Chtěly jste být někdy anorektičkou, aby se o vás okolí více zajímalo?

je to sice blbý, ale naprosto chápu co autorka píše....
Když mi bylo 14 udělala sem to, co ona udělat chce a z úplně stejného důvodu... U mě je to ale složitější...mám dost problematickej vztah s rodičema a do teď (23let) mě ničí, že neumí dávat najevo lásku tak, abych se cítila být milovaná jako se má dítě cítit.
Takže sem ve 14 v pubertě, kdy se vám to v hlavě tříská, začala spíš nevědomky přestávat jíst. Bylo to spíš spojený s problémem co u mě přetrval do dnes a sice, že mi jíst moc nechutná. Nejradši bych jedla jen ovoce a zeleninu celý den a nic víc. No a jak sem dál a dál hubla, tak si toho naši všimli a začali se o mě nahlas strachovat...Jenže já sem v tu chvíli konečně cejtila, že jim na mě záleží a mají mě teda rádi. A to je to co sem potřebovala... Takže sem vesele hubla dál, aniž bych si uvědomovala jak tim svému okolí ubližuju, a začalo se o mě strachovat čim dál víc lidí... Pro mě to byl skvělý pocit... Vidíte kolika lidem na Vás zaleží...

Až jednoho dne se to prolomilo... Měla sem 38 kg při výšce 163cm, v 15 letech a naši už do mě doslova cpali jídlo do krku...až mi říkali že mě pošlou do nemocnice. Z toho sem měla dost strach, nechtěla sem do blázince, na to jsem nebyla dost magor
Ale ten průlom přišel jednoho odpoledne když máma nebyla doma a táta mě zavolal do obýváku a začal se mnou mluvit co mám za problémy, proč tohle všechno dělám...a já na něm viděla jak moc se trápí...mluvili sme spolu a on mě pak objal a brečel... Nikdy sem ho brečet neviděla a nikdy nikdy mě neobjímal....to mi podlomilo koleno a dalo mi to facku za to jak sem se chovala....začala sem jíst a vypadat a chovat se jako normální zdravá holka...

Takže i když uznávám všechny Vaše rady, pokud se do takovéhle situace nedostanete, kdy nemáte pocit lásky kterou tolik potřebujete, tim spíš od nejbližších lidí, myslím si, že pokud si to ta slečna neurovná ve svý hlavě, stejně to udělá...Pak už bude jen záležet na tom, jak rychle si uvědomí, že je to blbost, nebo jak rychle přijde na to, že lidí okolo jí maj skutenčně rádi....

Já teda nevím, ale oblíbenější asi moc ne. Jednu dobu jsem byla taky posedlá hpdně zhubnout, až jsem tíhla k anorexií. Asi nejhorší je, že člověk chce dodržovat naprosto nerealný přísun karolii. Takže jsem byla vysílená, měla jsem špatnou náladu, cítila se vyřízena a ještě jsem štěkala na všechny kolem sebe. Takže možná jsem zhubla, ale za jakou cenu. K tomu jít někam ke známým, kde bylo jídlo, byla katastrofa. Byl to extrém...pak se člověk neudrží...pořádně se nají a zase žije jen o minimum kalorii. Během toho nejde ani příliš sportovat a já sport mám moc ráda. Pak jsem přešla na to, že jím relativně zdravě, hlídám se a hodně cvičím. Rozhodně to má už tedka výsledky než být hubená ale aby na mě všechno vyselo a nikdo se mnou nevydržel. Pak jsem si četla článek, kde psali, že při hladovění tělo spaluje první svaly ale né tuky. To mě namíchlo, když už cvičím a makám, tak chci aby ty svalíky vydržely.

A ty chceš být za chudinku, kterou každý lituje a zajímá se o ní jen pro její váhu?

co je to za úvahu?? To by mě teda nikdy nenapadlo .
A pokud někdo tuto úvahu má tak by měl asi co nejdřív k psychiatroj , to totiž není normální stav mysli ,ale dost velkej problém.

Já myslela , že člověk je oblíben a nebo jak ty říkáš " populární " z jiných důvodů a ne proto ,že je podvyživenej .

Tak tohle je krásný.
Fakt super.
Happyend skoro jako v pohádce.

Máš pravdu, je to o vztazích.
Naprostou pravdu.

Tvůj příběh mě chytil za srdíčko

K autorce úvodního příspěvku -
přečetla si tu o sobě mnohoklát, jak to nemá v hlavě v pořádku, a jak by se měla jít léčit.
Já mám nějak pocit, že jí docela rozumím.

Každý člověk má potřebu přijetí a lásky. A pokud se mu jí nedostává v míře dostatečné jeho potřebě, pak si ji začne vynucovat jinak.
Pozornost, lásku.

Nezatracovala bych to, je to velmi přirozené pro nás všechny (být středem pozornosti, cítit zájem okolí, a jejich lásku vyjádřenou strachem), všichni to děláme, nebo po tom toužíme, jen málokdo to dokáže takto otevřeně přiznat. Vnímáme to jako nezralé, protože se to tak od nás očekává.

Jistě by stálo za to, probrat své potřeby s psychologem a najít způsob, jak je naplnit, aniž bychom museli ostatní vydírat.

Vždyť kdyby pisatelka byla spokojená s tím, co cítí, jak má nutkání to řešit, asi těžko by sem psala, protože by jí to přišlo naprosto normální.

