Psychicky labilní - jednou pláč, podruhé strašně vzteklá

To snad ne...
Ty se právě máš začít mít ráda.
Prostě seš taková. No a co. Každej jsme nějakej.
Já jsem zase narcistická, no. Taky mě to štvalo, když jsem to zjistila.
Teď to beru jako fakt, protože je jen několik typů osobnosti, ze kterých jsme všichni namíchaní. A jeden či dva typy obvykle převažují. Všichni to tak máme, jen v jiné oblasti.

když se budeš nenávidět, fakt se to nespraví.

Ale rozumím Ti, taky se občas nesnáším, když si uvědomím nějakou svou chybu.

Asi je to normální. jen by to nemělo být často. Ne častěji, než se máš ráda.

Reaguji na Zany B.: Přemýšlím, že to možná budu mít úplně stejně... vždycky jsem byla víc nervní, ale všechno tohle začalo nejvíc asi před pěti lety a to jsem byla pořád ve stresu no...
Achjo

Reaguji na Clarrkys: Nejhorší je, že pak řeknu věci, které bych za normální situace nikdy neřekla (a počítání do deseti na mě vážně nefunguje) Když nad tím přemýšlím, tak mě začíná nervovat každá maličkost (né že bych pořád bouchala, jak papiňák a terorizovala okolí), ale jsem jak na jehličkách a úplně mne to vysiluje. Zároveň čeho jsem si všimla je ale to, že mě také každá maličkost dojme-pro příklad-dívám se na film a nějak se tam neděje nic moc dojemného já mám najednou slzy v očích a brečím. Stalo se mi to i ve škole při pozorování filmu v rámci dějepisu-tam nic dojemného nebylo i v kině..uprostřed komedie jsem se rozbrečela jak želva a nedalo se to zastavit. To se pak teprve cítím trapně, když na mě okolí nechápavě zírá

Mě přijdeš jako neurotik - prostě si vše bereš, pak když ti něco někdo řekne, tak si to pobereš tím nejhorším způsobem. A za chvilku to můžeš vidět i jinak.

Osobně jsem neurotik a můj doktor mi řekl, že z toho se dá vyléčit jen věkem

Reaguji na Zany B.: Fakt jsme na tom úplně stejně! Několikrát už jsem v kině brečela, vždycky se mi pak zamlčí brýle, takže musím vytáhnout kapesníček a nic neutajím... ve škole jsem u filmu taky brečela, nevím ale proč... vždycky to začne a nejde to zastavit, přitom se nic tak strašného neděje

Reaguji na Clarrkys: Teď se mi vážně ulevilo, že nejsem sama

Já, dokaď jsem nevěděla, co jsem a to mi na to příšel praktický lékař, jelikož jsme se spolu zapovídali a často jsem byla marod. Tak mi právě řekl, že jsem neurotik, on sám jím byl, než se věkem s tím smířil a dokázal s tím se sžít. Ono, pokud svůj problém dokážete pojmenovat, tzv. zaškatulkovat, tak se s tím žije líp.

Jé, lidi, to je bezva věc, to mám taky Ale vážně se to dá naučit ovládat, zatím se teda v té fázi učení, ale už je to mnohem lepší Taky sem byla úplný uzlíček nervů, nikdo se mě nemohl ani dotknout nebo byl řev, časem sem si toho začla všímat, že mnozí neřvou tolik jako já, nebrečí a neodlézají v depkách a začla sem se to pokoušet ovládat... Jde to zatraceně pomalu a pohodář ze mě asi nikdy nebude, ale spoustu věcí už dokážu přejít. Prostě to chce vypnout, jakmile ucítím, že mi začínají bublat nervy. Prostě se zaseknu. Nereaguju. Dělám, že nejsem. A soustředím se, přemáhám to, až to bolí. Pořád to mám hodně v sobě, ale přestávám dělat a říkat věci, které by mě potom mrzely. Bývala sem zvyklá říct úplně cokoliv a hrozně ranit i ty na kterých mi záleží a potom sem jim to nedokázala vysvětlit, nechápali něco jako: "hele promiň, to já ne, to bych neřekla, to se jen tak nějak stalo"... vypadá to trochu divně, no Je to těžký, když nikdy nevím, kdy budu mít další zkrat, jestli to za chvíli budu já, nebo ten někdo jiný, zlý, co se mnoui nemá nic společného. Ale dokuď myslím na to, že zachvíli z toho vstřízlivým a budu zase v pohodě, dá se to přečkat

