Rozchod - vaše příběhy, rady jak přežít

Ahoj, děkuji za odpověď, strašně ráda si popovídám, ale teď budu muset odejít, tak bychom mohly pokecat večer, jestli budeš moct...

moc mě mrzí co prožíváte, ale moc dobře vím o čem mluvíte, taky jsem si tím prošla a není to vůbec snadné. vím že to zní blbě ale chce to čas, je to tak. mě to pomohlo vždy, čas vše zahojí. to co teď vidíte tak černě za měsíc nebo dva může být úplně jinak. taky se říká že vše zlé je k něčemu dobré, časem na to přijdete. potkáte toho pravého a tomu ex budete v duchu děkovat že to udělal.

Já vím, a doufám, že to tak bude, ale celý život mám strašnou smůlu, skoro ve všem. Ale bohužel, tady to bolelo 2x. Je to dost složité. Byli jsme s přítelem 4 roky, vezmu to v rychlosti, po těch 4 letech prakticky z minuty na minutu odešel s mojí "rádoby" kamarádkou, mimochodem vdanou, zblbnul se do ní tak, až mi ho bylo líto. Paní samozřejmě od manžela nakonec neodešla a já myslela, doufala jsem, že se k sobě vrátíme. Mezitím jsem ještě byla nechtěným svědkem "intimností" s jeho bývalou velkou láskou. Ke mně že se už nevrátí. Ale nechci ho očerňovat, vypadá to, jako že je strašnej hnusák, ale taky ho to sebralo, i kvůli malý, ale prej nemůže jinak. Pak jsme se začali zase scházet, začal za náma jezdit, ale pořád tvrdil, že neví, že mě má rád, ale že se nechce vázat. Tohle trvalo skoro rok, až do dneška. Nechtěla jsem do toho rejpat, myslela jsem si, nechám to bejt, je prakticky s náma, tak to vypadá, že jsme spolu. Najednou se ale začal zase vzdalovat, přestal nějak komunikovat i za náma jezdit a dneska jsem z něj vydolovala, že už 2 měsíce ví, že se mnou nechce na 100% být. Nechtěl mi to říct, protože mám navíc spoustu problémů, přišla jsem o práci a tak. Já vím, řeknete si, je to na jednu stranu moje chyba, neměla jsem tohle dopustit. Ale stalo se. Jsem naivní a hlavně mám ho pořád ráda. Tak asi tak...Omlouvám se všem, že jsem tady zabrala 1/2 stránky...

Moc s tebou souhlasím...jsem "zase" úplně bez života, nemám do ničeho chuť, nic mi nebaví. Celej život jsem toužila mít domeček na venkově, tak jsme si ho pořídili a dopadlo to viz. výše. O to je to horší, že jsme s malou zůstaly trčet ve městě, bez kamarádů (velmi podobné příspěvkům výše) a hlavně sami. Je to k zbláznění.

Je mi strašně smutno, po tom prvním rozchodu jsem se psychicky zhroutila, teď mi pořád ještě nějak nedochází, co se stalo, pořád si myslím, že je všechno jako dřív a musím si vždycky uvědomit, že je pryč a už se nevrátí, ale nějak mi to mozek pořád nebere. Pak mi přepadne taková úzkost, když mi to dojde. Pořád brečím a nejde to přestat. Nejsem prostě dost silná a po přečtení příspěvků v tématu o sebevědomí, bych jsem se tam mohla v klidu zařadit taky.

A je to jeho definitivní rozhodnutí, chce se úplně přestat vídat?

Jo, je. Řekl na 100%. Prý to tak cítí, prostě nemůže. Chce se mnou dál normálně vycházet, ale jako kamarádi, ne vztah. Ale to bych asi neunesla. Bylo to tak vlastně už i po tom 1. rozchodu, prý mi to říkal, ale já si pořád dělala nějaké naděje. Ale nemůžu říct, že by to byla jenom jeho chyba, jasně taky své chyby uznal. Mluvil fakt docela rozumně, že jsem musela uznat, že má pravdu. Bylo by na čase se s tím smířit, stejně s tím nic neudělám, ale prostě to nejde.