Myslím, že je hodně důležité už to, že byla schopna to sem napsat.

Přesně o to jsem se taky snažila..ale je to blbost

to je ale dost sobecké ,nemyslíš ?

nikdo nikoho nezatracuje , ale tímto způsobem to rozhodně přirozené není. Středem pozornosti můžeš být i něčím jiným , ne touto cestou mě to rozhodně normální nepřipadá. Je to prostě problém psychický a ten by se měl odstarnit.

mikkýsek
Ne, nemyslím, že by bylo sobecké toužit po pozornosti a lásce.
Je to jedna ze základních potřeb.
Potřeba přijetí.
Přiznat si to je velmi osvobozující.

Druhá věc je to, jak to děláme, a jestli při tom uspokojování svých potřeb neškodíme druhým.
Ale sama potřeba přijetí špatná není.

Celý život nás učí myslet především na druhé a své potřeby řadit na poslední místo.

Myslím, že tím vzniká největší vnitřní konflikt a je v tom základ všeho neuroticismu.

Po zbytek života se pak učíme mít rádi především sami sebe...
Není divu.

Venuše

zajímavá úvaha , ale já si v tomto s tebou dovolím nesouhlasit.Ale tvůj názor ti neberu.

ten kdo je vyrovnaný a má rád sám sebe nemá potřebu toto dělat a už vůbec ne takovýmto způsobem. Ano touží po pozornosti a lásce ,ale jen proto , že se jí toho v životě zřejmě nedostávalo tak si to kompenzuje tímto způsobem. Neschvaluji to je to hloupé a dětinské , "vydupat si něco násilím" ( v uvozovkách) . A ona si to zřejmě dost uvědomuje , když se na to tady ptá.

tak já to tak rozhodně nemám

to jistě , ale možná by místo toho psaní v anonymitě bylo užitečnější začít to nějak konkrétně řešit.Tady nikdo nikdy jasnou odpověď na svý problémy bohužel nedostane.

takže šup k psychoterapeutovi a tam to všechno rozebrat.

mikkýsek
Ale jo, stálo by to za návštěvu psychoterapeuta.
Když má člověk potřebu citově vydírat, už ubližuje druhým a to v pořádku není.
Otázka je, jestli to fakt sama cítí jako problém.

Já mluvila o té základní potřebě. Potřebě být přijímán a milován. Ta v pořádku je.

Píšeš, že Ty to tak rozhodně nemáš, v reakci na mou větu,
že nás celý život učili především myslet na druhé a sebe klást na poslední místo.
V tom případě nevím, proč Ti to přijde špatné u pisatelky tématu, že své potřeby klade na první místo.
Jiná věc pak je, jakým způsobem to dělá.

Mě tedy opravdu učili, že se musím rozdat, že nesmím být sobecká, že musím myslet na druhé, brát na ně ohled, nerušit, nedávat příliš najevo své potřeby. Že se to "nehodí", nesluší, že je to "sobecké", apod.
A to dnes úplně v pořádku nevidím. Chyběl tam ten druhý pól. Nučit se mít ráda především sebe.
Ale jsem možná jiná generace, tak třeba to tak mám proto. Nevím.
Jen vím, že většina neurotických konfliktů vzniká právě tím rozporem, co nám říkali druzí, jak se máme cítit, a mezi tím, co jsme skutečně cítili.

Zakladatelka tématu dala prostor "svému dítěti v sobě". Nechala promluvit své ID, ONO.
Lidé, kteří vyhoví bez výčitek svým pudovým tendencím, jsou více v pohodě. Problémy s jejich postojem mají spíše ostatní, kterým to připomíná vlastní "odmítnuté dítě".

Souhlasím s tím, že vyvolávání pozornosti sebepoškozováním je poměrně nezralý obranný mechanismus.
I kdybychom jí navrhli nějaký zralejší, bude náš, ne její. Třeba se k němu dopracuje.

Já mám spoustu nezralých obranných mechanismů. Oproti pisatelce se za ně ale stydím, a to mi dělá paradoxně větší problémy, než jí. Lepší je se přijmout tak jak jsem.

krásná věta, je to tak člověk by se měl mít rád a přijmout se se vším .

Ano já myslím v první řadě na sebe , neznamená to ,ale ,že jsem sobecká a nezáleží mi na druhých .Přílišné sebeprosazování škodí

já takhle své dítě nevychovávám , to jsou jen společenské předsudky a těmi já se neřídím .Pokud ti odmala někdo vštěpoval takový druh myšlení a ty to přijala za své a svazuje tě to , možná by nebylo od věci to změnit Nahradit to jiným myšlením zvlášť pokud píšeš,že máš dost nezralých obranných mechanismů za , které se stydíš.

jinak zpět k pisatelce sabcza , asi zas tak v pohodě není , když se již sama pídí potom zda to co dělá nedělá ještě někdo jiný asi jí to normální taky nepřijde.Pokud by jí to normální přišlo tak to neřeší ani v nejmenším.Dělá to z jakéhosi důvodu ví že dobré to není ,ale jí prostě tento typ zájmu vyhovuje připadá si důležitě. Kompenzuje si tak tím svůj mindrák nebo jak ty říkáš potřebu přijetí a lásky.Tímhle způsobem , ale stejně ničeho nedosáhne což zjistí posléze. Ubližuje stejně nejvíc jen sama sobě.