Jsem ráda že v tom nejsem sama Přítel tuhle mou náladovost totálně nesnáší, a když jsem naštvaná, urážlivá a uječená, seřve mě, pak ale začnu bulet, on mě ještě víc seřve, já začnu víc bulet, uteču a půl hodiny v obýváku bez sebe a zas je vše v pořádku Já myslím že bys to mohla dělat jako já, vybrečet se někde v klidu, říct si o dotyčným, že je to pohlavní úd, a ono to pak přejde

víš, časem poznáš, že takových lidí je podstatně víc než ten jeden co Tě naštval. A fakt bude záležet jen na Tobě jestli se potom budeš zlobit kvůli každýmu. Ale je to určitý projev osobnosti, každý jsme nějaký. Než se rozčílíš, zkus si třeba napočítat do sta nebo to prostě "rozdejchávat". Jít ven, zaběhat si, vyčistit si hlavu. A třeba se Ti potom bude všechno zdát jiné než s horkou hlavou...

taky se hlásím do klubuobčas mi taky ujedou nervy a chovám se divně, naštěstí to není často a opravdu se to věkem lepší...nevím jestli neurotik nebo hysterka, ale je to prostě moje špatná vlastnost, přičítám to temperamentu a tomu, že jsem ve znamení býka, nutno říct, že mě tato povaha v životě paradoxně spíš pomáhá, jak profesně, tak v osobním životě, kdo to nedá, nedá, štve mě to, ale co už se mnou

Asi jako jediná mám na tyhle stavy papír od doktora Vždycky jsem byla usměvavé dítě, zvědavé, aktivní, atd... tohle mi vydrželo víceméně do cca 20 let a pak najednou bum. Měla jsem přítele, maturovala, dělala přijímačky na VŠ a do toho mi umřel jeden z rodičů. Začalo to pomaloučku, když mi někdo řekl něco, co se mi nelíbilo buďto jsem brečela třeba 2 dny v kuse nebo jsem byla schopná se s tou osobou porvat.ˇNeustále jsem se rozčilovala nad maličkostma a rozbrečet mě dokázalo i to, že místo domácích nudlí mi v polévce plavou obchodní. Začala jsem mít problémy i ve vztahu - neustálé hádky kvůli prkotinám, které jsem samozřejmě vyvolávala já atd... takhle to s přestávkama trvalo asi další 3 roky. Až před nějakou dobou přišli doktoři na to, že jsem nemocná a zjednodušeně řečeno, za to všechno mohlo nadměrné vyplavování adrenalinu. Jsem ráda, že to vím a že s tím můžu něco udělat, protože jsem si začínala připadat jako schizofrenik.

