Přecitlivělost v konfliktních situacích

Reaguji na Lisa:
Teďka ti můžu dát dobrý příklad, co se mi stal včera...naprosto nepochopitelný. Mluvili jsme s přítelem o mých rodičích, že na něco maj zvláštní názory a tak, jakože spíš zápory jsme probírali a já potom, aby to nevypadalo, že jsou pořád jen špatní, tak jsem řekla, že na druhou stranu jsou to dobrý rodiče, že zas hodně věcí akceptujou (a už jsem cítila jak se mi začíná chtít brečet) a pak už jsem to rychle ukončila, abych nezačla úplně. Já vím, je to děs...kdybych si to přečetla od někoho jinýho, tak naprosto nechápu, co je na tom k pláči

přesně! mluvíš mi z duše , nejsem takovej ten měkota co si všechno vynucuje pláčem atd.. ale prostě já brečet nechci, když se třeba hádám, tak mám vztek, chci to těm dotyčným pořádně nandat, ale najednou mi začnou téct slzy a já už nejsem schopná dál argumentovat i když moc chci! Nevím co je příčina ale asi to tuším, vždycky na mě otec řval ohledně školy, nikdy jsem pro něho nebyla dost dobrá a to jsem byla na ZŠ VŽDY jedničkářka s vyznamenáním, ale vždy na mě řval proč nemám místo té jedničky jedna podtržená atd... :/-skrátka ***** a vždy když jsem se jako malá rozbrečela tak začal řvát ještě víc, že brečím, takže jsem se naučila nebrečet a nějak se to projevit muselo. Akorát se bojím, že jednou mi to bude dělat v práci velké problemy, když si budu chtít dosáhnout svého a najednou se třeba před celou kanceláři kolegů na konferenci rozbrečím. boože doufám, že se to dá nějak léčit ))

Jsem moc rada že jsem na tuto stránku narazila, protože jsem si vždy připadala jako uplnej blázen když jsem začala brečet u stupidních reklam ,nebo při sebemenší hádce.Já nedokážu s nikým řešit sebemenší problém aniž bych se nerozbrečela at to je hádka s přítelem nebo cizí osobou vždy to skončí stejně brekem...Je to čím dál horší a já nevím co z tím

Ahoj holky,
jen jsem se chtěla taky připojit. Dlouho tady nikdo nepřispěl, ale mám úplně stejné stavy jako vy. Nechci brečet, chci být silná a vyřešit nějaké nesrovnalosti, které mám se svýma blízkýma bez toho aniž bych byla hned od začátku za chudinku. Většinou je to právě přítel s kým se rozbrečím. Nejhorší je, že on už to nějak neřeší většinou se usměje a obejme mě, ale nezeptá se co přesně mě na tom rozbrečelo. Několikrát mi řekl, že jsem krásná když plaču. Nevím co si o tom myslet, Je to normální?
A taky si uvědomuju že brečím jen u konfliktů s lidma který mám ráda.
Jinak po milování jsem už taky párkrát plakala. Jednou to bylo, když to bylo krásný a já byla ráda že ho mám. To on ale neviděl. Teď nedávno to ale bylo proto, že jsme se bavili o tom, že si sebe nějak neumime užit, přestože se milujeme (těžko se to popisuje) no a on mi po milování řekl..."teď jsem si Tě krásně užil" tak mě rozbrečelo to, že si mě užije akorát takhle, že se asi nemáme dost rádi. A on si myslela že brečím dojetím asi. Jsem divná? Fakt si dokážu často myšlenky úplně překroutit. Nemáte podobnou zkušenost?
Přemýšlím o tom, že bych zašla za psychologem. Moje mamka mě totiž vždycky taky za všechno okamžitě seřvala a nikdy nepochvalila atím dost utrpělo moje sebevědomí. Všichni říkají..jsi krásná holka, musíš být sebevědomá, ale když si to nevybudujete během dětství, těžko se to dohání...