Ahoj holky, taky nemám dobré období, zapletla jsem se tam kam jsem nikdy nechtěla. Vždycky jsem byla seběvedomá holka, která byla nad věcí ale teď... mám pocit že to nikdy nebude lepší, vím, že mě tu spousta lidí odsoudí, ale zapletla jsem se se ženatým chlapem, chvíli to vypadalo, že je to jen hra a velké simpatie a kamarádství, ale po pár měsících velkých slov a slibů a chování se jako by nic lepšího v životě nepoznal, skončila jsem zase sama, nedokážu se s tím jen tak vyrovnat, nemám v sobě tu sílu. Nemůžu jí najít... vím že mě opravdu má rád, ale ne zas tolik aby těm slovům dostál a já jsem naivní a zraněná a nevím co dál, potřebuju dodělat školu a najít zase své ztracené sny, ale vůbec nevím jak na to, momentálně jen vím, že jsem nikdy žádného chlapa nemilovala víc a nejsem až tak mladá je mi 24 už mám srovnané v hlavě jakého chlapa chci, nevím jak z toho ven a jsem na to sama, napadlo mě že napíšu vám, snad mě neukamejete a třeba i poradíte....

Kattie, poplakej si, uleví se ti. Zní to hloupě, ale opravdu pomáhá jen čas, já z toho co říkáš mám pocit, že za to ani nestál. Vím co teď prožíváš a je mi to moc líto, ale bude líp, věř mi.

Smitke, nevím co na to napsat. Jako odsuzovat tě nebudu, to si musíš v sobě srovnat sama, já mám pocit, že jsi mu protě moc věřila. Pár měsíců je relativně krátká doba, snad tě to brzy přebolí.

Jen bych chtěla upřesnit, dcera není jeho, ale měli se moc rádi, takže i ona to nese dost těžce, navíc nikoho jiného vlastně nepoznala, bude jí teprve 7 (se svým tátou se, díkybohu, a věřte, že opravdu díkybohu, nevídá). Neměla jsem tohle opravdu dopustit, protože už jednou jsem ji vysvětlila, že odešel a pak se vlastně zase jakoby vrátil (ze začátku jsme se oba snažili, aby to nevěděla, ale když jsem si myslela, že už to bude dobrý, tak jsem to před ní přestala tajit), nevím, jak jí mám vysvětlit, že je zase pryč a už se opravdu nevrátí, měla takovou radost, že nás má zase rád. Nabídl mi, že by si ji bral, ale nevím, jestli by to nebylo ještě horší. Asi by bylo nejlepší, aby jsme se nevídali.

Těžké to máme všechny, já osobně mám taky docela pech na chlapy. Jediné co ti pomůže jsou lidi kolem tebe, zábava. Rozhodně ne být doma sama a brečet!!
Určitě existuje jinej a lepší, na kterého narazíš. Jsme stejně staré a já ho také ještě nepotkala a mám kolem sebe starší kámošky, které taky ne.

Katti

Tak takovej ti za smutek nestojí, ani tobě ani tvé dceři!!!!

Smitke
Rozhodně tě není za co kamenovat. Nikdy nepochopím, jak člověk může někoho za něco odsuzovat, myslím tím co se týče citů. ČLověk přece neví kdy ta jiskra přeskočí, i když ten druhej je třeba ženatej. Já se kdysi zamilovala do svého kamaráda, který byl ale zadaný. Dlouho jsem to před ním tajila, prtž jsem nechtěla narušit jejich vztah, přestože jsem věděla, že mu nejsem taky ukradená. Pořád za mnou chodil na návštěvy na kolejích, psal mi, a když už to tak nějak vyšlo najevo že jsem do něho zamilovaná, tak jsem mu řekla, ať mi nepíše, ať za mnou přestane chodit, když je jasné že přítelkyni neopustí. A co on? Chodil dál, psal dál. A pak se o ženských říká rozvracečka vztahu!!! Ale nikdy jsme spolu nic neměli naštěstí. Ta jeho to jednou zjistila, že ten její má kámošku za kterou furt chodí, on mi pak úplně podělanej volal, ať to před ní nějak zkaučuju, tak v tu chvíli jsem poznala že je to fakt vůl. Tenkrát jsem odjela na pár týdnů do Skotska, pak jsem si užívala léto s přáteli, furt jsem byla nějak zaměstnaná takže jsem se z toho dostala v pohodě. Ale je mi jasný, že pokud si s tím chlapem měla sama nějaký vztah, že je to pak o moc horší se z toho dostat. Máš nějaký přátele co tě z toho můžou dostat? Snad nejsi úplně sama. Zkus se rozmazlovat co nejlíp. Udělej něco pro sebe. A hlavně ať na to nedoplatíš ve škole. Já se pak dlouho trápila že nikoho nemám. Ale asi za rok jsem našla skvělého chlapa, shodou okolností kamaráda toho tamtoho a jsme spolu už třetí rok Začni žít, jdi se bavit, přebolí to a třeba potkáš někoho lepšího.

Nezvládám to...Jsem úplně na dně.

Kattie, drž se... Už se neozval?