Reaguji na Tekkna:
Přítel je taky býk a nevím, jak moc to má na to vliv, ale ten jeho teror nálad přestávám zvládat a snad to odnesu na zdraví. Naštve ho kde co, né pokaždý to stejný a ten jeho amok nejde ničím zastavit, ubližuje mi při tom slovně, jak jenom jde a někdy mám chuť i uskočit, protože má té agrese plné i ruce. Ráda bych si zalezla někam, vypadla ven, ať se uklidní...ale on po mně jde, bez toho by to asi nebylo vončo...pak třeba rozdělíme ložnice, on se probudí v půlce noci a nechápe, proč je v obyváku, pak mu to dojde a je z toho celý vykulený a cpe se ke mně, jakoby se nic nestalo... to už jsem z toho celá zdrchaná já a nejde mi mu to odpouštět, kór když je to každý týden.V ty ostatní dny je celej sluníčkovej (občas malá bouřka přes den) a ukázkový přítel.
Jinak sama jsem se s takovou vnitřní nerovnováhou potýkala po skoncování s kouřením a v dva dny před menstruací Reaguji na Clarrkys: Pokud k tomu nemáš daleko, zkus meditovat, jógu. Kafe, alkohol, cukr má velký vliv na psychickou hladinu - lepší je si jí nerozhazovat. Celkově zdravá strava dobíjí baterky lépe - jsi víc svěží. Pravidelný pohyb, který by tě bavil - jít si zaběhat, pilates, trampolíny...je toho teď strašně moc - vyplavuje endorfiny. Doporučila bych i nějakou knížku..třeba Čtyři dohody, nebo Nekažme si život maličkostmi.. jsou to knížky, které se dají číst pořád dokola a třeba se pak díky nim, až potkáš nějakýho blbce, uvědomíš, že nejde o tebe...že si to nemáš brát tak osobně... že to on spíš zaslouží lítost. I kdybys situaci zvládla třeba jenom jednou z padesáti, stojí to za to Pomalu ale jistě si osvojíš návyky...
Nějaké přírodní uklidňováky mít po ruce, proč ne... třeba i jenom čaj..
Ještě k té meditaci, když byl přítel na masáži, masérce se nepovedlo ho uvolnit, říkala, že je strašně ztuhlej, ať si každý den lehne na pár minut, pustí nějakou relax hudbu a snaží se co nejvíc uvolnit do podlahy..u toho hluboce klidně dýchat... zkuste to, příjemně to uvolní po napjatém dni

Tak nevím jestli na to má vliv znamení ve kterém jste narozené. Každopádně já jsem blíženec(žádné dvě osoby v jedné. Je jich potvůrek daleko víc) a nervák jsem teda pořádný. Vztekloun jsem byla už od mala ale od 17 se na mně valí jeden stres za druhým vlastně denodenně, takže se ze mně stal hodně velký neurotik. Samotné se mi to nelíbí ale zatím jsem nenašla způsob jak ten vztek překonat. Rodina už na mně pozná, kdy jsem těsně před vybuchem, takže mi jdou s cesty a ty ostatní to hold semele. A buď to ustojí nebo ne. Dřív mně to hodně mrzelo ale pak jsem si řekla, že mně budou lidi buď brát takovou jaká jsem a nebo hold mají smůlu(já taky nemám potřebu někoho předělávat). A možná až ty stresy a problémy časem pominou, tak se zase stanu milou a tichou holkou jako v sedumnácti. Jinak všechno co tady doporučuje Nicocoletka praktikuju dlouho a výsledek nula(teď už to dělám spší proto že mně to baví než že čekám, že mně to uvede do klidu). Ale u ostatních to může zabrat. Každý je hold jiný a musí pořád zkoušet nové věci, které by mu mohly pomoct zlepšit psychiku.

Reaguji na Ruměnka: Prosimtě u jakýho doktora si stim byla? U psychologa? Já bych totiž asi taky na to potřebovala papíry. Jsem strašně labilní člověk, všechno mě dokáže vytočit, trvá to už zhruba 3 roky a já absolutně nevim jak se mám v dané situaci ovládat Nevím čím to je, jestli neustálým stresem ze školy, prací, která mě absolutně nebaví a ničí mě nebo tím že sem sama. Kvůli těmto mým náladám, sem přišla o člověka, kterýho sem milovala, protože sme se hádali kvůli každé kravině (hádky sem samozřejmě vyvolávala já), a jednoho dne sem se sním v afektu prostě rozešla. Jeho to samozřejmě přestalo bavit a už se nedá vrátit nic zpátky. Strašně mě to štve, že sem taková a vůbec nevim co stim mam dělat. Myslíte si, že je čas navštívit odborníka?? Nechci už takovýhle stavy zažívat