děvčata by si měla uvědomit, že chlapci nás jen tak pošťuchují, když nás popadnou a vlečnou na Pány. A kopnout některého z nich mezi nohy znamená možnost, že ten chudák bude mít následky. A pro nás by pak mohla být následkem dvojka z chování, jak se právě jedné agresorce možné i stane. To už jsem věděla, že mi nejen nikdo nepomůže, ale že v případě obrany na tom budu já ta špatná.
Když vynechám obtěžování v metru apod, mám ještě zážitek s doktorem, ke kterému jsem přišla asi ve 14 s klíštětem po návratu z tábora (už si dost dobře nevzpomínám, proč). Pátek odpoledne, jako jediný ordinoval a vykázal mamku z ordinace. Chtěl po mě, abych si svlékla šortky. Když jsem mu řekla, že klíště mám ale na lýtku, zamračil se, odkašlal si a zadrmolil, že bych si je ale přesto měla sundat. Pak jsem si musela lehnout a proběhlo odstraňovaní. Fakt se mě dotýkal po nohách všude možně, bylo to takové hodně divné a cítila jsem se nepříjemně. Když už jsem se konečně chtěla zvednout, tak mě zatlačil zpět s tím, že mě ale musí prohlédnout kompletně, protože takové klíště si nejčastěji vleze někam, kam si člověk nevidí (vyjmenovávat nemusím) a ať se tedy svléknu celá. Několikrát jsem zopakovala, že se doma určitě prohlídnu, ale on vůbec neodstoupil od lehátka. Bála jsem se dost, hlavně jsem ale doufala, že mamka třeba zaklepe, protože už jsem tam byla aspoň dvacet minut. Nestalo se, tak jsem slezla rychle na druhou stranu lehátka, natáhla na sebe kraťasy a vypadla ven.
Myslím, že hrozné musí být, když vás někdo přepadne v noci venku, protože tam jste snadná oběť. Stalo se to kamarádkám a přestože se ubránily, jsou to tak neuvěřitelný historky (jedna třeba utíkala před človekem s nožem a skočila do cesty taxikáři, který musel zastavit a nabrat ji, ale vysadil ji doslova za rohem, protože prý na ni nemá čas a jinde mu utíká kšeft), že vím, že tam už jde víc o štěstí než umění sebeobrany.
Navíc kamarád, který šel k policii, říkal, že prý asi třičtvrtiny hlášených znásilnění jsou smyšlené historky. Když jsem se ho ptala, jak na to přišel, tak prý proto, že je pak ty ženský odvolají, nebo že na to prostě chybí důkaz. Jednoduše mluví s nima tak dlouho stylem: "a jste si jistá, že jste to nechtěla?", že to ta žena vzdá. Docela jsme se tenkrát pohádali...já už se vůbec nedivím slečnám, které znásilnění nenahlásí, protože si řeknou, že jim nikdo neuvěří.
Ale stejně prosím - hlaste to. Protože jinak Ti zmetci budou ubližovat dál. A nějaká provokace ze strany žen, jak tu několik lidí psalo...nebudem chodit zahalený. Ale když už musím jít v noci v mini a s výstřihem, pak jedině se spolehlivým doprovodem. V každém případě ale NEHODLÁM omlouvat chlapy, chudinky vyprovokované. Mě když někdo naštve, taky na něj nejdu s nožem. Aby pak někdo jiný řekl: ale on si za to mohl, on ji vyprovokoval...To by totiž ani nikdo neřekl...