Strach z řízení auta

Když začneš jezdit proto, že se ti chce enbo není jiná možnost, tak si zvykneš... na ostatní se vykašli, taky na mě občas zatroubil nějakej přitroublej kamionák, než jsem vjela na kruhák, nejdřív jsem z toho byla taky veklepaná, ale když to příště udělala další, tak jsem na něj taky zatroubila a byl klid zezačátku jsem řidičák vůbec nechtěla, taky jsem se bála, nutili mě rodiče, ale pak jsem si zvykla na svoje auto, na spojku a začla jsem každý denjezdit autem do školy (přes 30 km) a po dvou týdnech jsem byla ostřílenej řidič ... takže za mě - jezdit jezdit a jezdit, zahodit veškerej ostych, na ostatní se vykašlat a při rozjíždění pomalu pouštět spojku a zároveň přidávat plyn (na to si ty nohy prostě zvyknout a za chvíli to půjde samo, automat je podle mě zbytečnost )

Reaguji na gumidek:
Jo přesně. Taky je mi vždycky blbě když vim že budu muset řídit a rozjíždění z kopce? Aspoň půl metru mi to vždycky sjede dolu, přes ruční brzdu to neumim. Kruháky nesnášim, nevim jestli to auto jede dál nebo odbočuje a když čekam tak už na mě auta za mnou trouběj ať sakra jedu.Prostě stres. Nejradši mam když je všude volno a můžu jet třeba 20 a nikdo se mi nelepí na zadek.

Reaguji na Nicadezuria: Taky parkuju nejradši na samotce

Já bych brzdila, tuhle jsem jela za cyklistou asi tři čtvrtě kilometru, protože se prostě nedal předjet

Tenhle zvyk měl u nás jeden instruktor taky, člověk si pak myslí, že je to normální, když mu ty pedály drží...

Já mám zase problémy s parkováním, zasunout se na správné místo podél, to tam musím mít metry místa, teoreticky vím jak, ale neumím kroutit volantem když couvám Když parkuju normálně, tak buď tam mám místa moc, nebo málo, občas se mi stane, že než najdu vyhovující místo pro mě, tak se pak pěknej kus projdu.

Moje řeč, někdo si prostě nebude jistej nikdy (mám takové obavy, že to jsem při řízení s man. právě já). Já třeba při hledání práce, všechno kde je psaný ŘP eliminuju pryč. Málokde vám nabídnou služební auto s automatem Prostě se tomu vyhýbám co můžu, i když naopak právě to denní řízení by mě to možná naučilo, ale já zas nemám chuť řešit co s nabouraným firem. autem.

moje řeč

víš, ty bys asi potřebovala nějakýho nezávislýho dobrovolníka, kterej by ti řekl, co kdy přesně jak máš udělat a zezačátku by s tebou takhle jezdil, to by ti určitě pomohlo...já když jedu sama, je to všechno fajn, ale když jedu s tátou, tak ten mi mě hrozně znervoznuje, protože zezačátku furt řikal, co mám dělat a co blbě a proč to dělám tak, pak před známýma řikal, jak mi to neje a akorát mě nervoval, takže když vezu jeho, tak jsem taky nejistá, nervozní a dělám chyby... ale bez něj je to paráda

parkování mmi taky dělá docela problémy, jinak jezdím dobře

Tak mně teď paradoxně pomohl k řízení auta rozchod s přítelem. Řidičák mám teprve dva roky (od 28 ) a moc jsem nejezdila. Přítel mě ani samotnou nechtěl pouštět, takže jsem akorát buď jela k nim vedle do dědiny a nebo jsem řídila s ním. No a teď jsem sama a nikdo to auto za mě řídit nebude. Potřebovala jsem odvézt pytle s trávou, tak hold jsem jela. A hodně mi pomohl výlet s kamarádkou, která už je docela vyježděná. Sice jsem si už odřela a pomačkala dveře při couvání z garáže, ale to jsem tak nějak čekala, protože garáž je fakt úzká a já si tam den předtím špatně najela, ale 200 km do Litomyšle (kde to neznám) a zpátky a ještě s ní k jejímu chlapovi do jedný dědiny pro její nové auto, a pak už jsem jela sama a zvládla jsem to. Taky mi to několikrát chcíplo, nejdou mi rozjezdy s ruční brzdou, dokonce mi to chcíplo na světelný křižovatce. Ostatní na mě troubili a co. I učitel v autoškole mi říkal, ať si z toho nic nedělám, že to se prostě může stát každému a rozhodně jejich troubení mi k nastartování nepomůže Teď hlavně řeším cestu k rodičům, protože po dálnici jsem ještě neřídila, ale prostě věřím, že to zvládnu, i kdybych poprvé měla jet třeba v 5 ráno, kdy ještě není takový provoz. Takže nebát se, neřešit jestli někde auto odřete (je to jen věc) a jezdit.

Jakmile mi auto začne pocouvávat dozadu, ať už v kopci nebo v křižovatce, tak začínám vyšilovat a okamžitě zapomínám na všechny základy a nejradši bych šlapala na všechny pedály naráz nebo z toho auta i vylezla. Chuťovka je taky moje řazení, smejkám pákou rychlostí světla, protože si myslím, že čím dřív tam něco jebnu tím líp a auto nemá šanci zdechnout, takže speciálně rozjezd je někdy lahůdka nebo během jízdy zařadím úplně jinou rychlost a ani mi není divný, že to auto chrochtá. No prostě nebejt automatu, tak asi neřídím vůbec, o to horší je pak z něho přelézt a uvědomit si, že zas je tam pedál navíc, že je třeba řadit, že neplatí stejné věci pro vyjetí do kopce apod. Shrnula bych to asi tak, že jsem na manuál marná a nikdy to pořádně umět nebudu, protože nemám chuť ani odvahu se to učit. Šetřím si na menší auto s automatem, protože nervovat se při každý jízdě a ohrožovat jiné řidiče tím, že pořádně nevím co a jak se spojkou nebo řadící pákou, nemá smysl.

Reaguji na gumidek:
promiň, ale ten tvůj řpíspěvek mě hrozně rozesmál ... a taky mi hrozně zlepšíl náladu neber si to osobně, prosím... ...

já bych zas nejradši utekla z auta, když někdo couvá z kopce směrem k mýmu autu

Reaguji na hambala: V pohodě

To by se měl přečíst můj přítel, ten mi vždycky tvrdí, když se rozčiluju, že mi to couve zpět a nabourám toho za mnou, že jsem zbytečnej nervák, protože on přeci vidí, že couvu a couvne logicky taky (týhle lži jsem nikdy nevěřila, koho by napadlo na křižovatce, kde všichni stojí být ve střehu a hlídat, jestli to nějakýmu začátečníku necouvá ) Ty seš důkaz, že někteří než aby pocouvli, radši zdrhnou

Reaguji na gumidek:

tak je fakt, že já jezdím taky teprve rok takže to nehlídám... i když kdyby byl někdo fakt blízko, tak bych asi couvla, ale to bych zas mohla napálit do někoho já... je to hrozný, já si radši stoupám kus dál, když vidim kopec, ale kolikrát se na mě nalepí nějaká audina nebo nějakej podobnej týpek s luxusním autem a nikdy neví, jestli to náhoduo necovne mě

Teda holky já jdu dělat řidičák za rok a moc jste mě nepovzbudily Spíš postrašily

když se rozjíždíte do kopce a auto vám sjede o půl metru dolů, tak to je ještě normální přece ne? .) vždycky to auto o něco málo sjede dolů. mě akorát může naštvat, když se rozjíždím u jednoho kruháče do kopce a těsně za mnou zastaví nějakej blbeček. si jen říkám v duchu "to neděláš moc dobře, chlapče" .)

Těsně po řidičáku jsem měla taky takovou paniku z řízení auta - a skončilo to tak, že jsem rok vůbec nesedla za volant.
Pak jsem začala jezdit s přítelem, získala jsem jistotu a auto už je pro mě běžná věc. Podotýkám ale, že parkovat neumím doteď a couvání je pro mě stresová situace
Určitě to nevzdávej, jezdi klidně s někým (ale kdo nebude nervní a nebude tě zbytečně stresovat), s autem nejsi na nikom a ničem závislá, navíc je aktivní ŘP výhodou při hledání práce.